Colours 2022 pod drobnohledem, den čtvrtý: Zázračný Permoník, uhrančiví Tindersticks a bombastický Garrix

Aleš: Je po všem. Až se mě někdo zeptá, jaký to byl ročník, odpovím, že jeden z nejlepších. Samozřejmě se najde spousta výhrad k programu, který láká do areálu i tisíce lidí, kteří se o hudbu nezajímají, nebo se o ni zajímají jen velmi povrchně a jdou se prostě jen pobavit, zapařit a udělat si selfíčka, dobré dojmy ale jednoznačně převládají a na Colours je pořád dost velmi kvalitní muziky všeho druhu, jen je třeba se na festival pořádně připravit a pak jen obletovat jednotlivé scény. Ze soboty jsem si ty nejlepší dojmy odnesl paradoxně z odpoledního vystoupení domácího, ale zároveň světového Koncertního sboru Permoník, a také ze dvou koncertů v aule Gong, konkrétně z koncertu Markéty Irglové a hlavně Tindersticks. Program na dvou největších stagích mě pak většinou nechal chladným, a to včetně závěrečné bombastické show Martina Garrixe. Také sis sobotní program užil spíše na menších scénách?

Milan: Je to tak. Finále Colours of Ostrava přálo menším scénám, kde jsem opět zažil spoustu zajímavé muziky. Přesto na jedné ze dvou největších scén vystoupila v noci kapela, která mne totálně sejmula. Mám na mysli Larkin Poe a teď možná zhřeším, Aleši, ale jejich koncert byl pro mne osobně lepší, než všechny indie rockové hvězdy, které letos na festival přijely. To byla absolutní paráda. Kde jsi vlastně v sobotu začal?

Z vystoupení sboru Permoník. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Poslední den festivalového putováni jsem si hned úvodu nemohl najít již zmíněné vystoupení karvinského Koncertního sboru Permoník s doprovodem saxofonisty Michala Žáčka. Šlo o teprve druhé veřejné uvedení komponovaného pásma, které sbor pod vedením Martiny Juríkové na začátku letošního roku v premiéře představil v newyorské Carnegie Hall. Hodinový program složený z lidových písní byl naprosto fascinující a nebojím se napsat, že ve vzpomínkách na letošní ročník bude mít toto vystoupení u mne čelní místo. Permoník pod vedením sbormistryně Martiny Juríkové ukazuje, že i z jednoduché lidové písničky lze vykřesat vrcholné umělecké dílo. Dechberoucí vokální úpravy, neustále se proplétající hlasy mladých zpěváků a zpěvaček, které se občas pouštějí do neuvěřitelných výšek, velmi nenápadná, přesto působivá choreografie i improvizační vklad fenomenálního Michala Žáčka, tohle byla prostě ryzí krása. Chvíli jsem pozoroval reakce publika, které zaplnilo plochu pod vysokou pecí, a neuniklo mi, že spousta lidí jen nechápavě stála s otevřenou pusou a někteří si utírali slzy dojetí. Přiznám se, že v některých momentech jsem byl také naměkko, když jsem si uvědomil, že tohle všechno jsou obyčejní kluci a holky z Karviné a okolí, kteří mají zpívání jen jako svůj koníček. Tohle je zkrátka neuvěřitelné, co říkáš? Tento program by si rozhodně zasloužil zachovat formou videozáznamu nebo alespoň audionahrávky. Byl bych první, kdo by si šel koupit cédečko nebo vinyl. Milane, doufám, že si nemyslíš, že přeháním.

Milan: Jsem rád, že tě vystoupení karvinského Permoníku dojalo a nadchlo současně. Ačkoli se sborové tvorbě věnuji dost intenzivně a vím, že u nás je několik podobně kvalitních sborových těles, Permoník mezi nimi opravdu vyniká svým multižánrovým rozměrem a odvahou dělat věci jinak. To se ukázalo i během koncertu na Colours of Ostrava, kde nešlo jen o hudbu. Dramaturgie počítala s hranými scénkami, bonmoty, lidovými průpovídkami a do detailu promyšlenou pohybovou složkou. To jsou věci, které mladé lidi baví, protože je v tom akce, výzva, překvapení a hlavně obrovská spolupráce a pospolitost. Martina Juríková, Karina Grimová i jejich další kolegyně vedou sbor báječně, zakladatelka sboru Eva Šeinerová musí být opravdu spokojena. Během koncertu jsem několikrát uronil slzu, a to je na mne co říct. Takže si tentokrát opravdu nemyslím, že přeháníš, Aleši. Podělíš se o další své hudební zážitky?

