Skladbu Písnička pro muže jsme složili za pár minut po telefonu, říká Jaroslav Ohlídal z pop-punkových Felix Teleke

Když jste začali připravovat písně na nové album, měli jste nějakou koncepci? Nějaký cíl, kterého jste chtěli dosáhnout?

U předchozího alba jsme trochu cítili určitou roztříštěnost a řekl bych i kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými skladbami, ale tak už to u debutových nahrávek bývá. Často jde o materiál, který vznikal delší dobu, ale kapely o sobě chtějí dát vědět a asi i ten svůj postupný vývoj nějak zaznamenat. V průběhu nahrávání jsme ale cítili, že postupně nacházíme svoji tvář a specifický projev. Třeba píseň Ještě jednou, Theo vznikla snad jako poslední, ale už strašně rychle a přirozeně, a my měli pocit, že nezní jako něco, co bychom tady slyšeli u někoho jiného, ať už hudebně, nebo textově.

Letošní album v započaté cestě evidentně pokračuje…

Tentokrát jsme měli hlavně chuť udělat album kapely, která hraje svůj styl a není tisící kopií Green Day, Rybiček 48 nebo Jaksi Taksi. Chtěli jsme, aby na první poslech posluchač poznal, že poslouchá skupinu Felix Teleke. Zároveň jsme plánovali udělat nahrávku po všech stránkách dotaženou. To je asi všechno, s čím jsme do nahrávání šli. Žádný textový rámec nebo promyšlený hudební koncept jsme v počátku určitě nezvažovali.

Je odvážné říci, že tvoření tohoto alba, hlavně psaní textů, byla svým způsobem i určitá terapie? Jakoby určité vyrovnání se s minulostí, s minulými prožitky?

Vím, že rád pitváš texty, a věř mi, že jsem za to rád, aspoň je nedělám zbytečně. (smích) Asi bych to nenazval úplně terapií, ale je pravda, že mi jde psaní textů nejlépe, když z různých pohledů zpracovávám své vlastní prožitky. Naučil jsem se ale i fabulovat a vymýšlet si příběhy neexistujících postav, ale i u takových textů se musím na několik dní nebo i týdnů ponořit do příběhu a alespoň ve své hlavě si ho prožít.

Jak moc se původní záměr změnil od finálního výsledku? Máte pocit, že jste se během tohoto kreativního procesu změnili i vy sami?

Finální výsledek je oproti původnímu záměru v první řadě mnohem pestřejší. Jakmile jsme definitivně našli svůj vlastní „ksicht“, získali jsme paradoxně možnost zpracovat v písničkách mnohem více hudebních vlivů bez toho, abychom album roztříštili nebo aby písně působily nějak parodicky. Co se určitě změnilo, bylo zapojení celé kapely do procesu skládání.

Jak se to projevilo?

Dokázali jsme lépe skloubit nápady jednotlivých autorů. A i přes občasné rozepře, které asi doprovází každé nahrávání, si myslím, že spousta silných momentů vznikla hlavně díky větší důvěře, kterou jsme k sobě jako k autorům navzájem měli. Když třeba někdo přinesl nápad, který se ostatním zpočátku nezamlouval, spíš než aby se hned zahodil, ostatní počkali, jestli se s tím nápadem nějak sžijí nebo ho lépe pochopí.

Podobně jako řada dalších kapel máte hudebně nejblíže k pop rock/punku. Jiné skupiny tohoto ražení však spoléhají především na veselost, radost, líbeznost atd. Nicméně ve vašich písních aspoň po textové stránce dominují prvky jako hořkost, marnost, nenaplněné naděje atd. Vše je sice zabaleno do smutečního nadhledu, ale i tak převládá takový vtipný pesimismus. Vnímáte to stejně? Je to jeden z prvků, kterým se chcete od podobných kapel odlišit?

Já bych vůbec neřekl, že ty texty jsou nějak smutné. Zásadní je asi to, že v mnoha textech zpracovávám vztahová témata. Osobně mám rád v hudbě, kterou poslouchám, silné emoce a stejně se snažím přistupovat i k naší tvorbě. A kde jinde než ve vztazích prožívá většina z nás ty nejsilnější emoce? Na prvním albu byla tahle témata zastoupena vlastně ještě více, ale snažil jsem se psát texty tak, aby se dal každý vyložit ještě jiným způsobem. Tentokrát už v některých textech přiznávám ten význam otevřeně, bez metafor.

To je patrné…

Na druhou stranu na Princeznám jsou i vyloženě veselé skladby, třeba Písnička pro muže, Karolína nebo DISKOmfortní zóny. A ty ostatní mají aspoň v závěru optimistické vyznění. Takže to nevnímáme stejně (smích)…

To je samozřejmě v pořádku, ale nic to nemění na tom, že texty jsou určitě plusovým elementem alba. Asi se však dá čekat, že se spousta posluchačů v těch příbězích pozná. Jste připraveni na to, že některé potenciální posluchače můžete díky tomu odradit? Přece jenom nepopisujete radostný život lidí, kterým se daří a dotáhnou do cíle vše, co si umanou. Spíše poukazujete na trapnost lidských osudů i na to, že děláme stále stejné chyby. V zásadě jde o příběhy, které se opakují, ale poučení si z nich nebereme. Vidíte to stejně?

Určitě neřešíme, jestli někoho textovou stránkou desky odradíme. Sám jsi řekl, že texty jsou silnou stránkou alba, za což děkuji, takže naopak doufám, že se najde dost lidí, kteří to ocení. Když si dneska pustím komerční rádio a zaměřím se na texty, tak půlku času trpím a druhou pláču. Bylo by smutné, kdyby v téhle situaci někoho odrazoval jakýkoli aspoň trošku slušný text. Samozřejmě čest světlým výjimkám!

