Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Herečka Markéta Matulová: Inscenace zaměřené na Ostravsko s sebou přinášejí určitý tlak

Herečka Markéta Matulová: Inscenace zaměřené na Ostravsko s sebou přinášejí určitý tlak

4.7.2022 05:46 Divadlo

Víte, jak by mohl vypadat příběh temperamentní holky z Valašska, která dobývá divadelní Ostravu? Třeba jako příběh herečky Markéty Matulové z Divadla Petra Bezruče (DPB), se kterou jsme hovořili na začátku prázdnin například o jejích dabingových zkušenostech, o rostoucí popularitě, ale také třeba o tom, jak se navzdory nalajnované dráze učitelky stala herečkou.

Zvětšit obrázek

Herečka Markéta Matulová.
Foto: Petr Hrubeš

Když jsme domlouvali náš rozhovor, říkala jste, že úplně neholdujete sociálním sítím, že třeba nevedete ani facebookový účet. Čím to je?

Je to jednoduché. Bylo období, kdy jsem na Facebooku trávila více času, než by se mi líbilo, tak jsem ho před několika lety odstřihla, ale zase si nebudeme nic nalhávat, Facebook jsem částečně nahradila Instagramem, takže pokud mám někdy čas, umím viset i tam… (smích)

Vystudovala jste střední pedagogickou školu, pak jste dokonce chvíli pracovala ve školce, ale nakonec je z vás úspěšná herečka. Kdy přišel ten zlom, že jste se přece jen přihlásila na VOŠ hereckou do Zlína?

Při studiu na střední škole jsem navštěvovala amatérský soubor Divadlo 6. května v Holešově, které vedl Honza Nejedlý. Jeho žena se mě tehdy zeptala, jestli bych nechtěla zkusit VOŠ ve Zlíně a zabývat se divadlem profesionálně, protože se jí líbilo, jak o divadle přemýšlím, jak se hýbu, zkrátka a dobře jak na jevišti funguju. V tu chvíli jsem si řekla, že bych se o herectví skutečně mohla více zajímat. Na VOŠ už měli přitom po přijímačkách, měli přijaté lidi do prvního ročníku, ale u mě udělali výjimku a dobrali mě až v září, což bylo velké štěstí.

Slyšel jsem, že maminka byla proti vaší herecké dráze, protože z vás chtěla mít učitelku, tak už vás coby herečku vzala na milost?

Musím říct, že mě na milost maminka vzala (smích) … Ve chvíli, kdy viděla, že mám jeviště opravdu moc ráda a poznala více zblízka samotný divadelní svět, tak sama řekla, že je vidět, že jsem si našla svoje místo. Taky jsem jí ukázala smlouvu se slušným platovým ohodnocením, takže byla spokojená (smích)… Prostě zjistila, že se dokážu uživit jako herečka, že nemusím být paní učitelkou. Vzpomínám si, že když jsem doma řekla, že chci studovat VOŠ hereckou ve Zlíně, tak jsem právě maminkou byla vyslána za pokladnu do supermarketu, abych si na studium vydělala sama, protože je to soukromá škola. Samozřejmě starost a péče z její strany přetrvávala, ale byla to jedna z podmínek, kterou jsem musela dodržet, abych na VOŠ mohla jít, byla to velká výzva a škola života, za kterou jsem mamince vděčná.

Jste tedy takovou bílou vránou v rodině, co se týče uměleckého zaměření?

Asi to tak bude, že v tomto směru jsem v naší rodině takový jedináček. Nikdo další se divadlem a obecně uměním neživí, ale je taky pravdou, že my jsme hodně různorodí. Bratr se zabývá baristikou, jedna moje sestřenice bydlí v Anglii a docela cestuje, další se teď věnuje studiu zdravotnictví, a aby toho nebylo málo, tak další sestřenice se vdala a čeká miminko, takže my když se všichni sejdeme, je to hodně rozmanité a máme pořád o čem diskutovat.

