Bílá oblaka vs. Bí bí og blaka. Fantastické souznění českých a islandských autorů na MAČi v Provozu

Měsíc autorského čtení (MAČ) po třiadvacáté. Bez epidemiologických opatření kvůli covidu, zato s válkou v zádech. Festival je jednou z obětí bezostyšné agrese Putinova Ruska, protože se musela zrušit literární scéna v ukrajinském Lvově. Zůstalo Brno, Ostrava, Bratislava, Košice a Prešov. Brněnský start ve čtvrtek 30. června na pódiu Divadla Husa na provázku přinesl mrazivý zážitek. Jak z Čapkovy hry Matka. Vystoupilo deset ukrajinských básnířek, zatímco jejich muži, otcové, děti, kamarádi či spolužáci bojují ve své domovině s ruskými tanky. A není to bez smrtelných obětí.

„Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství. – Když tedy chceš, jdi si, Toni, jdi si, ale zabiješ mne. Nu tak, co nejdeš,“ rozervává srdce Čapkově hrdince odchod syna do války. A syn odpovídá: „Prosím tě, maminko, nezlob se na mne; víš, já ti to neumím tak říci, ale nech mluvit ji… vlast, a uvidíš… uvidíš sama, že musím jít jako všichni…“ Tak nějak to teď mají i ukrajinské ženy a matky. Hrůza, kterou si tady ve středu Evropy neumíme úplně představit.

Nevidím sice na překlad promítaný na plátně, ale ukrajinská básnířka Kateryna Kalytko recituje něco o tom, zda má vůbec smysl v této době psát básně. A zde tyto verše dokážou číst i mrtví. Je to asi nejsilnější začátek MAČe za celých třiadvacet let trvání festivalu. Válka nikdy nebyla tak blízko, i když v textech spisovatelů stále silně rezonovala i ta poslední, druhá světová.

Vzpomínám třeba na MAČ v roce 2020. Na večer maďarského spisovatele s mezinárodní prestiží Pála Závady. V jeho románu hořely stodoly v ukrajinských vesnicích, v nichž byli ovšem násilně zavření lidé. Matky, děti i starci. Vesničané v Závadově knize také hynuli pod střelbou ze samopalů, ženy byly zneucťovány. Psal se rok 1943 a maďarská armáda si bok po boku wehrmachtu podrobovala Sovětský svaz, přesněji jeho ukrajinskou část.

Svět je tedy pořád stejně hnusný jako v roce 1943.

V Ostravě v pátek 1. července začínal MAČ tradiční Sajtnou. Sletem básníků. Tentokrát se zaměřením na brněnské poety z ostravské líhně, neboť ostravská část MAČe se paradoxně odehrává v klubu Brno (Kostelní 24). A z Brna dorazili například rodáci z Ostravska Dominik Bárt, Kateřina Koutníková, Tereza Doležalová, Filip Klega, Nela Bártová anebo Petr Čichoň. Brněnskou poetickou školou prošli i další účastníci Sajtny, třeba Petr Hruška, Marek Timko anebo Marek Pražák. A Dan Jedlička zrovna vydal sbírku slezského Brňáka Víta Slívy.

Sajtna také připravila půdu pro islandské večery, a to citacemi z cestovatelských knih českých objevitelů tohoto ostrova. „Blížili jsme se k ostrovu, jenž jest obrazem, jak asi naše země bude vypadati, až se bude blížiti konec všech konců života na zemi. Bezděčně zmocnila se nás melancholie a zhostiti se jí jsme nemohli,“ líčil příjezd na Island Karel Josef Zákoucký v knize Do země ohně a ledu, která vyšla přesně před sto lety.

Bylo sedm večer, v klubu Brno se náhle setmělo, blesk stíhal blesk, pršelo jak z konve a v Přívoze ve stejnou chvílí přívalový déšť topil auta v tamní „myší díře“ u nádraží. Vpravdě islandská atmosféra, protože v některých částech Ostravy došlo i na kroupy. Na hodinu byl přerušen festival taneční hudby Beats for Love v Dolních Vítkovicích, básnířky a básníky ale rej živlů za okny jen pobízel k romantičtější recitaci. A bubeníka Dominika Bárta a kytaristu Martina Dytka k hromovým improvizacím.

Jón Gnarr v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

„Jsou tu skály holé, na jichž stěnách odumřel všechen život. Zdá se, pohlížíme-li k nim, jako bychom byli na pokraji hřbitova, na němž pohřbeni jsou všichni dobří duchové, kteří kdysi odívali i zdejší kraj lepším rouchem, než jakým ho oděly ony tajemné síly, které občas vzkypí a z útrob země chrlí oheň,“ pokračoval cestovatel Zákoucký, na jehož slova v sobotu 2. července navázal   spisovatel a exstarosta Reykjavíku Jón Gnarr.

