Josef Kaluža: Děsí mě Haškova otázka položená jeho ženě: Víš, Jarmilo, kolik já viděl mrtvých?

Když jsi vyšel po představení Švejkova návratu ze zákulisí, řekl jsi: „Pěkně si hrajeme, co?“ Opravdu máš při hraní této inscenace pocit, že si hrajete?

Jo, mám, určitě. A s každou další reprízou silnější.

Když jsi poprvé přečetl text téhle hry, měl jsi pocit, že si to budeš takhle užívat?

Nóóó … (úsměv), tehdy jsem spíš měl obavu, jak zvládnu takové kvantum textu. Času nebylo příliš moc na to, aby to člověk nějak chytil, aby to dávalo smysl.

No právě! Když tě s tvými kolegy vidím, a slyším, co všechno máte v textu, tak mě spíš napadá otázka, jak si můžete hrát. To si občas i vymýšlíte?

Nějakou dobu už u divadla jsem a vím, že se vždy musím dostat k danému cíli. Myslím si, že se to zvládlo. A ta radost ze hry se nakonec opravdu dostavila.

Viděl jsem poslední generálku a první reprízu. Rozdíl byl značný co se uvolnění týká, ale i věrohodnosti. Dostali jste možnost vlastní herecké tvorby, když se třeba ztratíte v textu, nebo už jste si si všechno tak osvojili?

Určitě platí oboje. A když je opravdu zle, tak máme nápovědu.

Z inscenace Švejkův návrat. (Foto: Roman Polášek)

Když jsi vyšel po představení mezi lidi, bylo úžasné vnímat, že přišel úplně takový Kaluža, jakého lidi znají. V dobré náladě, s úsměvem na tváři i v očích, a přitom na konci hry končíš v postavě Haška jako úplná tělesná i psychická troska, s mozkem vygumovaným alkoholem. Jak moc je role Haška náročná fyzicky i psychicky?

Já si myslím, že to jeho pití mi spíše pomáhá. Můžu se za ty opilecké scény schovat. Aspoň já to tak mám. Buď se schovám já sám, nebo tam schovám něco, s čím si nevím úplně rady. Takže to tak pěkně obalím do toho opilcova světa. Do světa, který může být jakýkoliv.

Přemýšlím o tom, před čím se se můžeš chtít schovávat. Je tam jedna chvíle, vlastně jsou to dvě věty, které říkáš, jsou i v programu a na plakátech: Vy víte úplné hovno o tom, co je to revoluce, a buďte rádi, že to nevíte! O čem byla podle tebe ta bolševická revoluce, která Jaroslava Haška vynesla až do funkce komisaře Rudé armády?

Určitě byla o spoustě krve, o spoustě zrádců, ale také o nějaké vnitřní odvaze, o velikém riskování a tak.

Když jsem se já ve škole učil o Jaroslavu Haškovi, bylo to jen pár učebnicových hesel. Autor Dobrého vojáka Švejka a také mnoha povídek z doby rozpadajícího se rakousko-uherského císařství. O Haškově vstupu do bolševické Rudé armády nám učitelka v deváté třídě základní školy nic neřekla. Já tě teď vůbec nechci z něčeho zkoušet, ale zeptám se, jestli ti vůbec bylo známo, než jsi dostal do ruky Vůjtkův text, co Hašek v mládí v Rusku v době Leninovy Velké říjnové socialistické revoluce dělal?

Ne, nebylo.

Ptám se stále v souvislosti s tou snahou před něčím uniknout. Několik herců a hereček mi řeklo, že se jim při některých postavách stávalo, že se v noci probudili z hrozného snu, ve kterém žili ve své postavě, kterou zrovna nedávno v premiéře odehráli. 

Tak já to mám v sobě jako takový veliký kopec. V téhle chvíli si nevybavím žádné konkrétní věci. Jak jsme se už před chvílí bavili, prostě pocit z toho, čím vším Hašek prošel.