Jako Julka v inscenaci Šikmý kostel. (Foto: Jiří Zerzoň)

Po dokončení VOŠ herecké ve Zlíně chvíli trvalo, než jste zakotvila u Bezručů, kam si vás vybrala tehdejší umělecká šéfka Janka Ryšánek Schmiedtová. Je to vaše osudová režisérka?

Janka je pro mě nejen osudovou režisérkou, ale osudovým člověkem. Je to právě Janka, kdo mě přivedl k té opravdové práci v divadle. Musím říct, že jsme si spolu hodně sedly i po té osobní stránce. Mám ji opravdu moc ráda. Sáhla po mně, když jsem rok hostovala ve zlínském divadle, kam mě pro změnu na hostovačku pozvala Hana Mikolášková, takže se dá říci, že jsou to takové dvě osudové ženy v mém profesním životě, ale pak taky Tomáš Dianiška, který u Bezručů režíroval Transky, body, vteřiny a napsal Špinarku.

Vím, že toho máte opravdu hodně. Vždyť skulinku pro náš rozhovor jsme hledali docela obtížně, ale poštěstilo se. Jaké budou vaše prázdniny? Budou pracovní?

Máte pravdu, budou pracovní. Jsem angažovaná v Letních shakespearovských slavnostech, kde ztvárním Helenu ve Snu noci svatojánské. Do toho jsme byli přizváni s inscenací Špinarka na Colours of Ostrava. S mým nynějším uměleckým šéfem Janem Holcem a jeho uskupením Spektákl budeme hrát začátkem srpna ve Znojmě a pak budu mít určitě takové dva týdny volna, než se naskočí zpět do toho klasického poprázdninového procesu. Budeme zahajovat celou sezonu Špinarkou, kterou bude vysílat i ČT art, takže co si budeme povídat, jistě bude potřeba nějaká oprašovací zkouška.

Řekněte mi, kdy odpočíváte?

Tím, jak jsem společenská, tak vlastně odpočívám třeba mezi zkouškou a představením, kdy jdu s přáteli někam na kafíčko. Zase tak moc toho nemám, i když se to tak může někdy tvářit. Člověk může být do své práce zapálený, ale musí si nastavit nějaké hranice, které jsem v této sezoně poznala, to je fakt. Asi jsem letos poznala tu pracovní hranici, kterou bych překročit nechtěla. Byly chvilky, kdy jsem pozdě večer přišla domů, padla jsem do postele a ráno zase vstala jako robot na zkoušku nebo na představení.

Ostravští diváci vás mohli vidět třeba i ve Studiu G. Máte raději komornější divadelní prostory?

Když se třeba hovoří o velké kamenné scéně, tak v Ostravě bych asi mířila na Národní divadlo moravskoslezské, u Bezručů je to takové menší. Řekněme maximální kapacita asi 140 diváků? To je v porovnáním s kapacitou třeba 400 míst opravdu menší divadlo. Studio G je ještě o něco komornější a vlastně se tam trošku maže pomyslná hranice mezi hercem a divákem. Ta intenzita a intimita je na úplně jiné úrovni, což je pro mě příjemné. Na druhou stranu ale musím říct, že prostor Studia G je takový můj strop, že do nějakého ještě menšího prostoru bych asi hrát nešla. Osobně třeba ani nemám ráda, když jsem v hledišti a herci jsou hodně blízko u diváků a mají tendence diváky vtahovat do děje, nějak je oslovovat, takže za mě je jakýsi distanc důležitý.

Markéta Matulová v inscenaci Špinarka. (Foto: Jiří Zerzoň)

Záříte jako Špinarka ve stejnojmenné inscenaci, záříte jako Julka v Šikmém kostele. Pokud mají obě inscenace něco společného, je to důležitost tématu pro obyvatele na Ostravsku. Cítila jste větší tlak před premiérami?

