Colours 2022 pod drobnohledem poprvé: Euforii z návratu festivalu korunovala strhující show Twenty One Pilots

Aleš: Tak jsme se dočkali. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se to vlastně stalo, že se festival v posledních dvou letech nemohl konat. Když jsem ve středu odpoledne přicházel do Dolních Vítkovic, připadal jsem si jako znovuzrozený. Přišel jsem tam vědomě s větším předstihem, abych se pokochal atmosférou plnícího se areálu. Nemohl jsem se dočkat, protože ta tříletá pauza mezi dvěma plnohodnotnými ročníky se zdála být nekonečná. Samozřejmě Colours není první velký festival, který se letos v České republice koná, ale přece jen jde o ikonickou akci, ke které mám navíc velmi niterný vztah, protože jsem nevynechal ani jeden ročník.

Cirk La Putyka zahájil Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Přiznám se, že v úvodní den festivalu jsem byl několikrát dojat. Nejprve při samotném příchodu do areálu z radosti, že se mi to opravdu nezdá, pak při slavnostním emotivním zahájení s Cirk La Putyka, které ve své velkoleposti nemělo obdoby, a pak ještě při několika hudebních vystoupeních, hlavně při finále večera s kapelou Twenty One Pilots, která předvedla v podstatě dokonalou hudebně-vizuální show. Jsou tvé pocity z prvního dne podobně euforické?

Slavnostní zahájení Colours. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Ano. Bylo vidět, jak rádi jsou lidé spolu. Jak se jim po Colours stýskalo. Ta euforie byla prostě všudypřítomná. Vyšlo i krásné počasí a nezaregistroval jsem žádný problém ani u vstupních bran, takže i logisticky se zřejmě podařilo vše připravit výtečně. A to je co říct, protože hned v první den festivalu byl areál napěchovaný publikem k prasknutí. Byl jsem opravdu překvapen, kolik lidí si nenechalo Colours ujít, ale důvod je zřejmý. Ve středu hrála kapela, kterou vypustit prostě nešlo. Twenty One Pilots. A jak jsi zmínil, že pánové Tyler Joseph a Josh Dun předvedli dokonalou show, rád bych k tomu připsal, že podle mého názoru se zcela jistě jednalo o jeden z nejzásadnějších koncertů v historii celého festivalu. Myslím, že k jejich dechberoucímu vystoupení se ještě vrátíme.

Publikum Colours of Ostrava. (Foto: Lukáš Horký)

Rád bych ale ještě vzpomenul začátek, protože úvod s tanečně-akrobatickou performancí v režii Cirku La Putyka bylo i pro mne to nejlepší zahájení, které jsem na Colours of Ostrava zažil. Nejen vizuálně, ale také překvapivě hudebně kvalitní úvod plný radosti z pohybu a možností lidského těla. Tohle se vážně povedlo. Hned první den jsem si našel také několik favoritů, kteří odehráli vynikající koncerty. Z domácích kapel a umělců to byli Hrubá hudba a Amelie Siba, ze zahraničních pak – kromě nezařaditelných Twenty One Pilots – to byla hlavně Fatoumata Diawara a trio Talisk. Co oslovilo tebe?

Talisk. (Foto: Aleš Honus

Aleš: Mám to podobně jako ty, letošní slavnostní zahájení bylo krásné a plné emocí jak po vizuální stránce, tak i z hudebního hlediska. Z nejsilnějších dojmů bych určitě ještě na úvod jmenoval Modest Mouse a domácí Nedivoč, kteří sice vystoupili trošku v roli outsiderů na malé Rec.stagi, ovšem s výborným ohlasem, ale o tom až později. Silných momentů byla spousta a možná bude dobré vzít to chronologicky.

Milan : Tak pojďme na to.

Aleš: Jak jsem řekl, v areálu jsem byl již před zahájením hudebního programu, a tak jsem nejdříve ze zvědavosti nahlédl do Gongu, kde probíhalo divadelní představení Špinarka Divadla Petra Bezruče. Je to skvělý kus, který má za sebou už několik divadelních cen pro Markétu Matulovou, která je přímo ideální představitelkou Věry Špinarové. Prostředí Gongu této inscenaci nečekaně sedlo a publikum, které aulu zaplnilo téměř do posledního místa, už od počátku provázelo výkony nadšeným potleskem po každém výstupu. A jak jsem se později doslechl, závěrečný aplaus po představení nebral konce.

