Herec Tomáš Dastlík: Jestli se znovu na něco těším, tak je to ostravské publikum

Nemůžu začít jinak než otázkou, jak vzpomínáte na své ostravské angažmá z Bezručů?

Vzpomínám s velikou láskou, protože se jednalo o mé první angažmá po dokončení studia herectví na JAMU. Na začátku to u mě byla taková klasika. Končíte studia herectví a bojíte se, jestli se upíchnete, jestli si najdete angažmá, tak jsem podobně jako řada jiných studentů obepisoval různá divadla, jestli se nechtějí přijet podívat na studentské představení. Těch dopisů jsem napsal asi šest a ze všech šesti divadel se přijeli podívat. Obrovským bonusem bylo to, že jsem pak ze všech šesti divadel dostal nabídku jít do angažmá, což bylo super. Tenkrát od Bezručů odcházeli Filip Čapka a Richard Krajčo, takže tam byla taková pomyslná skulina, do které jsem se vměstnal, a hned na začátku jsem dostal větší roli v inscenaci Popcorn od Bena Eltona. Asi jsem to tenkrát úplně nezkazil, protože následovala další hlavní role a pak další a začalo se to nabalovat. Od prvopočátku u Bezručů jsem tak byl velmi často na jevišti, což je pro mladého herce to nejlepší, co snad může být. Je pravdou, že za těch deset let, co jsem u Bezručů byl, jsem si zahrál role, na které řada herců čeká celý život, ať už to byl Macbeth, Oněgin a další. Navíc tam byl vždycky perfektní kolektiv a díky příležitostem, které jsem tam dostával, jsem dneska tam, kde jsem.

Proč jste si tehdy z těch šesti nabídek vybral zrovna Divadlo Petra Bezruče?

Ozvali se jako první s konkrétní nabídkou, na kterou jsem kývnul, takže jsem to pak už nechtěl měnit, ale hlavně bych asi rozhodnutí ani neměnil, protože Bezruči byli tenkrát v obrovském laufu, byly tam Ceny Thálie a další nominace na různá ocenění, takže pro mě to byla čest, že se ozvali.

Všechna divadla, která se na vás přijela podívat, vás chtěla. Nehrozil tak trochu nosánek nahoru v té době?

Myslím si, že to moc nehrozilo, protože si troufnu říct, že jsem skromný člověk. Že bych měl zamotanou hlavu v tomto ohledu, to se mi nikdy nestalo. Myslím, že je to o něčem jiném, když třeba jako náctiletý už natáčíte velké filmy, lidé vás poznávají, chtějí se s vámi fotit a podobně. V takovém případě věřím, že to může mít negativní vliv na daného herce a znám pár takových případů, nicméně já před JAMU absolvoval ještě univerzitu v Pardubicích, takže jsem končil na JAMU někdy ve 29 letech, takže jsem byl celkově rád za to, jak se všechno vyvrbilo a svou hereckou dráhu jsem od začátku bral s velkou pokorou.

Jak už jste říkal, před nástupem na JAMU jste absolvoval ekonomicky zaměřený obor na pardubické univerzitě, vyhrál tehdy nejprve rozum před hereckým hlasem srdce, že byla první ekonomka?

