Řehořík a Minařík zvou na MAČ: Přijede první dáma Islandu i exstarosta Reykjavíku, oba jsou spisovatelé

Kde se v Česku bere tolik překladatelů z islandštiny? Soudím podle počtu přeložených knih. Proč se vůbec nějaký našinec rozhodne studovat islandštinu?

Petr Minařík: Protože ho nepřijali na gruzínštinu.

Pavel Řehořík: Říká trochu cynicky Petr.

Minařík: Důvody jsou různé. Někdy romantická touha poznat Island, jindy je to spíš náhodné rozhodnutí, co si přidat na Univerzitě Karlově k angličtině. Island ale spoustu Čechů opravdu vábí, někdy je to až neodolatelná touha.

Tak samozřejmě, Češi jsou odchováni slavnou trampskou písní Wabiho Ryvoly s názvem Island s těmito verši: „Má zem je krásná jako stín červených borovic, / tam, kde je Island, hoří den jako knot voskovic.“  

Řehořík: Lásce neporučíš, navíc je to oboustranné. Říká se, že v době, kdy islandský rozhlas vysílal na pokračování román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, při každém dalším dílu bylo v ulicích Reykjavíku méně a méně lidí.

Mohu to potvrdit přímo od pravnuka Jaroslava Haška, který dnes vlastní hospodu U České koruny v Lipnici nad Sázavou, kde Hašek napsal velkou část Švejka, dokud mu pero nevyrvala z ruky smrt. Martin Hašek mi vyprávěl, že na spisovatelův hrob přijíždí neobvyklé množství turistů právě z Islandu. A nedávno mu tvrdili, že ulice se znova vyprazdňovaly i při každé další repríze Švejka. Čím tak na Islandu zaujal středoevropský Švejk?

Minařík: Myslím, že to je těmi univerzálními věcmi, jaké jsou součástí každého geniálního románu. Románů, které postupně dokážou uchvátit celý svět.

Řehořík: Určitě je zaujalo i to české plebejství, Islanďané byli v područí Dánů, my Češi zase součástí habsburské monarchie. Dán tam býval majitelem fabriky, Islanďan dělníkem, který tak nějak „švejkoval“, aby se povznesl nad svůj osud.

Minařík: V šedesátých letech se Islanďané zase zamilovali do Vítězslava Nezvala a jeho meziválečné poezie. A skrze Nezvala pak vlastně objevili moderní básnické směry, celou evropskou básnickou avantgardu.

Čím to je, že každý desátý občan Islandu vydá knihu? Island má 366 tisíc obyvatel, Ostrava 300 tisíc, Brno 380 tisíc. Proč každý desátý Brňák anebo Ostravák nemá touhu vydat alespoň jednu knihu za život?

Minařík: Zaplaťpánbůh, že se nic takové v Ostravě ani Brně neděje.

Řehořík: Mně je to spíš líto. Podle mě to má ale spoustu důvodů, je to třeba i rozlohou státu. Island má 103 125 km² a Česká republika 78 871 km². Kdyby Čechů bylo jen jako Islanďanů, tak je tady jedna velká pustina. Jedna Ostrava, jeden Frýdek-Místek a ve zbytku republiky pár vesniček po stovce obyvatel. A Islanďané tenhle obrovský prostor prostě zabydlují právě literaturou.

Minařík: Literární publicista Zbyněk Vlasák vyjel před letošním MAČem nabrat rozhovory s vybranými spisovateli přímo na Island, něco už bylo publikováno například v Salonu deníku Právo. Spisovatelka Hagalín Björnsdóttir mu třeba řekla, že Island je takový sociální experiment: „Žijete s tři sta tisíci lidmi na ostrově a čekáte, co se stane. A tak píšete.“ Zdůraznila, že spisovatel má příležitost vytvořit vlastní svět a vztahy mezi lidmi a silami, které v něm působí. Je to prý návykové.

Řehořík: Já bych ještě odcitoval, co Vlasákovi řekla islandská spisovatelka Oddný Eir: „V rádiu či televizi běžela kdysi reklama na kurz tvůrčího psaní, který vedla autorka kriminálních příběhů. Tvrdila, že radost ze psaní spočívá v tvorbě vlastního světa. Že jste jako Bůh, rozhodujete o všem. Zdálo se mi to divné, ale potom jsem si uvědomila, že asi taky nejsem skromná a chci být Bohem. Nikdo z nás spisovatelů není skromný, všichni jsme megalomani.“

Tak jistě, s takovým sebevědomím se dá dělat světová literatura i v malé zemi, málokterý český literát se ale dokáže vžít do svého „božského“ poslání. I to může být důvod, proč se u nás tak relativně málo píše a svět zná minimum současné české literatury. Sigríður Hagalín Björnsdóttir, jejíž jméno před chvílí padlo, svůj román Ostrov mimo jiné vydala v Německu, Francii, Norsku, Polsku, Česku i dalších zemích. 