Jón Gnarr před Provozem. (Foto: Ivan Mottýl)

Mezinárodně proslulý autor zpíval ságu Vědmina píseň z islandské Eddy, ikonického díla s jádrem textů někde v devátém či desátém století: „Álfr ok Yngvi, Eikinskjaldi, Fjalarr ok Frosti, Finnr ok Ginnarr; þat man æ uppi, meðan öld lifir, langniðja tal Lofars hafat…“ Víc už ten večer nebylo třeba, i když někteří ostravští knihomolové žehrali, že jim Jón Gnarr nic nepřečetl z globálně úspěšné knihy Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku a chtěl změnit svět. Ctitelům tedy titul alespoň podepsal.

Jón Gnarr. (Foto: Ivan Mottýl)

Ostravská čtení mají letos nový rozměr, vystoupení zahraničních hostů se prolínají s autorským čtením domácích autorů. Je to skvělý tah, dosud byl totiž MAČ de facto rozdělen na dva festivaly. Autoři se míjeli, diváci také. Zahraniční scéna si žila vlastním životem a lákala kosmopolitní čtenáře, zatímco domácí část byla podivně odtržena a někdy působila jen jako povinný přívěsek. Teď se oba večery spojily a hosté jsou donuceni ke společnému dialogu.

Divák s podpisem Gnarra. (Foto: Ivan Mottýl)

Jón Gnarr dostal za partnera Stanislava Bilera, držitele Magnesie Litery 2022 za prózu Destrukce. Biler pochází ze slezského Vítkova, což je také konec světa. Český Island v Sudetech. Oba spisovatelé byli nějak podobně nastaveni, což správně odhadl i sympatický moderátor Marek Timko.

Timko a Biler v Provozu. (Foto: Ivan Mottýl)

O den později v neděli 3. července jsem ovšem trochu trnul, když básník Vít Slíva skoro půl hodiny předčítal z posledních knih a rukopisů a islandský spisovatel Bergur Ebbi se podle mě hrozně nudil. Byl jsem přesvědčen, že nesmírně trpí a v duchu si říká, že takovou akci mu byl čert dlužen. Dusné vedro v klubu Brno, nesrozumitelná čeština, zadumaný starý slovanský bard, zasněný moderátor Roman Polách, tohle nemůže dopadnout dobře…

B. Ebbi, V. Slíva a R. Polách v Provozu. (Foto: Ivan Mottýl)

A přece dopadlo. Bergur Ebbi zapěl chválu na češtinu, Slívův dramatický přednes, a dokonce si zapamatoval některá česká slova z přednesených básní. Ta, která mu připomínala islandské výrazy. „Nerozuměl jsem, ale velmi mě zaujala ta krásná melodie české řeči. A zaslechl jsem třeba spojení ´bily oblaka´. Nevím, co to znamená, ale zní to velmi poeticky. Navíc se podobně jmenuje jedna básnická sbírka islandského autora z roku 1926. Napsal ji Jóhannes Bjarni Jónasson a dostala název Bí bí og blaka, což je slovní hříčka, která v islandštině nic neznamená.“

Tak tohle je mezinárodní básnické souznění až v nečekaném intimním hávu. Bí bí og blaka vs. bílá oblaka. Nezapomenutelný zážitek pro diváky autorského čtení i jeho aktéry. Navíc v příjemném „obývacím pokoji“ klubu Brno, který zatím bývá zaplněn převážně mladými diváky, neboť s novými pořadateli kolem literární skupiny Harakiri Czurakami se omladil i celý festival.

Bergur Ebbi s tlumočnicí. (Foto: Ivan Mottýl)

V pondělí 4. července přijel Halldór Armand, jenž je označován za hlas nové generace v islandské literatuře. Ročník 1986. „Island mi připadá jako cizí planeta, protože islandská společnost se převážně tváří, jako by okolní svět neexistoval. Nestará se, co se děje ve světě, ale kupodivu islandské společnosti tenhle úhel pohledu prochází. Já s tím nesouhlasím,“ rozmluvil se Armand na islandském MAČi.

Diváci festivalu MAČ v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

Islanďany žijící přes tisíc let mezi ledovci a sopkami prostě zbytek světa zajímá méně než třeba Němce anebo Poláky. Ostrovnímu spisovateli takové zápecnictví může být nemilé, kdo ale vegetuje v epicentrech globalizovaného světa, pro toho se může stát Island rájem. Byť někdy s ďábelskými úšklebky. „Jakmile se ocitnete za městem na onom rozsáhlém poli lávovém, zmocní se vás melancholie a nezhostíte se jí. Každý islandský koutek činí na vás dojem, jako byste stáli u otevřeného hrobu,“ přemítal v roce 1922 o Islandu český spisovatel Karel Josef Zákoucký.

Diváci festivalu MAČ v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

I nejslavnější český spisovatel Milan Kundera vážně uvažoval, že se na ostrov natrvalo odstěhuje. A nějací Češi na Islandu žili i před sto lety, jak zjistil pan cestovatel: „Věnovali jsme pozornost osadě a procházejíce mezi jejími útulnými domky, došli jsme k domku, na němž visel štít s nápisem: L. Batěk. Překvapilo nás toto tak čistě české jméno s tím čistě českým ě, ale promluviti jsme s ním nemohli. Nebyl doma a s ostatními, neumějíce islandsky, dohodnouti jsme se nemohli, abychom vypátrali více.“

*

Měsíc autorského čtení s islandskými hosty. Program ZDE.