Cheikh Lô (vlevo). (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Z koncertu Permoníku jsem zamířil rovnou na Drive Stage, kde se představila česko-senegalská kapela King’N’Doom se zpěvákem a multiinstrumentalistou Cheikhem Lô, což je jméno, které už dlouho rezonuje na mezinárodní world music scéně. Asi ti nemusím povídat, že tahle kapela, která vznikla na půdě brněnského labelu Rustical Records a ve které kromě Cheikha Lô hraje třeba britský bubeník Dave Smith, který spolupracoval s Robertem Plantem a Rachidem Tahou, představila to nejlepší, čím moderní africká hudba fascinuje celý svět.

Posluchačsky nepřipraven jsem poté přeběhl pod vysokou pec, kde hrála maďarská kapela Ivan & The Parazol. Milane, tohle bylo naprosto prvotřídní retro. Představ si muziku namixovanou z rockové estetiky sedmdesátých let představované kapelami jako The Doors, Led Zeppelin nebo Traffic, zpěváka, jenž řádí jak Mick Jagger zamlada, a k tomu melodie, které si zapamatuješ na první poslech. Přesně takový byl koncert Ivana & The Parazol a myslím, že k téhle kapele se budu ještě vracet a ve volných chvílích si naposlouchám i jejich studiové nahrávky. Měl jsi v době, o které mluvím, stejnou cestu, nebo jsi procházel jiné scény?  Vzpomínám, že jsi vychvaloval první koncert v Gongu, ten se asi konal ve stejné době, že?

Ivan & The Parazol. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Je to tak: Ještě před Gongem jsem si ale nenechal ujít Circus Brothers, kteří se svou divokou náloží balkánské dechovky, gipsy, ska, rapu a tanečních rytmů dostali poprvé v sobotu diváky do varu. Následující hodinu jsem pak strávil v Gongu, kde vystoupil izraelský skladatel a virtuos na kamanche Mark Eliyahu. Jeho hudba je inspirovaná melodiemi Blízkého Východu, které jsou neobyčejně širokodeché a mají v sobě prastarou vznešenost a nadčasovost. Však jej také učil mistr Ros Dally, s nímž jsem se v Turecku osobně setkal i já, když jsem hrál s kapelou Nisos, a dodnes na jeho inspirativní rady vzpomínám. Eliyahu vystoupil v novém složení společně se svým otcem a dalšími spoluhráči, z nichž musím vypíchnout naprosto úžasného perkusionistu. Ten byl obklopen baterií různých bicích nástrojů a zahrál dokonce na speciální dřevěnou misku, která plavala ve vodě. Vodu přitom využíval jako témbrový i rytmicko-melodický prvek. Něco takového jsem ještě nezažil, bylo to dechberoucí. Koncert Marka Eliyahu měl skvělou dramaturgii, znám několik podobně smýšlejících muzikantů, mezi nimiž vyniká krétský génius Stelios Petrakis. Kompozice Marka Eliyahu sice jeho výšin nedosahují, protože se aktuálně ubírají víc populárním než uměleckým směrem, ale přesto to byl jeden z nejsilnějších zážitků letošních Colours of Ostrava. Přiznám se, že když jsem posléze obešel několik scén, připadalo mi všechno tak nějak šedé a bezbarvé… Zaujalo tě něco?

Maria Satti. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Trošku lituji, že jsem tam nebyl s tebou, ale nedá se stihnout všechno. Zklamáním byl pro mne koncert nizozemských Chef ’ Special na hlavní scéně. Šlo o naprosto tuctovou záležitost, o které se mi ani nechce rozepisovat. Když pak mluvíš o Řecku, asi by se ti líbila na Liberty Stage zpěvačka Maria Satti, která přivezla taneční hudbu s výraznými prvky řecké lidové muziky . Za asistence dvou doprovodných zpěvaček a tanečnic vlila pozitivní energii do nadšeného publika. Jsem moc rád, že právě tyto hudební fúze mají na Colours stále své místo nejen na malých scénách, ale i na velkých pódiích. Také Hudson Taylor na stejné scéně, to bylo pohlazení na duši. Pozitivně laděné a romantické folkrockové písničkářství přilákalo početný dav fanoušků a fanynek.