Minařík: Přitom to byl debut, vydaný v roce 2016. A hned mezinárodní úspěch, to se ale na Islandu stává docela běžně.

Řehořík: Proto také islandský MAČ bude asi největším setkáním světových literárních hvězd za všech těch 23 let, co festival pořádáme. Netvrdíme, že představíme to úplně nejlepší, co se teď ve světě píše, ale uvedeme jednu z nejpřekládanějších literatur vůbec. Nejsou to přitom překlady pro nějaký klub fanoušků islandské literatury, v mnoha případech jde o mezinárodní bestsellery.

Jak to ti islandští autoři dělají?

Minařík: Literární tvorba je na Islandu doslova státotvornou záležitostí. Knihy píše i první dáma Islandu Eliza Reidová, kterou na festivalu MAČ také uvítáme.

Paní prezidentovou?

Řehořík: Ano, je to manželka islandského prezidenta, který se jmenuje Guðni Thorlacius Jóhannesson. Ten je historikem a první volební kampaň absolvoval v roce 2016 ve staré škodovce Favorit. Můžete ho běžně potkávat na ulici, dokonce i v hospodě. Překládá knihy Stephena Kinga, sám píše. Bohužel, první dámy českých prezidentů z posledních tří svobodných dekád pro literaturu mnoho neudělaly.

Minařík: Ivanka Zemanová, Livia Klausová, Dagmar Havlová… No jo, žádné autorské knihy od nich doma v knihovně opravdu nemám. A nevypadá to, že to bude po lednové volbě lepší.

Monika Babišová také nemá výrazný literární talent. A původní tvorbu nepíšou ani pražští primátoři, máme prostě co dohánět. Cyklus islandských čtení zahajuje bývalý primátor Reykjavíku Jón Gnarr. Kdy ale MAČ v Ostravě zahájí čtením ze svého románu primátor Macura anebo exprimátoři Tošenovský či Zedník?   

Řehořík: Nepodceňoval bych je, Ostrava je svým způsobem také ostrov, jak vyplývá už z názvu města. Ostrované dokážou překvapit.

Minařík: Gnarr překvapil už svým literárním debutem, v němž popisuje problémové dětství a dospívání. Indián se ta knížka jmenuje, v Česku vyšla v roce 2015 díky překladu z islandštiny od Lenky Zimmermannové. Je to hodně biografický příběh, Gnarr se jako kluk potýkal s poruchami učení a různými dalšími problémy.

Primátorem Reykjavíku se Gnarr stal díky svému recesistickému programu. To si v Ostravě nedovedu představit, v Brně ale učinil podobný pokus Matěj Hollan a jeho Brno proměněné na Krno. A také uspěl.

Minařík: Hollan se při předvolební kampani netajil s tím, že Nejlepší strana (Besti Flokkurinn), jak svoji partaj nazval Jón Gnarr, je mu vzorem. Jak známo, Gnarr v kampani třeba sliboval, že obstará do místní zoologické nového ledního medvěda a otevře první severský Disneyland. U každého veřejného bazénu měly byt ručníky zdarma a farmářům sliboval, že si budou moci brát do hotelových pokojů také ovce.

To mi připomíná program Strany mírného pokroku v mezích zákona, se kterou šel do parlamentních voleb spisovatel Jaroslav Hašek v roce 1911. Tahle partaj měla v programu například tyto sliby: „Zvolíte-li našeho kandidáta, slibujeme, že se ohradíme proti zemětřesení v Mexiku. Kdo dá hlas, obdrží malé kapesní akvárium.“ Na Islandu mají autora Švejka hodně rádi, neinspiroval se Gnarr právě Haškovou politickou stranou?

Řehořík: Na to se musíte zeptat přímo Gnarra. V brněnském Divadle Husa na provázku začíná islandské čtení právě jeho vystoupením, a to 1. července v 19 hodin. V ostravském Provozu u řeky bude Gnarr o den později. Celý festival začíná v Brně už 30. června Nocí ukrajinských básníků, v Ostravě pak 1. srpna Sajtnou, což je slet básníků z Ostravska.

Minařík: To bylo organizační okénko. Ale určitě se Gnarra zeptejte na tu inspiraci Haškem. Samozřejmě, že dotaz musíte položit islandsky.

Neumím islandsky.