Hodně jsme o tom mluvili! Hlavně s Tomášem Dianiškou před premiérou Špinarky. Říkali jsme si, jaký je to paradox, že zrovna rodilý Slovák a absolvent DAMU a hrdá Valaška budou Ostravákům ukazovat, jak se hraje jejich Špinarka. Od úplného začátku jsme řešili, jak to lidé přijmou. Proto jsme byli velmi opatrní a obezřetní při vyprávění samotného příběhu, brali jsme ohledy i na rodinu paní Špinarové. Co se týče Šikmého kostela, tak jsem pochopila, jak moc je to závažné téma zejména pro starší generaci místních lidí až ve chvíli, kdy jsme o tom začali diskutovat, takže určitý tlak to byl.

Jak se vám žije s rostoucí popularitou?

No popularitou… Člověk přirozeně vnímá, že je o něm více slyšet, ale vůbec nevím, jak je to patrné z toho „venkovního“ světa, ale mezi divadelníky to určitě cítím. Stane se, že mě třeba osloví nějaký kolega z jiného divadla na festivalu, že se mnou například četl nějaký rozhovor, tak si tak jako řeknu, že o mně před rokem a půl nic nevěděl a najednou tohle. Ocenění, která ke mně doputovala za Špinarku, jsou taky moc krásná. Také samozřejmě i skrze ně je mé jméno známější. (M. Matulová získala za roli Špinarky Cenu Jantar a zvítězila i v Cenách divadelní kritiky 2021 za nejlepší ženský herecký výkon a jako talent roku – pozn. red.) Zároveň je potřeba dodat, že si to člověk nesmí nechat stoupnout do hlavy. Pořád si říkám, že teď jsem to třeba já, za rok bude v kurzu někdo jiný. Musím se přiznat, že někdy přemýšlím nad tím, aby na mě potom nebyly kladeny až moc vysoké nároky, které třeba nebudu schopna splnit, až narazím na svoje limity. Stále doufám, že u svého hereckého stropu ještě nejsem, ale myslím na to, abych pak někoho nezklamala.

Ráda bych se při této příležitosti podělila o milou zkušenost se dvěma mými fanynkami. Jsou to dámy, kterým je, hádám, okolo sedmdesáti a dopisuji si s nimi. Když přišel první dopis, bylo to moc krásné, odpověděla jsem na něj a přišel další s přáním k narozeninám, takže takhle si s holkama fičíme, tohle je takový náš Facebook. (smích)…Musím říct, že už se naše korespondence překlenula i do osobní roviny, protože si s oběma dámami jednoduše rozumím a troufnu si říct, že ony se mnou také.

Markéta Matulová. (Foto: Petr Hrubeš)

Zaujalo mě, že se věnujete dabingu od komentovaných dokumentů na Prima ZOOM až po dabování PC her. Jak jste se k dabingu dostala? A jak moc náročné řemeslo to je?

Opravdu to není taková sranda, jak by si člověk mohl myslet. Aby se to vůbec dalo poslouchat, tak jsou potřeba hodiny, možná i roky tréninku. Řekla bych, že se cítím pořád v módu té méně zkušené, byť se dabingu věnuji už nějakých pár let, ale oproti svým kolegům Dušanu Urbanovi a Markétě Harokové mám těch zkušenosti ještě málo. Právě díky svým kolegům jsem se dostala do nějakých tří dabingových společností, kde jsem nahrála hlasovku. Takových hlasů mají zaznamenaných hodně a klient, ať už je to režisér filmu, dokumentu, seriálu, reklamy nebo čehokoliv si na základě toho může vybrat. Namluvila jsem třeba také záznamník pro jednu společnost.

Předpokládám, že dabovat animovanou lišku nebo propůjčit hlas dokumentu je rozdíl, nebo se pletu?

Je to velmi odlišné. U té lišky v pohádce jsem musela skutečně nasazovat a mluvit podle postavičky v seriálu, který se jmenuje Be Be Bears. Co se týče toho dokumentu, tak jde často o nějakou úvodní řeč, provázení celým tím snímkem, případně se jedná o promluvu nějakých účastníků. V tomto případě nevadí, když se úplně netrefujete do úst, jak se říká, ale je nutné dodržet stopáž.