Hudson Taylor. (Foto: Aleš Honus)

Ještě předtím jsem si ale vychutnal celý koncert Markéty Irglové v Gongu. Rodačka z Valašského Meziříčí, která nyní žije na Islandu, představila průřez svou tvorbou, a to včetně ukázek z chystaného alba, které vyjde už za pár dní. Koncert to byl velmi příjemný a milý, bohužel trošku nevyrovnaný. To, že na závěr zazněla i slavná píseň Falling Slowly, bylo sice milé, dojem z této srdceryvné balady však pokazil vokalista, který nesahá Glenu Hansardovi ani po kotníky. Což určitě držitelka Oskara ví, proto nezapomněla před uvedením písně říct, že ji původně chtěla ze setlistu vyškrtnout, ale pak zjistila, že jeden z členů doprovodné kapely umí zpívat. Dá se o tom pochybovat. Co mne ale potěšilo nejvíce, tak to byl přídavek v podobě téměř desetiminutové skladby Quintessence, která spolu s dalšími dvěma rozsáhlejšími kompozicemi, které jsou zveřejněny na Spotify i jako videa na Youtube, naznačuje, kam by se tvorba Markéty mohla v budoucnu ubírat. Aspoň já bych tomu byl moc rád. Nádherná tečka za koncertem. Jak se líbila Markéta Irglová tobě, v Gongu jsem tě zahlédl, takže vím, že jsi tam byl.

Z koncertu Markéta Irglové. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Markéta Irglová je vynikající zpěvačka a skladatelka. Její koncert v Gongu byl pohlazením na duši, ale zázrak se nekonal a řeknu ti přesně proč. Právě tím hitem Falling Slowly, který zmiňuješ, totiž zabila celou atmosféru koncertu. Kontrabasista se ji sice naučil zpívat, ale bylo to amatérské, zpíval o oktávu níž a duet z harmonického hlediska postrádal energii a gradaci. Markétu na pódiu doprovodilo kvinteto složené z hráčů Jihočeské filharmonie, což byla správná volba: jedná se o skvělé hráče a také aranžmá (bohužel nebylo zmíněno, kdo je autorem) znělo velmi přiléhavě k jejímu imaginativnímu klavíru. To se bohužel nedá říci o kytaristovi, kterého sice Markéta chválila až do nebes, ale jeho přínos byl téměř nulový. Kytarové nápady a způsob ztvárnění prostě zůstaly daleko za potenciálem Irglové a musím zde bohužel konstatovat, že této fenomenální skladatelce zřejmě chybí trochu soudnost. Abych nebyl ovšem tak nemilosrdně upřímný, je nutno jedním dechem říci, že aktuální tvorba Markéty Irglové je vynikající. Nejvíc mě překvapila jako zpěvačka, protože z oněch zasněných romantických sfér dozrála k mnohotvárnému výrazu, kdy její hlas nejen dokáže pohladit, ale umí vybuchnout obrovským gejzírem emocí. Mám pocit, že po pěvecké stránce je Irglová v současnosti hlasem, který jednoznačně převyšuje tuzemskou scénu.

Počkej, Aleši, nezapomněli jsme trochu na vystoupení irské indie rockové formace Inhaler, které bylo jedním z taháků dne? Slyšel jsem asi čtyři první písně a bylo to jako s desky, s jediným rozdílem. Zpěvák Elijah Hewson pro mne naživo neměl onu přesvědčivost jako na studiové nahrávce a ve srovnání s frontmany Franz Ferdinand a The Killers, kteří živě zpívali ještě lépe. Potom ale jejich vystoupení prý bylo přerušeno, jelikož se rozpoutala průtrž mračen. Víš o tom něco bližšího?

Frontman kapely Inhaler. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Nevím, protože stejně jako ty jsem na koncertu Inhaler strávil jen prvních pár písní a pak jsem běžel za Markétou Irglovou. To, že program na hlavní scéně byl kvůli bouřce přerušen, jsem se dozvěděl z mobilní aplikace, která ale zanedlouho hlásila, že koncert pokračuje. Takže to asi dopadlo dobře. Nemohu ale souhlasit s tvým hodnocením kapely Inhaler. Není žádným tajemstvím, že frontman je synem zpěváka Bona Voxe, i když to nikde aktivně nevytrubuje, a v některých hlasových polohách geny nezapře, byť samozřejmě jeho hlas nemá takovou sílu a takové charisma jako v případě tatínka. Co se týče jejich debutového alba, z velké části mě baví, některé písně mi znějí jako hudba na raných albech U2 jako Boy, October a War. Asi bych tedy nebyl v hodnocení tak přísný.