Vůbec jsem předtím nepočítal s tím, že půjdu na herectví. Byl jsem normální středoškolák, který tak nějak proplouval gymplem, měl svoje zájmy v čele se sportem a nebyl jsem nijak vyhraněný. Končil jsem gymnázium někdy v roce 1994 a jely devadesátky, ekonomický směr byl hodně žádaný, takže jsem se na této vlně svezl. Plusem byl fakt, že jsem zůstal na škole v Pardubicích a nemusel jsem se nikam stěhovat. Studiem na vysoké jsem podobně jako na gymplu projížděl jako nůž máslem, což pro mě je dodnes neuvěřitelné, protože obecně jsem zodpovědný člověk, ale na zkoušky jsem nikdy nešel perfektně připraven. Uměl jsem třeba jen polovinu otázek, ale nikdy během studia jsem na to nedojel. Ovšem sečetlo se mi to u státnic, které jsem na první pokus neudělal, ale tak na druhý pokus už se zadařilo, stal jsem se inženýrem, ale zeptal jsem se sám sebe, jestli mě pracovní proces v tomto odvětví bude vůbec bavit. Herectví naopak bylo odmalička mým snem, byť jsem nikdy nikde nevystupoval. Maximálně jsem dělal někde před mamkou a tetou nějaké scénky, napodoboval jsem Kaisera a Lábuse, takže jsem tak nějak v koutku duše věděl, že mám aspoň nějaký dar minimálně na napodobování různých věcí. Vyhecovala mě až moje tehdejší přítelkyně, která říkala, že o tom pořád jenom kecám, tak ať se seberu a jdu zkusit přijímačky. Už tehdy, když jsem tam šel, jsem se zařekl, že to zkusím jednou a dost. Víte, jak to chodí, že se tam někdo hlásí i pětkrát, ale to jsem nechtěl. Všechno jsem vsadil na jednu kartu a ono to vyšlo na JAMU. Je tedy pravdou, že jsem se na tu myšlenku, že budu hercem, strašlivě upnul, což jsem si ale naštěstí uvědomil až později. Hlásil jsem se i na DAMU a oni by mě asi přijali, to byl tehdy ještě ročník Borise Rösnera. Vždycky jsem působil mladším dojmem, takže si pamatuji, že jsem tam přišel na poslední kolo a pan Rösner mi říkal, že mám asi chybu v datu narození, a já na to, že ne, že je to tak správně. Následně jsem z jeho výrazu pochopil, že pomyslná závora zaklapla kvůli věku, hledal holt mladší uchazeče.

Zmínil jste, že jste se na herectví upnul. Umíte si tedy představit, že byste herectví pověsil na hřebík a šel pracovat do ekonomicko-správního sektoru?

Jakube, na rovinu vám řeknu, že ne (smích)… Byť jsem herec a měl bych mít bujnou představivost, tak si to opravdu nedokážu představit. Někdy jsou na herectví taková lopotná období, ale v zásadě je pro mě herectví hlavně koníčkem a neuvěřitelně mě baví.

Můžete objektivně srovnávat, jak se dělá divadlo v Ostravě a v Praze. Jak to vnímáte?

Podle mě to není otázka místa, ale spíše otázka režisérů, kteří na těchto místech pracují, protože ve většině případů pražští režiséři nepracují v Ostravě a naopak. Zároveň si myslím, že je to hodně i tím, pro jaké publikum je dané divadlo určené. U Bezručů je většina abonentů mladých lidí, naopak na Vinohradech, kde jsem v angažmá teď, je drtivá většina stálých diváků v seniorském věku. Tomu logicky musíte přizpůsobit dramaturgii.

S Terezou Vilišovou v inscenaci Evžen Oněgin. (Foto: T. Ruta)

Rád bych se vrátil k Ostravě, protože vám musím vyseknout poklonu. I po letech jste pro mě nezapomenutelný Evžen Oněgin a myslím si, že nejsem sám. Přitom vzhledem nejste typický představitel podobného hrdiny. Jak se to zrodilo, že Dastlík bude Oněginem?

Byla to veliká odvaha režiséra Honzy Mikuláška, který se v divadle snaží jít i proti typům, za což jsem mu strašně vděčný. Díky jeho odvaze jsem pak odstartoval řadu dalších rolí, ke kterým bych se třeba jinak ani nedostal. S tou typizací se stále potýkám teď v Praze. Asi mi důvěřoval, že mám nějaký talent, aby mi diváci uvěřili, že jsem Oněginem. (smích)

Přesun do Prahy pak pro vás znamenal nejednu filmovou či seriálovou příležitost. Často vás ale vídáme jako padoucha či kontroverzní postavičku. Přitom se traduje, že jste mírumilovný člověk, což mohu z našeho setkání potvrdit. Neštve vás herecká nálepka zlosynů?