S Vojtěchem Lipinou v inscenaci Švejkův návrat. (Foto: Roman Polášek)

Xena Longenová v textu říká Haškovi, aby si na sebe dával pozor, protože všude se šušká, kolik lidí zabil a jaká odporná zvěrstva v Rusku páchal. Na to jí Hašek odpovídá: Hovno, a ne zvěrstva. Mě tihle pisálci zabili hned třikrát a všechny jejich nekrology jsem přežil. Nejprve mě zastřelili Rakušáci, protože jsem zradil císaře, pak mě zastřelili legionáři, protože jsem zradil československý národ, a nakonec mě v Oděse ubili rudí námořníci, protože jsem se s nimi v hospodě ožral.

No vidíš. A já si prostě říkám, že i tohle mohl být důvod toho jeho chlastání. Víš, já si myslím, že ta doba byla prostě šílená. A koneckonců, my teď vidíme, jak se podobné věci dějí tady nedaleko nás na Ukrajině.

Od začátku rozhovoru se snažím dodržet předsevzetí, že se s tebou v tomhle rozhovoru budu přísně držet tématu tvé role Jaroslava Haška ve Vůjtkově hře, protože vím, že text vznikal dávno před tím, než současné Rusko napadlo v květnu Ukrajinu. Ale tak nějak tuším, že jste se o stále ještě probíhající válce na Ukrajině, před kterou už také mnoho našich lidí v myšlenkách utíká jinam, museli během zkoušek bavit.

No jistě. Bavili jsme se o tom, že Hašek musel vidět podobné věci, o kterých přinášejí dnes svědectví všechna média kromě těch ruských proputinovských. Myslím si, že Tomáš Vůjtek tam právě proto dal ta slova Vy víte úplné hovno o tom, co je revoluce, a buďte rádi, že to nevíte. Ale Tomáš tam o také o kousek dál napsal pro mě text, který skoro nemůžu říct, protože se mi při tom zastavuje dech. Když se zmiňuje v rozhovoru s manželkou Jarmilou, že píše Švejka, a říká: „Teď už to nebude jenom o jednom pitomci u kumpanie, teď už to bude mnohem víc. Protože víš ty vůbec Jarmilo, kolik já jsem viděl mrtvých lidí?“

Všiml jsem si, že několik málo diváků průběhu první třetiny představení odešlo. Asi z toho důvodu, že si mysleli, že jdou na komedii, na Švejka. A i když se dívali na komedii, ale spíše na drsnou tragikomedii, neunesli to a odešli.

Taky si to myslím. Protože možná patřili k těm, kteří se snaží utéct v myšlenkách před válkou, ale válka je prostě svinstvo, a to si musí uvědomit! Právě proto tohle teď hrajeme. Jo, jmenuje se to Švejkův návrat. Bavili jsme se o tom s klukama v šatně, že je to docela dobrý tah od vedení divadla, že je v názvu Švejk. Dobré PR! Ale není to vůbec od věci, protože Hašek si říkal Švejk, vtěloval se do té postavy.

Ještě jednu věc bychom měli zmínit: Haškova dvě současně probíhající manželství. Do Ruska odjížděl jako manžel Jarmily, v Rusku se oženil se Šurou. To je bigamie. Jak ty vidíš tenhle jeho životní problém?

No tak, on přece říká, že se v Rusku musel oženit, když bolševici zjistili, že má něco se Šurou. Že takové věci berou bolševici velice vážně, že jsou v tomhle prostě neúprosní. Kdyby se neoženil, že by ho mohli i zastřelit. Já si myslím, že si se Šurou začal jenom proto, že tam byl strašně sám. Že potřeboval nějakou blízkou duši. A Šura prostě byla v té chvíli na blízku. V šílené době člověk dělá šílené věci. Věděl, že má doma ženu, ale mohl pochybovat o tom, že se ještě vůbec živý vrátí domů.

Ty jsi, jestli se nemýlím stále ještě svobodný. Hodláš se vůbec oženit?

Možná dříve, než si myslíš (hlasitý smích). Ale jen jednou! Člověk se přece žení a vdává vždycky v přesvědčení, že je to na celý život.