Z představení Špinarka v Gongu. (Foto: Aleš Honus)

Protože inscenaci znám a určitě ji ještě jednou uvidím, spěchal jsem už na Full Moon Stane, kde jako první vystoupili brněnští MNNK. Promo materiály festivalu hovoří, že tahle kapela v sobě spojuje poťouchlost Pražského výběru s úderností Red Hot Chilli Peppers, ovšem to zřejmě souvisí s potřebou nás, kteří toho máme naposloucháno už hodně, cokoliv nového s něčím srovnávat.

Z koncertu kapely MMNK. (Foto: Aleš Honus)

Nutno dodat, že tahle surová alternativa, která v sobě nezapře ducha brněnské scény, mě skutečně bavila, byť jsem z jejich koncertu viděl jen čtyři skladby, protože jsem chtěl zažít aspoň část vystoupení SurRealistas, první kapely vystupující na Liberty Stage a zároveň prvního reprezentanta world music na letošním ročníku. A to byl moment, když mi došlo, že duch Colours of Ostrava je zpět. Jak se ti líbila tahle živelná argentinsko-italská banda?

Z vystoupení SurRealistas. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Byl to ideální výkop festivalu. Přesně pro tyto kapely s čitelnými etnickými kořeny máme Colours rádi. SurRealistas to s publikem perfektně umí. Brazilská energie a karibskými rytmy a mix dalších vlivů v energickém podání… bylo to bezvadné a roztančené. Ne vždy jsem byl ale ve středu podobně nadšený. Baazzookas na hlavní scéně nechali hodně sil, jejich zpěvák má sice dost sebevědomí a velké ego, ale mizerně intonuje. A když je to jasně slyšet u rozezpívávání publika, je to docela trapas. Vyloženě jsem nejásal ani z kapely Genuine Jacks na Full Moon Stagi, která sice hrála hudbu podle mého gusta, ale občas dost okatě vypůjčenou od Nirvany, The Pixies apod. Kluci by si měli dát víc práce s tím, jestli jim nápady opravdu něco nepřipomínají.

Z koncertu Genuine Jacks. (Foto: Aleš Honus)

Naopak naprosto vyvážený a úžasný koncert zahrála Hrubá hudba a Lesní zvěř s Jiřím Hradilem. Tahle fúze poctivé Horňácké lidové muziky Petra Mičky s progresivní hudební fantazií Jiřího Hradila mě skutečně baví. Kombinace folkloru a moderních harmonických i zvukových prvků má svůj styl a promyšlenost. Všichni pánové výborně zpívají a jsou skvělí instrumentalisté. Jejich koncert byl nádherně dramaturgicky vyřešen – od lidových úprav přes autorské skladby až třeba po osobitou parafrázi jedné části Slovácké suity Vítězslava Nováka. Po všech stránkách prvotřídní koncert! Máš podobné zážitky?

Z koncertu Bazookas. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Mne vystoupení Bazookas vůbec nenadchlo, asi podobně jako tebe. Rozumím ale tomu, že fanoušci si koncert užili, protože si vlastně poprvé po třech letech mohli pořádně zaskákat na skáčko. Já na koncertech ale většinou neskáču, i když k tomu je kolikrát důvod, a tak jsem také zamířil raději na Genuine Jacks. A to, že jejich hudba připomíná Pixies? Mám pocit, že plagiátorství Pixies ve své době někteří vyčítali i kapele Nirvana v souvislosti s jejich největším hitem Smells Like Teen Spirit. Takže asi bych nehovořil o kopírování, protože hudby je tolik, že dnes už vše něco připomíná.

Hrubá hudba. (Foto: Aleš Honus)

A pokud jde o Hrubou hudbu, i já jsem byl nadšen. Tahle neuvěřitelná, místy až hypnotická směs nu-jazzu a horňáckého folkloru musí oslovit každého, kdo v hudbě hledá něco víc než jen zábavu. Mrzí mě, že jsem jejich koncert neviděl do konce, protože jsem si nechtěl nechat ujít Sama Rydera na Liberty Stage. Tenhle zpěvák, který se blýskl v obskurní a pro mne nepochopitelně populární soutěži Eurovision Song Contest, je vynášen některými až do nebes a jeho hlas prý připomíná anděla. Nutno říct, že vokální projev je skutečně neuvěřitelný, jen hudba, se kterou přijel, mi přišla nudná a jeho set mi připadal rozmělněný, jako by tento zpěvák stále nenašel svou hudební tvář. Výrazem hlasu, ale často i jevištními gesty, mi hodně připomínal Freddieho Mercuryho. Když se pak snažil rozezpívat publikum, ani se inspiraci Mercurym nesnažil nijak zakrýt. I proto jsem vyrazil vstříc zážitkům jinam. Taky jsi v jeho vystoupení postrádal invenčnější přístup?

