Slunovrat 2022 potřetí: Nová adresa, ale stále stejná kvalita i atmosféra. Festival uzavřel David Koller

Ve svém celku to byly tři dny pohostinné, příjemné a šťastné. Smutnějších okamžiků bylo poskrovnu. Zkusme si otevřeně obě emocionálně protikladné roviny podložit reálnými fakty. Má to smysl, poněvadž Slunovrat si to zaslouží.

Nejprve si zrekapitulujme sobotní hudební i nehudební program. Slovenský historik a etnolog Kamil Sládek byl pro mě objevem. Dokáže vysvětlit a objasnit věci výstižně, bez suchopárných odborných termínů, zato s empatií a širokým faktografickým kontextem. Jeho demaskující pohled do zákulisí středověké epochy byl fascinující a nečekaně aktuální. Sládek na festivalu vystoupil ve dvou tematicky samostatných debatách a naprosto přirozeně si získal sympatie. Koho nebaví historie jako šprtání dat a rodokmenů, můžu tohoto energického muže jednoznačně doporučit.

Mr. Folxlide je bluesman inspirovaný etnickou hudbou různých proveniencí. Z jeho projevu na mne dýchla nejen poctivá bluesová nostalgie, ale i francouzská trubadúrská tradice. Ostatně francouzsky také kromě češtiny a angličtiny velmi slušně zpíval. Co se mu dařilo méně, byla spolehlivější práce s looperem.

Zuzana Mojžíšová. (Foto: Jiří Šonovský)

Slovenská zpěvačka Zuzana Mojžíšová s kapelou byla výtečná volba. Zpěvačka z rodu Lapčíkových, Homolových a Holubových má hlas podobně sametový a křišťálově průzračný, ale i naléhavě expresivní a řezavý. Folklor v podání kapely byl nenásilně prostoupen jazzovými improvizacemi, nejčastěji v dikci houslového mága Stana Palúcha. Melancholické balady střídaly expresivnější a harmonicky odvážně ztvárněné písně, z kterých mě nejvíc oslovily lidová Zabili a fujarový song.

MOW z nedalekých polských Katowic hraje posluchačsky vstřícný folkrock kořeněný jazzem, popem i soulem. Výrazný pěvecký projev zpěvačky potěšil, stejně jako jejich celý energický koncert.

Los Duendes. (Foto: Aleš Honus)

Z Polska na Slunovrat zavítali také Los Duendes, které byste si stylově zařadili spíše do Španělska nebo Portugalska. Jádrem jejich muziky je stylizované flamenco, jehož estetiku mají kytarista a zpěvák této kapely dobře osvojené. Jejich autorská muzika se opírá o lidové vlivy, ale citovala také například slavnou druhou větu kytarového koncertu Aranjuez od Joaquína Rodriga. Los Duendes si jen mohli lépe připravit průvodní slovo. Obsah průpovídek zpěváka byl nejasný a působil zmateně.

Milým objevem byla pro mne další kapela Welcome scény Janet A. Grunge smíchaný s popovou bezprostředností, živelný muzikantský projev a epický hlas zpěvačky, to je kombinace, která fungovala. Nevtíravá inspirace legendami typu Nirvana a Alice in Chains vyústila u této formace do nečekaně charismatické autorské a interpretační celistvosti.

Hudba Praha Band. (Foto: Aleš Honus)

Hudba Praha se po svém rozštěpení v roce 2015 zformovala do Hudba Praha Band. V této obnovené a modifikované variantě potěšila dřevní fanoušky, když zahrála osvědčené staré pecky jako Zákon o zachování energie nebo Na Žofíně i nové songy z desky Barevný sny.

Klasickou hudbou s decentní příměsí elektroniky se naopak inspirovali Miriam Kaiser Trio, hrající na smyčcové nástroje. Zpěvačka a houslistka Miriam Kaiser má nepochybně charisma, její houslová intonace však neoplývala jistotou, kterou bych u podobných fúzí klasické hudby s písňovou estetikou předpokládal. Zaujala mne ovšem jako citlivá a osobitá zpěvačka a zajímavá textařka.