Například v songu DISKOmfortní zóny najdeme text: „…vždyť každý chce být něčí…“ Proč tedy chceme být něčí, a ne někým či s někým?

Text písně DISKOmfortní zóny je plný přeslazených klišé, pěkně mi ladí s obrazem barevných světel a blýskavých flitrů. Je to velká nadsázka, nic víc v tom nehledej.

Silnou výpověď přináší i skladba Filmová, kde se zpívá: „Vypadá to, že nám stačí trochu k smíchu, trochu k pláči být.“ Proč nám to tedy obvykle stačí? Když každý z nás má nejdříve určité plány, přání, ambice a podobně… A nakonec si vystačíme, že jsme trochu k smíchu, trochu k pláči…

Představ si všechny ty filmy, které by se daly natočit o rozpadlých vztazích. Ve výsledku by asi většina byla strašně podobná, taková trochu k smíchu, trochu k pláči. Určitě nám to jako jedincům nestačí, ale ze statistického pohledu by to mohl být logický závěr.

Jedna z pasáží skladby Cesty evokuje tuzemské rapové či hip-hopové interprety, a to jak po textové stránce, tak i stylem zpěvu. Jak jste na tento nápad přišli? Co by zejména ona pasáž měla symbolizovat? Moc se nedá rozpoznat, zda je to myšleno negativně, či jako pocta…

Rapový zpěv v songu Cesty představuje jiný pohled na věc. Hlas v hlavě, který ti říká to, co nechceš slyšet nebo si nechceš přiznat. Představoval jsem si ho jako takového toho čertíka, co se v animovaných filmech objevuje u hlavy a něco ti říká. Hledali jsme cestu, jak zpěv v té pasáži odlišit, a tenhle způsob nám přišel vhodný a zajímavý. Příště použijeme zase třeba deathmetalový growling (smích)…

To by bylo jistě příjemné zpestření…

To mluvím o těch pasážích v refrénu, které nezpívám já. A ano, i text se v těch pasážích zjednodušuje a je přímočařejší, koresponduje mi to s hiphopem, tam ty texty taky nejsou nějak složité, žádný Shakespeare. Můj zpěv ve slokách měl být hlavně co nejmonotónnější, což podporuje textový obsah slok. Ty určitě neměly evokovat rapovou hudbu, je to spíše taková recitace, ale pár lidí už mi řeklo, že v té písni rapuju. (smích) Každopádně, jak jsem říkal na začátku, na albu různé vlivy po svém zpracováváme, ale neparodujeme. Tedy nechceme rap ani zesměšňovat, ani mu skládat pocty. Použili jsme ho jako specifický výrazový prostředek.

Velkou pozornost si určitě vyslouží také Píseň pro muže. Kde hledat kořeny této skladby?

Nápad na písničku věnovanou mužům jsem nosil v hlavě už dlouho. Pamatuju si, že poprvé přišel v souvislosti s Rybičkami 48. Jednou mě tak napadlo, že často věnují své písničky ženám, ale nikdy mužům. To vysvětluje, proč jsou v textu zmiňováni jejich členové (smích)… Nenapadal mě ale žádný hudební podklad. A pak jednoho dne mi poslal baskytarista Dušan nějaký nápad a já mu rovnou říkám: „Hele, to má přesně tu atmosféru, kterou potřebuju pro Písničku pro muže!“ Byla to nejrychleji udělaná skladba. Všechno si hned sedlo, popravdě jsme ji s Dušanem složili za pár minut po telefonu.

Zmínit můžeme i fakt, že o závěrečný chillout remix písně Karolína se postaral Mroš, který zároveň v této písni hrál na klávesy a syntetizátor. Jak došlo k této spolupráci, o níž se dá pravděpodobně říci, že to byla jedna z posledních písní, na níž Mroš spolupracoval?

S Mrošem jsme začali celé album nahrávat, některé stopy na Princeznách jsou z jeho studia. Karolína, kterou jsme vypustili do světa už dříve, byla u Mroše nahraná a zmixovaná celá. Během nahrávání dalších dvou písniček jsem Mroše a Dawa Straku poprosil, jestli by neudělali remix s tím, že mají úplně volné ruce. Kluci souhlasili, oba byli u nahrávání původní Karolíny a písnička se jim líbila. Navíc si Mroš právě pořídil nějakej syntetizátor Moog a hned se zaradoval, že ho může použít. Asi měl hned v hlavě představu, jak by měl remix znít. Mohl bych vůbec dlouho mluvit o Mrošově práci na albu, ale je to těžké… Opustil nás skvělý muzikant a hlavně kamarád, moc mi chybí. Popravdě bez Mroše by Felix Teleke asi ani neexistoval.

Bubeník kapely Tomáš Pavlíček má na fotce v bookletu mikinu s jistým erotickým serverem. Jednoduchá otázka. Proč?

To kdybych věděl! Každopádně erotické napětí kolem naší kapely tímto získává nový rozměr. (smích)

Co vás čeká v nejbližší době?

Co se týká živého hraní, v těchto dnech pracujeme na plánech vystoupení pro tento rok. Rádi bychom stihli pár akcí v regionu a zvažujeme menší tour po celé republice někdy na přelomu roku. Určitě budou klipy k desce. Rádi bychom jich udělali více, máme mezi písněmi hned několik kandidátů. Pokud všechno klapne, během léta bychom rádi zvládli vyprodukovat takový docela netradiční klip k první písničce, ale více zatím asi prozrazovat nebudu.