Sam Ryder. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Ryder je typickým příkladem umělců Eurovize. Jedna znamenitá vlastnost a žádná vize. V jeho případě charismatický vokál, který se bohužel neopírá o nějakou povšimnutí hodnou tvorbu. Ten kluk to určitě myslí dobře a třeba to dotáhne daleko, ale měl by začít řešit skutečné problémy. Zatím se svým hlasem pouze žongluje a předvádí ho podobně jako chovatelé psů své soutěžní miláčky. Muzika je ale o něčem jiném. Taková Amelie Siba, to je úplně jiná písnička. Čistá hudební krása, přemýšlivé texty a píseň jako svědectví o životě. Tato dáma mě zasáhla čistým průstřelem do srdce. Ale potom už se veškerá má pozornost soustředila na Twenty One Pilots, které jsem chtěl vidět z bezprostřední blízkosti. Vlastně nejen já, ale také mé děti, s nimiž jsem vystál hodinovou frontu přímo pod pódiem.

Amelie Siba. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: S tou Amelií Siba, která uhranula publikum Full Moon Stage, máš pravdu. Znám samozřejmě obě její alba z posledních dvou let, ale naživo jsem ji viděl poprvé a došlo mi, že tahle holka je téměř nadpřirozený úkaz. Aktuálně navíc pracuje na třetím albu, což je s ohledem na její věk neuvěřitelné. Navíc má na rozdíl od Sama Rydera co říct a dá se jí to věřit. Jo, a ukázka z připravovaného alba byla skvostná.

Kapela Nedivoč. (Foto: Aleš Honus)

Čím dál více mě baví také ostravská kapela Nedivoč, o které jsem již zmínil, že vystoupila stranou hlavního festivalového dění, ovšem prostor před pódiem na této malé scéně i na přilehlém svahu byl napěchován k prasknutí. Kapela ve velmi dobrém rozpoložení odehrála vynikající koncert, jehož úžasná atmosféra byla podpořena věrnými fanoušky, kteří si s ní zpívali hity z letošního nového alba jako Lovec v pasti na medvědy nebo Horo Horo. Mám pocit, že kapela i přes odchod Jiřího Krhuta na sólovou dráhu stále stoupá nahoru.

LIFE. (Foto: Aleš Honus)

Musím zmínit ještě dva interprety, jejichž část vstoupení jsem si užil na Glo Stage. Prvním z nich je postpunková kapela s poněkud tuctovým názvem LIFE, při které se mi opět vybavili již zmiňovaní Pixies, ovšem v tvrdším, výrazně punkovějším hávu.

Medusa. (Foto: Lukáš Horký)

Koncert projektu Medusa jsem minul, upřímně řečeno mě ani moc nelákal, ale zvládl jsem aspoň část vystoupení kapely Talisk, která hraje instrumentální folk s keltskými motivy a které se podařilo přivést publikum do varu. Podobně uhrančivá, i když jde samozřejmě o zcela jiný žánr, byla také Fatoumata Diawara, která patří mezi nejrespektovanější umělkyně world music africké provenience. Představila se nejen jako fenomenální zpěvačka a kytaristka, ale ukázala, že je i skvělá tanečnice. Fatoumata by podle mne patřila spíše na hlavní scénu, ale chápu, že nejde o nijak masovou záležitost, takže asi zařazení na Drive Stage bylo v pořádku.

Fatoumata Diawara. (Foto: Lukáš Horký)

A hlavně jsme, Milane, zapomněli zmínit ještě Modest Mouse na hlavní scéně, kterou jsi docela chválil, když jsme se potkali. Já jsem měl štěstí v tom, že jsem pod hlavní pódium přišel ve chvíli, kdy po sobě zazněly mé oblíbené písně We Are Between a Float On. Mrzelo mě, že jsem toho neviděl více, ale snažil jsem se první den pojmout jako ochutnávku všeho možného, o čemž svědčí i to, že mi můj krokoměr už před závěrečným vystoupením Twenty One Pilots hlásil našlapaných 25 tisíc kroků, a to byl úvodní den vlastně nejkratší ze všech, které nás čekají.