Je škoda, že se k tomu nedostaneme častěji, pokud můžu mluvit i za některé své kolegy, protože většina dabingu těch velkých seriálů a filmů se odehrává v Praze. Vlastně nevím, jestli bych dabování celovečerního filmu zvládla, zatím jsem u pohádek, dokumentů a podcastů, ale celovečerní film by byl výzva.

A co takhle audioknihy?

Doufám, že už to mohu prozradit, že právě s Jankou Ryšánek Schmiedtovou chystáme jednu takovou audioknihu, kterou namluvím, a jsem potěšena, že zrovna Janka to bude režírovat. Bude se jednat o audioknihu pro děti a mládež. To mě taky baví. Někdy se ráda vrhnu do projektu, který je více pro dětské ucho a oko.

Máte už také zkušenosti s filmovým plátnem. Spolupracovala jste teď na projektech z dílny Tří Tygrů, tak je film něco, co vás do budoucna více láká?

Ze začátku bylo z mého pohledu důležité držet se hlavně divadla, abych se vše podstatné naučila a osvojila si. Pochopitelně stále zdaleka neumím vše a asi ani umět nikdy nebudu, ale snad jsem na dobré cestě, takže ta divadelní prkna pro mě byla a jsou moc důležitá. Prozradím, že zhruba před čtyřmi lety přiletěla nabídka, abych si zahrála v jednom cyklu povídek ČT, ale odmítla jsem ze dvou důvodů. V první řadě jsem tehdy věděla, že bych to časově nedokázala skloubit s divadlem, a pak jsem si taky nevěřila, že bych dostatečně obstála před kamerou. Teď jsem ráda, že mě kluci z Míru oslovili a mohla jsem s nimi natáčet, protože si spolu rozumíme i lidsky. Pokud vše klapne, tak se příští rok vrátím před kameru v jednom větším projektu, který by měl jít do kin, kde by dokonce Matulová mohla mít i větší roli, ale více k tomu ještě nebudu prozrazovat. Uvidíme jak to všechno dopadne. Do budoucna bych se zkrátka před kamerou chtěla objevovat častěji, je to trochu jiné herectví a příjemná změna oproti divadlu.

Prázdniny utečou jako voda, tak kde a v čem vás na ostravských prknech diváci uvidí v nové sezoně?

Začneme domovskou scénou, takže v Divadle Petra Bezruče chystáme Sen čarovné noci, kde budu hrát. Určitě nadále budu zvát na Šikmý kostel, který sice premiérou patří ještě do té nynější sezóny, ale určitě bude mít své místo v programu. Taky budeme dělat Proces od Kafky a ráda bych pozvala diváky na inscenaci Poslední zápas, kde sice nehraju, ale bude to první premiéra následující sezony. Kolegové jsou tak už ve zkušebním procesu. Nadále se budu objevovat společně s Robertem Fintou a Emou Brezinovou i ve Studiu G v inscenaci Půvabné hovado pod režijní taktovkou Romana Gombarčeka. Stihli jsme totiž zatím jen dvě reprízy.

Mnohdy se ptám herců, čím by byli, kdyby nebyli herci. U vás to ale víme, byla byste učitelka, takže se vás zeptám jinak. Jakou profesi byste stoprocentně nikdy nechtěla dělat?

Stoprocentně vím, že bych nechtěla být řidičkou z povolání, protože ani nemám řidičák a řídit se bojím (smích)… Je to pro mě velká obava i v profesi herečky, protože právě v tom filmu, kde se snad objevím příští rok, pokud se nic nepokazí, bych dokonce měla kousek autem popojet, což mě upřímně děsí, tak uvidíme. A s naprostou vážností bych nechtěla být lékařkou. Jejich náročné práce si velmi vážím, ale představa, že mám v rukou něčí život, to je obrovská zodpovědnost.

Jakub Plaskura | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.