Miriam Kaiser Trio. (Foto: Aleš Honus)

Kill the Dandies!, ověnčení Českým lvem za hudbu k filmu Okupace, byli skvělí. Profesionální přístup, prezentace a koncert, který splnil mé očekávání. Podobně přesvědčivý a po všech stránkách vyladěný byl koncert známého karikaturisty a muzikanta Miroslava Kemela a jeho kapely. Kemelovy texty patří k největším přínosům současné české hudby a v kapelním i komorním složení se jeho snadno přístupné a přitom moudré příběhy dotýkají snad každého.

Kill The Dandies! (Foto: Aleš Honus)

Největší zážitek letošního Slunovratu jsem si odnesl z vystoupení slovenské kapely Terrible 2s. Sleduju tuto partičku, která se zrodila po rozchodu formace Živé kvety (Jejíž koncert v rámci Hradeckého slunovratu patří k nezapomenutelným), už delší dobu. Ovšem od chvíle, kdy jsem si pořídil jejich modrou MC kazetu Na vrchole síl, jsem se do jejich citlivé muziky a nádherných textů beznadějně zamiloval. Potěšilo mě, že naživo jsou Terrible 2s stejně uhrančiví, atmosféričtí a přesvědčiví, jako z desky.

Baví mne kapely, na které se dobře dívá, protože si to na pódiu dokáží bez přehánění užít. Usmívají se, jsou milí, perfektně sehraní a sezpívaní. Takto si představuji po všech stránkách zvládnutý koncert. Není divu, že právě Terrible 2s si odnesli speciální Cenu za krásné slovo, kterou iniciovalo Rádio Proglas. Není to cena ledajaká, stojí za ní jeden z největších hudebních znalců současnosti, hudební publicista Milan Tesař. Ten také ocenění dojaté a překvapené kapele osobně na pódiu předal. Emotivní okamžik, po kterém následovalo ještě mnoho skvělých písní této znamenité slovenské kapely.

Cenu kapele Terrible 2s předal Milan Tesař. (Foto: Aleš Honus)

Pravá balkánská veselice přišla spolu s Džambo Aguševi Orchestra, který do Opavy zavítal až z Makedonie. Jejich žesťová úderka zvedla na nohy obrovský dav, který vydržel neúnavně tančit po celou dobu jejich vystoupení. Nechyběla ani rozlučková selfíčka s rozjásaným publikem, který si makedonské dravce hned napoprvé a navždy zamiloval.

Džambo Aguševi Orchestra. (Foto: Aleš Honus)

Koncert Džambo Aguševi Orchestra bohužel časově překrýval s Welcome scénou, kde v tu dobu hrálo Rybí kino. Kapela z Frýdku-Místku doprovází zpěvačku a skladatelku Hanu Kopřivovou, mimochodem první ženou, která si zazpívala s Davidem Stypkou píseň Dobré ráno, milá. Kopřivová má ostatně s fenomenálním písničkářem společného víc. Její autorská tvorba má podobné, byť zcela individuální charisma. Vyznačuje se vytříbenými texty a pěveckým projevem, který překračuje obecně nízké tuzemské standardy. Rybí kino lze jedině doporučit.

Hana Kopřivová. (Foto: Aleš Honus)

Závěr letošního Slunovratu patřil Davidu Kollerovi. Rocková legenda, kterou si nelze od české muziky jednoduše odmyslet, vystoupila sice s půlhodinovým zpožděním, ale publikum rozjařené z balkánské dechovky si nenechalo vzít dobrou náladu. Koller se také na začátku svého vystoupení divákům za zdržení vyvolané pozdním příjezdem a problémem s kabeláží taktně omluvil.

Klasické songy jako Nic není nastálo, Na mě zapomeň nebo Šrouby do hlavy se střídaly s novější aktuální tvorbou. Koller tradičně hrál na kytaru a bicí, koncert velmi slušně odzpíval, ale neodpustil si trochu zbytečné popíchnutí do jednoho zkompromitovaného politika. Každopádně to byl euforický závěr festivalu a jeden ze splněných snů mnoha lidí.

