„Miluji Tě, řekla jsem v peřinách ze skla…“ V Ostravě začaly NODO / Dny nové opery

Libreto na základě románu Elisabeth Smart napsal Sciarrino sám. Příběh bezdomovkyně přebývající na nádraží je skrze výstižné a na první pohled zmateně působící útržky a komentáře hlavní hrdinky citlivým obrazem dnešní doby, naší lhostejnosti k sobě i k druhým, naší frustrace, samoty a brutality. V opeře není třeba příliš slov, nevyřčené má být dopovězeno, respektive dotvořeno hudbou. To se Sciarrinovi v tomto komorním díle mistrovsky povedlo.

Jazyk nové hudby může být pro běžného posluchače zprvu velmi náročný, ale právě Sciarrino dokáže skrze jemné hudební předivo a velmi citlivou a vynalézavou instrumentaci vtáhnout brzy do děje, do intimity života anonymní ženy bez domova. V tomto prostoru zůstaneme od začátku do konce díla, odhlédnuto od přítomnosti sboru a postav – cestujících na nádraží.

Z opery Superflumina. (Foto: Martin Popelář)

Z vnitřního světa hlavní hrdinky nás vyruší jen dva krátké výstupy s muži – nejprve cestujícím, pohrdavě urážejícím nebožačku, a poté strážníkem (oba Artur Janda) – jednajícími z pozice moci a nadřazenosti těch, kteří měli to štěstí, že je bezdomovectví nepotkalo. Co se ženě stalo a proč skončila na ulici se nedozvíme. Může to být nešťastná láska, o které se v útržcích mluví ve třetím obraze.

Hlavní a nesmírně pěvecky náročné role se ujala skladatelova múza, mezzosopranistka Anna Radziejewska, která nastudovala i světovou premiéru. Part zvládla s interpretační bravurou a psychologickou hloubkou postavy. Skutečně mimořádný umělecký výkon.

Z opery Superflumina. (Foto: Martin Popelář)

Se stejnou bravurou nastudovala dílo i Ostravská banda společně s Ostrava New Orchestra pod taktovkou Lilianny Krych, která oba soubory vedla jistě, soustředěně a bezchybně, což v případě technicky a výrazově náročné Sciarrinovy partitury není vůbec jednoduché a samozřejmé. Vynikající výkon podal i sbor pod vedením Jurije Galatenka.

Režie Pii Partum byla velmi minimalistická a strohá po všech stránkách. Statickou scénu Magdy Maciejewske oživila teprve ve třetí části díla videoprojekce Franeka Wardyńskeho. Škoda jen, že tohoto prvku nebylo využito více a nápaditěji.

Choreografie Agnieszky Dmochowske byla poněkud statická a neinvenční. V kostýmu Magdy Maciejewske (elegantní šaty a lodičky) působila hlavní hrdinka spíše jako bohatá žena vracející se z divokého večírku než jako bezdomovkyně.

Ze závěrečné děkovačky. (Foto: Martin Popelář)

Ale toto vše jsou jen maličkosti v porovnání s tím, jak mimořádně bylo dílo nastudováno a s jakým soustředěním a profesionalitou bylo provedeno. Upřímně pořadatelům gratuluji k takto krásnému, důstojnému začátku tohoto mimořádného festivalu u nás v České republice.