Řehořík: Škoda. Tak česky, v žádném případě to nedělejte anglicky. V Brně, Ostravě, Bratislavě, Košicích i Prešově budeme mít na pódiu tlumočnici či tlumočníka do islandštiny. Kromě toho, že všichni spisovatelé budou číst v islandštině a přeložený text poběží na projekčním plátně, součástí autorských vystoupení bude opět i bohatá diskuse s autory. Poprosíme je, aby s publikem komunikovali přes tlumočníka, tedy islandsky, ať si diváci co nejvíce užijí tuto málo známou, ale krásnou řeč. Samozřejmě, všechno by mohlo probíhat v angličtině, pro Islanďany je to druhý rodný jazyk a anglicky dnes skvěle mluví i většina diváků na festivalu, ale tak to zkrátka nechceme.

Minařík: Bez islandských spisovatelů by asi časem zanikla islandština. Oni jsou tou mocnou silou, že z islandštiny dávno není nějaká lužická srbština či jiný zanikající jazyk. Psát islandsky, v tom je kromě jisté magie i ona státotvornost a národní hrdost, proto každý desátý občan Islandu napíše knihu. Všechny ty knihy nejsou pochopitelně dobré, ale autor tím něco udělal pro islandštinu. A celá tahle snaha udržet při životě jeden malý národní jazyk nakonec začala fascinovat i celý literární svět.

Čeština je také poměrně malý jazyk, proč nemáme tolik mezinárodně slavných spisovatelů jako Islanďané?

Minařík: Jednou z odpovědí je, že islandští spisovatelé na sebe mají mimořádné nároky. Tahle malá literatura nemá potřebu se srovnávat s podobně „velkou“ literaturou někde jinde ve světě, třeba s estonskou. Islandský spisovatel vzhlíží k New Yorku, Berlínu, Paříži a dalším velkým literárním centrům. A daří se jim to.

Stejně je to fascinující. Vybrat na Islandu pro MAČ 31 mezinárodně uznávaných spisovatelů nebyl problém. Mohl by se ale udělat podobně věhlasný MAČ z brněnských anebo ostravských spisovatelů?

Minařík: Už jsem nad tím přemýšlel. V Brně bychom se tomu možná přiblížili tak před třiceti lety, dneska takový tým nedáme dohromady. V Ostravě také ne. Ten sešup dolů je tady zřetelný, a to také proto, že spousta dobrých autorů se nakonec odstěhuje do Prahy.

I Kateřina Tučková už žije v Praze. O islandských autorech bychom si mohli povídat donekonečna, podrobnosti najdou čtenáři na webových stránkách Měsíce autorského čtení. Dovolím si ale pootevřít oponu k příštímu ročníku, kdo bude hostem MAČe v červenci 2023?

Minařík: Bude to kousek od Islandu, jen přes moře.

Irsko, Spojené království?

Řehořík: Ne, chtěli jsme se ještě chvíli zdržet ve Skandinávii, takže jsme už oslovili 31 předních norských spisovatelů. I oni mají mimořádný mezinárodní věhlas a v Česku máme nebývalé množství překladatelů z norštiny. A norská literatura se u nás také hodně čte.

Minařík: Po Norsku se ale chceme vrhnout někam úplně jinam. A sice do Asie.

Takže konečně dojde na vietnamské literáty? O Vietnamu už jste uvažovali vícekrát, a když jsem o tom nápadu mluvil s některými Vietnamci, byli nadšeni. Ve vietnamských časopisech, které vycházejí v Česku, se objevuje spousta básní, literatura má ve Vietnamu výsostné postavení, i když asi ne takové jako na Islandu.

Řehořík: Vietnam má pořád prioritní postavení v našich dlouhodobých plánech, vždyť kolega Petr už ve Vietnamu projekt festivalu představil osobně. Napřed ale chceme pozvat tchajwanské literáty. Tchajwanská literatura je hodně zajímavá a vzhledem k napjatým vztahům s Čínou také dost angažovaná.

Po invazi Ruska na Ukrajinu se svět obává, že to bude také inspirace pro Čínu, aby zaútočila na Tchaj-wan. Ukrajinskou část MAČe ve Lvově letos zrušila válka, nemůže tchajwanský MAČ ohrozit další válečný střet?

Minařík a Řehořík: Doufáme, že se to nestane…

Tak si připijme na světový mír (rozhovor vzniká v pivnici U Poutníka vedle redakce Větrných mlýnů v Brně). Mimochodem, jaké je islandské pivo?

Řehořík: Drahé, půllitr točeného v hospodě od 200 až někam po 500 českých korun, v islandských korunách se začíná na tisícovce. Plechovka v obchodě se dá pořídit i za 80 českých korun. Čepované islandské pivo se nám podařilo dostat i do festivalové video znělky, pozorný divák si toho jistě všimne.

Minařík: Pivovarů je na Islandu poměrně dost, a jako my strkáme do piva med anebo třešně a švestky, Islanďané vaří pivo i se svým oblíbeným zeleným hráškem anebo červeným zelím.

Tak na ten mír…

*

Program Měsíce autorského čtení: https://www.autorskecteni.cz