Nejsem z takové nálepky vůbec nadšený a jsem rád, že mě taky vnímáte jako mírumilovného člověka, protože jím opravdu jsem (smích)… Přispívá tomu pochopitelně můj vzhled, vždycky jsem sportoval, posiloval, takže jsem býval takové hřmotnější postavy, což tomu jistě také přispělo a přispívá, ale divil byste se, kolik lidí se pak naživo diví, že jsem malý nebo hubený. Že televize přidává kilogramy, to se ví, ale tím, jak vypadám, tak si evidentně lidé myslí, že jsem taky o dost vyšší, než ve skutečnosti jsem. Opakovaně se mi stalo, že se lidé divili, že nejsem tlustý, jak očekávali. To mě trochu štve, když celý život makám na tom, abych nebyl. (smích)

Ale abych se vrátil k té nálepce padoucha. Já to vlastně nechápu, protože takhle může vypadat klidně ctnostný advokát nebo lékař. Přitom ve filmech a seriálech je mi to pořád předhazováno. Dokonce se stává, že jdu na nějaký casting na „normální roli“ a režisér je se mnou více než spokojený, vypadá to, že si plácneme, ale producent tomu vystaví stopku, jelikož si v té roli představuje někoho, kdo vypadá více typicky pro danou postavu. To mě mrzí a zároveň neskutečně štve.

Máte vysněnou nějakou filmovou či seriálovou roli? Možná myslím hlavně charakterový směr.

Vysněnou roli nemám, ale rád bych si konečně zahrál normálního člověka. Normálního ve smyslu slova, aby to pořád nebyl nějaký militantní zlý člověk, vrah, drogový dealer, pasák a další chuťovky.

Shodou okolností jsem viděl nedávno jeden kriminální seriál, kde jste v hotelu hrál kuchaře recidivistu. Přitom jsem si říkal, že ten Dastlík by byl fajn v roli kriminalisty.

No! Vidíte to! Teď jsme vyslali nějaké přání do vesmíru, tak uvidíme (smích)… Zrovna role policejního vyšetřovatele by mě hodně bavila!

Zase to ale máte jednodušší, protože padouši se hrají dobře, nebo ne?

Jasně, to potvrzuji. Abych se přiznal, tak pro mě už jsou to takové šuplíčky, protože hrát každého zloducha jinak, to se snad ani nedá. Někdy vám v rozlišení pomáhá maskérská práce, takže jiné vousy, jizvy v obličeji a podobně.

Někteří diváci nechápou rozdíl mezi fikcí a realitou. Stala se vám třeba nějaká příhoda, kdy jste divákovi na ulici nemohl vysvětlit, že hrajete nějakou postavu jenom jako?

Těch situací jsem zažil spoustu, ale zmíním dvě, které se pojí k seriálu Ulice. Tam byla scéna, kdy jsem se popral s Alešem Hámou, který hrál kněze, a opravdu jsme se navzájem inzultovali. Po odvysílání tohoto dílu jdu po Ostravě a na zastávce tramvaje na mě volá taková starší paní o francouzských holích, „To jseš ty, ty hajzle?“. Tak jsem se nechápavě otočil, jestli mluví na mě, a znovu to zopakovala, že jsem ten hajzl. Pochopil jsem, že myslí tu scénu ze seriálu Ulice, tak jsem se jí snažil vysvětlit, že to není realita, že jde jen o seriál, a ona odpověděla, „stejně vypadáš jako hajzl už od pohledu“. Na to nebylo co odpovědět a na cestu mě ještě zezadu tou holí přetáhla po zádech a po hlavě.

Druhá historka se pojí k tomu, když jsem v Ulici začínal, a tehdy jsem v seriálu přijížděl do Prahy jako Moravák s rodinou, který neměl peníze. V reálu jsem pak nakupoval v jednom ostravském supermarketu, nebyl to malý nákup a představte si, že mě to nenechali zaplatit, protože prý nemám peníze, že mi to zaplatí. Já se s těmi zaměstnanci u poklady dohadoval snad půl hodiny. Bylo to bizarní, protože jsem se jim snažil vnutit svou platební kartu, abych mohl zaplatit nákup, ale nedali si říct, takže jsem odešel s nákupem zadarmo.

Tomáš Dastlík. (Foto: TV Nova)

Jaký je podle vás největší rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím?