David Koller. (Foto: Aleš Honus)

Na začátku jsme si slíbili, že budeme o věcech hovořit nezaujatě, v širokém kontextu dalších festivalů, které na našich stránkách reflektujeme. Pojďme se tedy nyní zamyslet nejen nad pozitivy, ale i aspekty, které by bylo vhodné příště vychytat. Přesun hlavní scény festivalu z Hradce nad Moravicí do minoritské zahrady byl dobrou volbou. Zeleň festivalu sluší, byť zde není větší stinné místo, tohle prostředí má prostě auru a atmosféru zvláštní svornosti a pospolitosti.

Je hezké, že festival myslí na dětské publikum. Některé animované filmy byly sice promítány s titulky (což automaticky diskvalifikovalo mladší diváky), ale i tak pánbůh zaplať. Ovšem situovat divadelní představení Víta Marčíka do rozpálené farní zahrady na přímé slunce, když o kousek dál byla uzamčená a prázdná univerzitní zahrada…Proč?

Prubířským kamenem Slunovratu je zvuková technika. Hlavní stage pod patronací a přímým dohledem Karla Wolfa měla standardní a slušnou kvalitu. To se bohužel nedá s určitostí tvrdit o dalších scénách: nepříjemnou zkušeností v tomto ohledu byla scéna na konzervatoři, kde se laxní a necitlivý přístup zvukařů podepsal na nevalném zvuku kapel Majerovy brzdové tabulky, Los Duendes a Miriam Kaiser Trio. Koncert Davida Kollera na Hauerově ulici byl přímo pod pódiem dynamicky téměř nesnesitelný, tak předimenzovaný kopák jsem ještě nezažil. Sofistikovanou úrovní naopak přesvědčila Welcome scéna.

Publikum Festivalu Slunovrat. (Foto: Aleš Honus)

Další oblastí, která si žádá zamyšlení, je moderátorské slovo. Moderování je profese jako každá jiná a měla by být svěřena do úst lidem, kteří se jí věnují, jsou perfektně připraveni a mají vše pod kontrolou. Zkušenosti z jiných festivalů ukazují, že to jde i bez taháků, čtení medailonků z programu a hlavně bez tristní nesprávné výslovnosti či skloňování jmen kapel a interpretů. (Kill the Dandies a Milan Cimfe jako příklady bohatě stačí).

Pořadatelé by také mohli lépe zvážit dostatečnou kapacitu toalet s možností hygieny, stejně jako nabídku občerstvení u každé scény. To jsou ale věci, které se teprve usadí a vybalancují.

Miroslav Kemel. (Foto: Aleš Honus)

Co mě na festivalu naopak tradičně potěšilo, byl lidský faktor. Slunovrat nabízí nekonfliktní prostředí, které je otevřené a vstřícné diskuzím a nejrůznějším podnětům. Jeho cílem je přinášet zajímavé informace z širokého spektra společnosti a tato funkce se také letos naplnila beze zbytku. Obdobně se vydařila znamenitá a lahůdková hudební dramaturgie, která opět přinesla celou řadu vynikajících kapel a umělců, ať už více či méně známých.

V Opavě se Slunovrat zabydlel tak samovolně, jako by v tomto půvabném městě existoval odjakživa. Přejeme, ať se mu podaří vychytat všechny problémy a porodní bolesti, které jsou typickým průvodním jevem každého transportu do nového prostředí. Slunovrat se z mého pohledu letos velice vydařil. Pár detailů se najde, ale dají se vychytat. Převažují pozitivní zážitky a jako vždy neopakovatelná atmosféra, která, jak se ukázalo, není jen o jednom prostředí, ale hlavně o lidech a muzice, kteří je naplňují. Za rok se opět doufám ve zdraví sejdeme nad jedním z nejhezčích a programově (jen by se nemělo zapomínat na poezii!) nejpřínosnějších festivalů v České republice!