Herec Vladislav Georgiev: U nás doma je hlavním tématem divadlo

Pocházíte z Vítkova na Opavsku, ale vaše příjmení nasvědčuje, že váš původ bude jaksi rozmanitější, kde máte kořeny?

Moje maminka pochází přímo z Opavska, ale tatínek je Bulhar, který přicestoval do Česka za prací, jak to tak bývá. S maminkou se poznali právě v okolí Vítkova, tam se vzali, tam jsem byl zplozen a narodil jsem se tam. Kdybych to měl rozvést, tak tatínek pochází z malebného pohoří Rodop, přesněji z Krdžali, což je docela blízko řeckých hranic. Maminka mého otce se totiž narodila v Řecku a její původní jméno bylo Karabadžaková. Někteří známí a kolegové o mém původu vědí, takže se sem tam stane, že mě třeba někdo osloví „starý Karabadžakove”.

Když se vydáte do Bulharska či do Řecka, máte tak trochu pocit, že jste přijel domů?

Do Bulharska jsem jezdíval poměrně často jako dítě. Potom v dospívání už jsem se tam příliš nedostal a teď jsem v Bulharsku nebyl už řadu let, jen na dálku komunikuji s částí rodiny, kterou tam mám. Do Řecka jezdím stále, mám tuto zemi moc rád. Cítím se tam velmi dobře. Jezdíme tam i s rodinou na dovolenou. Řecko je určitě moje oblíbená destinace.

Znamená to tedy, že Řecko je i vaší letošní dovolenkovou destinací?

Letos tomu tak není, ale přiznám se, že pár hodin po našem rozhovoru nasedáme s manželkou, Robinem Ferrem a jeho ženou na vlak směr Praha a druhý den brzy ráno vyrážíme na několikadenní výlet do Berlína, kde dokonce půjdeme do divadla na Válku s mloky.

Letos jste prožil významné životní jubileum. Myslím tím vaše 60. narozeniny. Mám pocit, že jste takříkajíc herecky rozkvetl, vnímáte to podobně? 

Já vám nevím, asi nejsem úplně schopen posoudit, jestli jsem herecky rozkvetl, ale je pravdou, že mám více práce (smích)… Řekl bych, že je to taková přímá úměra, protože čím více té herecké práce herec má, tím je spokojenější, protože nabývá herecké zkušenosti. Když třeba hrajete jen malinké věci, tak se nemáte jak rozjet. Ke mně příležitost doputovala, tak jsem se rozjel a jedu dál, ale o nějakém rozkvětu bych skutečně nehovořil. To musejí posoudit jiní.

Jste vyučený soustružník, na Lidové škole umění jste vystudoval housle a zpěv. U divadla jste ale začínal jako kulisák v Divadle Antonína Dvořáka. Jak strastiplná byla vaše cesta k herectví?

Ona ta cesta vlastně ani moc strastiplná nebyla. Spíše to byla taková zábavná jízda. Když jsme s kamarádem nastupovali do Divadla Antonína Dvořáka, tak to byla taková naše hipísácká léta. Potřebovali jsme kvůli komunistům hlavně razítko v občance, že máme práci. Podobně jsem byl oficiálně zaměstnán třeba v oblasti geodézie, takže jsem chodil odněkud někam s latí jen proto, aby nebyly problémy. My jsme s tím kamarádem tenkrát odjeli třeba na dva měsíce do Olomouce, tam jsme žili v takové komuně. Na adrese Ztracená 12 jsme chodili do bufetu pro zbytky jídla, koupali jsme se v potoce, potom jsem někde vytáhl housle a začal jsem tam hrát. Byl to takový bezproblémový život, ale pak už jsme skutečně i s tím kamarádem nastoupili do Divadla Antonína Dvořáka, on tam dělal osvětlovače a já kulisáka.

A co se týče toho herectví, tak já byl součástí sboru pana Jaromíra Richtera, se kterým jsem se dostal i do televize. Natáčeli jsme pohádky, takže skrze soubor, zpěv a housle jsem se postupně ke kumštu dostával. Přišla moje životní etapa v Divadle loutek, kde režíroval Petr Nosálek, což byl mimochodem vyučený automechanik, ale dělal tam nádherné inscenace. Právě on mě tam přizval do jednoho představení a už to jelo. Dostával jsem další malé roličky, až jsem se propracoval k herectví na plný úvazek.

Ostravští diváci vás mají ale zcela jistě spojeného hlavně s Komorní scénou Aréna (KSA), kde působíte od roku 1995 dodnes. V podstatě jste byl téměř u zrodu této dneska již slavné divadelní značky. Čím si vysvětlujete úspěchy KSA?

Asi po deseti letech v Divadle loutek mě vzal Pavel Cisovský (zakladatel KSA – pozn. red.) do Arény, která tenkrát byla ještě na náměstí, kde je teď Stará aréna. To už tam byla moje manželka a já jsem tam už taky zůstal. Víte, ono je kouzelné, že ten duch začátků pořád v Aréně je. Lidé v Aréně jsou více semknutí, důraz na týmovou práci je tam velký. Ono je to vidět, i když přijede nějaký hostující režisér. Řekl bych, že to je ten důvod, proč se Komorní scéna Aréna pořád posouvá, proč nepřešlapuje na místě. Určitě na tom má také velkou zásluhu tandem Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek, kteří odvádějí v Aréně skvělou práci.

