Hvězda Letních shakespearovských slavností Zuzana Říčařová: Divadlo je magické setkání lidí, kteří vytvářejí jinou realitu

Už jste dospěla do věku, kdy člověk nevěří v kouzla a čáry?

Mám teď malé děti, a to se člověk vždycky vrátí k pohádkám. Jinak jsem poměrně hodně racionální, žádný velký esoterik. V tomto smyslu mě baví rovina fantazie a taky si myslím, že člověk by měl v něco věřit.

Zmínila jste malé děti, ale ty by přece snad ještě měly věřit v čáry a kouzla. A možná i tomu, že máma v ně také věří.

Myslím, že u dětí je třeba rozvíjet představivost. Nevnímám jako podstatné, aby věřily na to, že dárky nosí Ježíšek co nejdéle. Zázračná je příroda a svět kolem nás. A kouzla si ve svém životě můžeme každý z nás vytvářet sám. A to bych chtěla, aby mé děti vnímaly.

Asi je vám jasné, že mluvím o kouzlech a čárách ve Snu noci svatojánské …

Ano, už divadlo samo o sobě je magické. Je to setkání lidí, kteří vytvářejí jinou realitu, a lidí, kteří v ní mohou uvěřit. A Sen noci svatojánské je v tomto kontextu ještě o stupínek dál, protože svět kouzel, elfů a víl je jeho součástí.

Já Sen noci svatojánské beru jako svatební komedii, profesor Hilský píše o tom, že snad původně to byla hra soukromá, až později byla upravena pro veřejnou produkci.

Shakespearův Sen otvírá spoustu témat. Záleží na době, která témata zrovna rezonují ve společnosti a která chtějí tvůrci zdůraznit. Náš Sen je o vyhoření, pózách, za které se v životě schováváme, o povrchnosti a taky o tom, že k prozření člověk mnohdy dospěje až po silném prožitku. Zároveň je to komedie a tato relativně těžká témata sdělujeme s lehkostí a humorem a poměrně moderními prostředky.

Ano, takový výklad je samozřejmě možný. A jaká je vaše Titánie?

Je to role, která má spoustu poloh od vyhořelé a znuděné superstar až po zničenou a poníženou ženu, která přišla o dítě. Ve scéně milování s obludou, kdy je Titánie omámená, si můžu herecky dovolit téměř cokoliv. Líbí se mi, že humorné polohy střídají ty vážné, tahle pestrost je pro herce vždy zajímavá. Tohle vše ztvárnit ve verších je velká výzva.

Inscenaci režíruje žena. Jaké bylo setkání s režisérkou Adélou Stodolovou?

Bylo to naše první setkání. Adéla používá velmi moderní jevištní prostředky. Důležitý je pro ni pohyb a hudba a celkový vizuální dojem. Obklopuje se mladými lidmi, kteří jsou v těchto divadelních profesích velmi odvážní a nebojí se použít netradiční postupy. Režijně nepracuje jen na vnější podobě inscenace, ale poctivě vnímá i psychologii a motivace postav. Lidsky i profesně jsme si velmi porozuměly.

Po dlouhé době se vracíte zpátky do Ostravy. Jaké to pro vás je?

Když chodím městem, jsem dojatá a vzpomínám, co jsem tady všechno zažila. Největší radost mám ovšem ze setkání s lidmi, které jsem dlouho neviděla a díky zkoušení Snu noci svatojánské je mám zase možnost potkat. Téměř všichni z naší inscenace mají něco společného s Ostravou, vznikla zde skvělá parta, které koluje v žilách ostravská krev, máme společné vzpomínky, známé, humor. Díky tomu je pro nás zkoušení Snu noci svatojánské nejen prací, ale i zábavou.