Každý zamilovaný vstupuje do manželství s tím, že to bude vztah na celý život. Ve hře je scéna, kdy Jarmila přijde k Haškovi a k jeho ruské manželce na návštěvu. Jeho dvě manželky tam spolu mluví, a ty jako Hašek při tom jsi kousek opodál v pozadí a nic neříkáš. Na co v téhle chvíli myslí Kaluža, ne Hašek, ale Kaluža?

Od Ivana Krejčího, režiséra, to je v té chvíli docela fikané. Byl to jeho nápad, aby tam Hašek zůstal po celou dobu, i když tam nemá co dělat a co říct. Budeš se možná divit, ale já si v duchu opakuju text, který mám za chvilku říkat.

Tomu se říká profesionalita! Divák si myslí, co mu teď běží hlavou, tomu dvojitému manželovi, a ty si opakuješ text …

Už ten text samozřejmě znám …

Myslel jsem, že řekneš: už přece nejsem začínající herec.

Myslím, že můžeme budoucím divákům prozradit, že po celou dobu v té scéně Hašek pořád píše. On byl prostě takový. Všude si psal, zapisoval si to, co kolem sebe slyšel. Určitě si také pořád něco psal i během dne v situaci, kdy byl v Rusku bolševickým komisařem.

V inscenaci Švejkův návrat. (Foto: Roman Polášek)

Vidím, že máš docela zvláštní představy o vojenském řemesle. Byl jsi vůbec na vojně, když byla ještě prezenční dvouletá služba povinná?

Ne, já tomu unikl skrze takzvanou modrou knížku. Vůbec jsem si sebe jako vojáka neuměl představit. Jsem pacifista. Nedovedu si představit, že bych měl v ruce zbraň. A v té době, kdy mi bylo osmnáct, jsem chtěl žít svobodný život. Bylo zcela nepředstavitelné být někde v mundúru rok a půl či dva roky v kasárnách.

Označuješ se za pacifistu. Nezlob se, ale už zase je tady s námi u stolu Ukrajina. Na sociálních sítích běží debata o tom, proč někteří naši lidé jedou na Ukrajinu bojovat a umírat. Na tyto internetové debaty sice nehodlám plýtvat svým časem, ale musel jsem se těch, kteří znevažují dobrovolnickou pomoc Ukrajině ve formě zařazení se do ukrajinských vojenských jednotek, přesněji mezinárodních jednotek působících na ukrajinské straně v konfliktu s Ruskem zeptat, zdali existuje něco, pro co by byli ochotni položit život. Nikdo neodpověděl. Zeptám se i tebe. Byť se označuješ za pacifistu. Dovedeš si sám sebe představit na Ukrajině se zbraní v ruce? Nebo tady u nás doma, když by došlo k něčemu podobnému, jak se děje tam?

No určitě. Člověk si tyhle otázky sám klade, jestli by byl schopný svůj život nasadit pro obranu své země.

A jak Kaluža odpovídá sám sobě?

Prostě ano. Otevřelo mi to oči. A ti kluci a chlapi, kteří tam bojují, mají můj obdiv, protože tohle přece nikoho nemůže nechat lhostejným.

Potřetí se vracím k okamžiku, kdy jsi vyšel po představení, ve kterém máš podle mě jednu z nejnáročnějších rolí ze všech, které jsi zatím odehrál, a působil jsi naprosto normálním klidným, uvolněným dojmem. Přitom teď mluvíme o věcech, které snad nikoho v klidu nenechají …

To je tak trochu klamný dojem. Ty vibrace u mě trvají ještě tak hodinku po tom, co skončíme. Já teď ještě navážu na to, o čem jsme mluvili, když jsi zmínil herce, které občas stráví jejich postava. Já jsem se před premiérou budil občas v šest ráno a v hlavě mi zněla Haškova věta, kterou říkám v závěru: „Tvorba Haškova je nejvyššího druhu; dovedl vzít postavu z hlubin národního ducha a ukázal ji, jak proniká do národního vědomí.“ Budil jsem se ne s pocitem nějaké hrůzy, ale právě naopak – s pocitem obrovské úcty a obdivu.

Tak ještě jednou gratuluji k velmi pěknému hereckému výkonu, a přeji krásné léto.

Děkuji.