Dalo by se tedy říci, že je KSA vaše druhá rodina?

Určitě ano. Ta semknutost je opravdu výjimečná, i když tady na Ostravsku je specifické prostředí, protože tady spolu herci drží pohromadě a spolupracují, i když nejsou ve společném angažmá v jednom divadle. Všichni se dobře navzájem známe, trávíme spolu volný čas, mnohdy i dovolené.

Myslíte si, že se dá herectví naučit?

… (dlouze přemýšlí)… Musíte mít talent. Pokud máte talent, tak si myslím, že se dá spousta věcí naučit, ale pokud nemáte předpoklady, tak se podle mého herectví těžko naučíte.

Říkal jste, že máte hodně práce. Předpokládám, že za tím stojí i vámi vybudované Studio G. Jaká byla a je idea tohoto divadelního prostoru?

K tomu by vám asi více řekla moje žena, která je uměleckou šéfkou, ale na začátku toho všeho byla skutečnost, že jsme spolupracovali s mnoha mladými umělci a studenty konzervatoře ještě ve Staré aréně. Celá naše skupina ale odtamtud odešla, setkávali jsme se u Robina Ferra a přemýšleli, co budeme dělat, protože jsme měli několik nazkoušených inscenací. Taky jsem si říkal, že je škoda, že mladí studenti konzervatoře nemají tolik možností, kde nabrat zkušenosti do začátku. Proto jsem se rozhodl, že tu rukavici ze země zvednu a začal jsem hledat prostor, kam bychom se uchýlili. K tomu se pojí i to, že jsme museli sehnat peníze na chod celého studia. Podařilo se. Studio G už je tady třetí rok a můžeme tak pokračovat v tom, co jsme započali, tedy ve spolupráci mladých začínajících herců s těmi zkušenými.

Byl to váš dlouhodobý sen založit vlastní divadlo?

Studio G je spíše produktem spontánní myšlenky. Prostě jsem se jednoho rána probudil a říkal jsem si, že je potřeba to udělat (smích) … Procházel jsem centrum Ostravy a hledal ideální místo, které jsem našel právě v ulici Chelčického, kde Studio G sídlí. Tam bylo dříve papírnictví, kde se vázaly diplomky. Docela dlouho byl ten prostor prázdný a mně se na něm líbilo i to, že tam byla možnost udělat k divadelnímu prostoru taky kavárnu. To místo bylo pod správou města, tak jsme se domluvili, že si ho pronajmu, a tak to celé začalo, ale rozhodně se nedá říci, že by se jednalo o naplnění mého celoživotního snu.

Teď máte možnost diváky na něco do Studia G od nové sezóny pozvat…

Rád bych pozval na inscenace, které měly premiéru už v této sezóně před prázdninami, ať už je to Manon Lescaut, Hordubal nebo Planu, což je inscenace, která dokonce získala Cenu Jantar pro rok 2021 za inscenaci roku. Stále čerstvá je premiéra inscenace Půvabné hovado s Robertem Fintou či Markétou Matulovou. Na podzim chystáme jisté věci se dvěma hostujícími režiséry a myslím si, že to bude síla, ale nechci nic prozrazovat, dokud to není na sto procent domluvené.

Studio G tedy vzniklo, aby měli studenti konzervatoře, případně JAMU/DAMU více možností, kam složit umělecky hlavu. Co kdyby vás se spoluprací oslovil někdo, kdo nestuduje přímo herectví nebo režii?

Zatím se nám nikdo takový neozval, ale zhruba před dvěma lety jsme ve Studiu G vytvořili projekt, do kterého se mohli přihlásit právě mladí lidé zapálení pro divadlo, kteří se nemají, kde realizovat. Bylo nám zasláno asi deset projektů. Vybrali jsme jeden, který ta parta o prázdninách nastudovala, a pak se inscenace přímo ve Studiu G asi třikrát hrála. Zkušenost z toho všeho pro nás ale nebyla úplně pozitivní. Řekl bych, že výsledné dílo je přece jen lepší od lidí, kteří se divadlu věnují na profesionální úrovni.

O vás se všeobecně ví, že jste skvělý muzikant. Co mě ale zaujalo, že skládáte i scénickou hudbu. Můžeme teď na Ostravsku slyšet něco z vaší dílny?

Inscenační hudbě jsem se dříve věnoval daleko více. Bylo to v období, kdy v Ostravě působil Radovan Lipus. V několika inscenacích mou tvorbu využil i Janusz Klimsza. Kdybych měl zůstat u Arény, tak moje hudba zazněla v Hamletovi. Teď už na hudbu není tolik času, takže bych řekl, že jediná možnost někde teď slyšet mou hudbu přímo v inscenaci je pohádka našeho Studia G Haló, Jácíčku.

Manželka Miroslava je herečkou, syn Jakub hercem. Je u Georgievů doma divadlo středobodem vesmíru?

Vypadá to, že ano (smích)… A to jste ještě nezmínil, že dcera Viktorie je teď v La Putyce. Když se sejdeme, tak se většinou skutečně bavíme o divadle, i když celkem mám čtyři děti, devět vnoučat a desáté je na cestě, takže uvidíme, jaká témata budeme hledat v budoucnu.