Víte, Jakube, ono je herectví a herectví. Když vezmete na natáčení filmu či televize slavnou modelku nebo sportovce, tak se vždycky nakonec ta jedna kapka v kooperaci s hudbou, kostýmem nebo střihem urodí. Osobně si ale myslím, že opravdovým (skutečným) hercem se člověk stává až na divadelním jevišti. Pro mě má divadelní herectví daleko větší profesní hodnotu. Přesvědčit totiž diváky tady a teď na tři hodiny, že jste někým jiným a aby vám věřili každé slovo, to nedokáže každý.

Sám jste zmínil, že se snažíte nějak udržovat a sport je váš koníček. Patříte mezi herce, kteří hodně řeší životosprávu?

Ani moc ne. Přiznám se, že mám neskutečně rád sladké, takže se denně snažím krotit, abych těch koláčů nesežral šest, ale aby byl třeba jen jeden (smích)… Asi bych neřekl, že doma jíme zdravě, ale řekl bych, že nejíme nezdravě. Jíme úplně normálně všechno s mírou a k tomu nějaký ten pohyb. Určitě si rád jednou za čas pochutnám třeba na kachně se zelím. U mě je to částečně i výhoda dobrého spalování, protože maminka byla vždycky hubená, táta sportuje dodneška, takže já jsem vlastně nějaké přibírání nikdy nemusel moc řešit.

Máte údajně spoustu různorodých zálib od foukací harmoniky přes rybaření až po adrenalinové sporty. Víte, jak vypadá nuda?

Určitě jsem to slovo znal tak pět let dozadu, než se nám narodily děti (smích)… Teď mám dva syny, je to sice krásný, a já si to otcovství užívám plnými doušky, ale je to veliký zápřah, tedy zejména pro mou přítelkyni je to tak. Na nudu není zkrátka prostor.

Budete hrát na Letních shakespearovských slavnostech v Ostravě ve Snu noci svatojánské. Jak se těšíte na návrat do kraje razoviteho?

Jestli se na něco těším, tak je to ostravské publikum. Když jsem nastupoval k Bezručům, tak jsem byl velice překvapený tím, jak je Ostrava kulturním městem. Do doby, než jsem získal toto angažmá, tak jsem v Ostravě nebyl, neznal jsem to tam. Bylo mi tehdy řečeno Tomášem Suchánkem, který mě do Ostravy lanařil, že u Bezručů mají pořád vyprodáno, což jsem si neuměl představit, a byla to pravda. Nejsou to ale jen Bezruči. Spoustu diváků má třeba taky Aréna, teď je skvělý počin Alberta Čuby s Divadlem Mír, takže ano, těším se opravdu moc.

Ve Snu noci svatojánské budete hrát dvojroli Thesea a Oberona. Máte z dřívějška více zkušeností s dvojrolemi?

Před lety u Bezručů jsem hrál v Králi Learovi manžele obou jeho dcer, co si pamatuji. A pak jsem hrál v inscenacích, kde je těch postav opravdu hodně a ztvárňujete více menších rolí. Pamatuji si u Bezručů na inscenaci Čtyři vraždy staří, drahoušku, kde jsem měl snad čtyři nebo pět malých rolí. Jinak s opravdu velkými dvojrolemi zase tolik zkušeností nemám.

Na co byste diváky pozval, ať už do Divadla na Vinohradech při výletu do Prahy, nebo k televizním obrazovkám od podzimu?

Natáčel jsem druhou řadu primáckého seriálu Černé vdovy, kde mám zase takovou roli padoucha, ale abych se přiznal, tak nevím, kdy to půjde do televize. Na co bych rád pozval, ale už nepozvu, to byly Sňatky z rozumu, protože už je na Vinohradech po derniéře, ale tuto inscenaci jsem měl moc rád. Určitě bych ale pozval na Je třeba zabít Sekala, kde hraju jednoho z té ústřední dvojice Juru Barana. Premiéra už sice byla v dubnu, ale budeme hrát dál, takže na to určitě zvu, protože je to skvělá inscenace pod režijní taktovkou Pavla Kheka.