Poslední koncert na hlavní scéně, který jsem si docela užil, bylo vystoupení kanadsko-ukrajinského projektu Balaklava Blues. Ostře laděný protiválečný projekt, který v sobě spojuje ukrajinské lidové motivy a písně s divokými elektronickými beaty a hesly, měl pro mě velmi silný emocionální náboj, byť po hudební stránce mě příliš neoslovil. Úvod s hostujícím již zmiňovaným sborem Permoník byl sice slibný, vyznění jednotlivých písní bylo velmi naléhavé, videoprojekce doplněná textovým podkladem také působivá, po hudební stránce však šlo o průměrnou záležitost.

Balaklava Blues. (Foto: Aleš Honus)

To koncert Tindersticks v Gongu, to byla jiná písnička. Pro mne tento koncert představoval závěr festivalu, protože na show Martina Garrixe jsem si pak jen zaběhl hlavně udělat fotku a zároveň se utvrdit v tom, že tohle není nic pro mne. Co se týče Tindersticks, tak za mne jedna minus. To minus ale jen proto, že jsem čekal více ukázek z posledního alba a že mi chybělo pár písní z jejich bohaté diskografie, které považuji za nejlepší, i když možná jen proto, že je mám více naposlouchané. Ale jinak to byla naprosto lahůdková, příjemná, z velké části temná a uhrančivá záležitost, co myslíš?

Milan: Tentokrát zase nebudu se vším souhlasit já, Aleši. Koncert Balaklava Blues byl pro mne otřesný, čímž nijak nerozporuji důležitost protiválečných postojů. Hudebně to bylo naprosto tuctové, neinvenční a bezradné hlasité nic. Permoníky jsem v tomto případě opravdu litoval, jejich krásných hlasů bylo pro něco tak povrchního škoda a sbor nebylo téměř vůbec slyšet, protože ho přeřvala zpěvačka Balaklavy a grobiánské samply. Paradoxně jsem si tak nejvíc zapamatoval elegantní způsob, jakým Permoník po úvodní písni odešel z pódia. Tohle se za mě opravdu nepovedlo.

Tindersticks. (Foto: Aleš Honus)

Co se týče Tindersticks v Gongu, bylo to skvělé, byť po hráčské stránce poněkud nedotažené vystoupení. Trochu mě při jejich hudbě v tak pozdní hodinu bralo spaní, tak jsem raději odešel na Larkin Poe a udělal jsem dobře. Za mě šlo o největší rockový zážitek letošního festivalu. Sestry Rebecca a Megan Lovellovy jsou prostě božské. Jedna hraje na kytaru tak, že by se za to nestyděl ani Ritchie Blackmore a zpívá jako Janis Joplin, druhá zvládá parádní doprovodné vokály a hraje na steelku. Jejich společné instrumentální souboje byly hudebním orgasmem, nic podobného na Colours letos nezaznělo. Sestry Lovellovy mají feeling jako hrom a muzika, kterou píšou, v sobě slučuje všechny dobré vlastnosti poctivé živé hard rockové party, která nesází na efekt, ale na výraz, poctivý groove, pořádný nápad a bravurní podání. Stejně tak přirozeně si Larkin Poe získali sympatie publika, které je nechtělo pustit z pódia. Pro mne rockový objev Colours of Ostrava!

S tím Garrixem to myslíš vážně? Já mám pocit, že završit Colours of Ostrava tanečním DJ setem je trend, který se praktikuje už pěkných pár let. A při vší úctě k českým dýdžejům, Garrix patří ke světové špičce a svou roli sehrál dokonale. Jeho set byl pestrý, hudebně i vizuálně nápaditý a plný změn. Dokázal dostat publikum do varu. Není to spíš tím, Aleši, že tento žánr primárně nevyhledáváš?

