Sedm světů kapely Pacino je pozoruhodná kolekce plná syrových a neklidných emocí

„Říkali mi, chlapče, hajzle, pane, bráško, zmrde, vole, ahoj. Ty jména hrdě nosím. Tak ať je vidíš už z dálky. Jen, ať se lesknou, ať jdou cítit, Ať je vidíš z dálky. Krev…“

Spojení s beatnickou poezií je víc než zřejmé. Texty Pacina jsou prorostlé intenzivním prožitkem konkrétního okamžiku. Zachycují zážitky, pocity, stavy a události v jejich neopakovatelném bytí, a to způsobem, který vyvolává napětí a neklid. Vyhýbají se konformismu stejně jako omšelým frázím a klišovitým obratům. Naznačují složitost komunikace: („Dvojitý okna mezi náma“), ale současně ponechávají prostor pro náznak naděje: („Prosím, slib mi, že necháš větrat“).

Stav permanentní frustrace, nepokoje, deziluze a drsně obnažené reality se zrcadlí téměř ve všech písních. Stačí si všimnout, jaká substantiva se v textech rotují: strach, hlad, kosa, tlak, pot, rány… Také dějová slovesa nekompromisně vtáhnou do příběhů, které rozhodně nevznikly náhodou.

Sedm světů je prostor, kde se dny „krátí“, voda „stárne“, štěrk „sdírá“, břicho je „plné hladu“… Mimochodem, všimli jste si toho nádherného oxymóronu? Texty jsou rozhodně věcí, kterou Pacino vybočují z okolního šedého průměru.

Podobně se to má s hudbou nového alba. Harmonie písně Krev poukazuje na rafinované vrstvení akordů, jejichž centrem je tónina as moll. Refrén v tónině fis moll má v sobě trochu víc naděje, jakkoli zní hutněji.

Punkové kořeny jsou znát v pumpující vypalovačce Pes. I tady si všimnete chytrých kytarových licků, které ústí do srdcervoucího sóla. Melodický start písně Žalm se možná dovolává chorálového dávnověku lidské historie.

Kytarové riffy jsou vůbec tím, co dává tomuto albu rozpoznatelnou tvář – skladby Šalvej, Popel a Spi jsou toho jasným důkazem. Spojení kytary s bicími a basou je důrazné a celá rytmická sekce šlape jako dobře namazaný stroj. Nejsou zde žádná hluchá místa, každá melodie i harmonie má svůj důvod a smysl.

Dalším poznávacím znamením je samozřejmě zpěv, který si nespletete s ničím a nikým jiným na světě. Výrazová hypertrofie vokálu je konstantou všech songů, současně se ale nutně nabízí otázka, jestli je to vždy nejšťastnější řešení. V některých písních jsou delší instrumentální pasáže, kde by melodičtější vokály nebyly úplně marné. Druhá věc je určitý stereotyp, který se do zpěvu nutně po několika písních vkrádá.

Na nahrávce Sedm světů od Pacina nejvíc oceňuji nekompromisní důraz na svoji vlastní tvář. Počítám, že je této kapele celkem jedno, co si o tom kdo myslí. Vypadá to, že je pro ně důležitější vyzpívat se ze svých životů, emocí a zážitků upřímně a bez pozlátka. Povedlo se jim to způsobem, který je pasoval na jednu z nejzajímavějších a nejpřesvědčivějších noise-rockových kapel současnosti. Moc to nestálo. Stačilo jít za svou vizí, nebát se a zpívat a hrát pravdu.

Pacino: Sedm světů. Vydáno na vinylu a elektronicky v roce 2022 na značce Stoned to Death.