Modest Mouse. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Modest Mouse byli fajn, překvapilo mě ale podivné chování frontmana, který si hned po druhé písni fotil publikum a měl nějaké přisprostlé poznámky. Hudba Modest Mouse mě sice oslovuje, ale jiskru a kontakt s publikem jejich vystoupení postrádalo. Možná na menší scéně? Také se mi moc nelíbil zvuk během jejich koncertu, kytara chtěla chytat nějaké brumy a celkový sound také nebyl zrovna komfortní.

Není ale mým cílem oběhnout co nejvíc scén a slyšet ze všeho pár útržků. Proto jsem si vychutnal od první do poslední písně celý koncert Twenty One Pilots a nelituji ani vteřiny. Šel jsem do toho s jistými pochybnostmi, protože vím, jak odlišné bývá koncertní vystoupení nějaké hvězdy od načančaných videí a klipů. Jenže Tyler Joseph a Josh Dun jsou úžasní muzikanti. Nevzpomínám si, že by nějaká kapela na Colours dokázala něco podobného jako oni dva. Navázat tak osobní kontakt s publikem, během svého setu zahrát největší hity, ale i třeba českou lidovku Co jste, hasiči na sólovou trumpetu. Během koncertu vystřídat tucet nástrojů a zahrát si oldies u ohníčku přímo pódiu. Nebo vyšplhat na vysokou plošinu a zpívat o sto šest.

Twenty One Pilots. (Foto: Lukáš Horký)

Stoupnout si do davu na ruce fanoušků, co stoupnout, sednout si tam s celou plošinou a bicíma a hrát na rozpažených lidech. Něco tak intenzivního a osobního jsme na Colours podle mě nezažili. Joseph ukázal, jak úžasný je frontman, jak spolehlivý a dobrý je zpěvák a raper. Dun za bicími také exceloval, jeho nápady a feeling jsou jedinečné, dávají muzice punc originality a aktuální nádech. Oba členy doplnila sestava skvělých muzikantů, z kterých bych rád vypíchnul baskytaristu. Ten to k závěru na pódiu neuvěřitelně rozparádil. Twenty One Pilots ukázali, že zpívají a hrají srdcem, že jsou to normální kluci, kteří nejsou namachrovaní. Jejich písně si zpíval mnohatisícový dav a když jsem odcházel z areálu všude kolem zářily vysmáté obličeje. Prostě jeden z největších zážitků, abych parafrázoval Josepha, který během koncertu řekl: „Živá hudba je živá hudba. Tohle je živá hudba. Jste naživu?“ Joseph byl prostě tak adresný a osobní, jako by vzal všechny do svého obýváku a vyzvonil o sobě všechno. Neobyčejně milý a srdečný chlápek.

Twenty One Pilots. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Přesně tak, také jsem netušil, co od koncertu očekávat, byť jsem předtím viděl na Youtube kromě videoklipů i pár koncertních ukázek, ovšem vidět a slyšet tohle na vlastní oči a uši, to byl skutečně zážitek, který zůstane v paměti velmi dlouho jako jeden z vrcholů přinejmenším letošního ročníku. A když zazněla tebou zmiňovaná česká hospodská odrhovačka, došlo mi, že tahle kapela skutečně své fanoušky miluje a neváhá se jim zavděčit i tímhle způsobem, že si připraví citaci nějaké lidovky země, ve které účinkuje. Naštěstí zůstalo jen u trumpety a do zpěvu v češtině se kapela nepouštěla – však jí bohatě zastoupili fanoušci, kterým tenhle nečekaný hudební vtípek přišel k duhu.

Koncert One Temple Pilots byl navíc, jak jsi zmínil, nejen velkou show, promyšlenou do posledního detailu, ale přehlídkou asi všech největších hitů této kapely, mezi které řadím Stressed Out, Ride, Heavydirtysoul a především pak Shy Away z posledního alba. Tohle byla skvělá a velmi pozitivní hudební tečka za prvním dnem, ovšem dnešek bude také určitě velmi silný, protože nás čekají Franz Ferdinand, The Killers, Hiromi, Phoebe Bridgers, Warsaw Village Band nebo domácí Jiří Krhut se Štěpánem Kozubem a spousta dalších. Tak vzhůru zpět do areálu, ať nic nezmeškáme. A zítra zase pokecáme.