Martin Garrix v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Hele, Milane, já proti taneční hudbě nic nemám, ale tento způsob produkce pro mne není ničím víc než komercí korunovanou bombastickým vizuálním pozlátkem. Hovoříš o pestré vizuálně nápadité show a já s tebou samozřejmě souhlasím. Zároveň mám velký respekt před tím, jak obrovskou posluchačskou základu Martin Garrix zasáhl, mám respekt i před jeho skladatelskou tvorbou, vždyť jeho notoricky známá skladba Animals patří k perlám taneční muziky, jsem rád vždy, když ji slyším – a zrovna teď si ji prozpěvuji. Je to parádní věc, kterou je těžko dostat z hlavy, a zároveň není blbá. Ale máš pravdu, že je asi jen můj problém, že tento způsob „živé“ hudební produkce moc nemusím. Je fakt, že jsem chvílemi s údivem jen zíral na vizuální efekty, které koncert Martina Garrixe provázely, ale přesto budu ve vzpomínkách na poslední ročník více s kapelami The Killers, Franz Ferdinand, Tindersticks i s Markétou Irglovou než s Martinem Garrixem. Píšeš, že završit Colours diskotékou je trend posledních let? Máš pravdu jen částečně, však si vzpomeň na poslední plnohodnotný ročník, který zakončili The Cure, jejíž koncert nebyl vůbec o žádných efektech, ale jenom, opravdu jednom o hudbě. Takže věřím, že trendem zůstává pestrost a příště festival ukončí zase nějaká pořádná živá kapela. Pokud možno nějaká, která ještě nikdy v Ostravě nebyla.

Milan: A není nakonec fajn, že Colours of Ostrava nabízejí obojí? Vždyť si přece každý může vybrat, co mu nejvíc vyhovuje. Kompromis neznamená zbabělost. Mně na Colours of Ostrava vyhovuje to, že nabízí široké spektrum hudebních zážitků. Nejde o to, slyšet co nejvíc, ale jít za tím, co hledáš. Nějak podobně asi přemýšlejí všichni návštěvníci, včetně těch, kteří přišli pouze na Martina Garrixe. Má smysl jejich odhodlání kritizovat? Myslím, že právě v té otevřenosti je cesta. Na druhou stranu chápu, že posluchači, kteří preferují etnickou hudbu, alternativu a world music, mají čím dál složitější situaci. Je jich na Colours čím dál méně, vystřídaly je formace hrající tvrdší rockové styly nebo elektronická hudba. Colours jdou po trendech od začátku. V devadesátých letech ale byly jiné trendy než dnes a festival na ně hbitě reaguje.

Co mně osobně mrzí je to, o čem jsi psal už v prvním reportu, a to že zmizela samostatná česká hudební scéna, která měla hodně dlouho své speciální pódium. Tohle se opravdu nemělo stát. Sice jsem rád, že na festivalu zahrály Markéta Irglová, Beata Hlavenková a Bára Zmeková, ale tuzemská hudba je mnohem mnohotvárnější! Proč na festivalu letos nevystoupila například vynikající Dorota Barová, jejíž hudba alba patří k nejpozoruhodnějším projevům nejen v českém kontextu? Myslím, že by na Colours zabodovali lidé jako Mirek Kemel, Vladimír Mišík, Vojta Nýdl, Clarinet Factory, Michal Prokop, Kateřina Marie Tichá & Bandjeez a mnoho dalších. Vsadím boty na to, že by měli větší úspěch než některé neslané nemastné zahraniční kapely. Když se tak nad tím zamýšlím, nechápu, proč Colours kvalitní českou scénu nepředstavují v širším rejstříku. Že by nějaká snaha ukázat světu, že my tady máme na to, pozvat si zahraniční umělce, přitom opomíjíme doslova hudební poklady? A nejen Permoník. Česká scéna prostě zaniknout neměla, je to politováníhodná chyba. Ačkoli mám Colours of Ostrava rád a vím, že nebýt jeho komerčních aspektů, neměli bychom šanci slyšet kapely jako Twenty One Pilots a The Killers, musím přiznat, že lépe mi  letos bylo na menších festivalech typu Hradecký slunovrat a Folkový kolotoč. A víš, proč? Protože jsem tam potkával pouze lidi, kteří přišli za muzikou a za dobrým slovem. Ne s lidmi, kteří přišli ukázat, že na to mají, utratit peníze a hlavně pořádně zapařit. Přesto patří Colours of Ostrava mezi mé srdeční záležitost a pevně věřím, že omyly, které letos festival po době tříletého pandemického temna udělal, příští rok napraví. Že nás bude opět čekat kvalitně obsazená česká samostatná scéna a že nebudou hudební barvy matné ve prospěch jakési politicky angažované nebo tendenční hudby a řečníků, kteří jsou právě „in“.