Slunovrat 2022 podruhé: Eric Truffaz odehrál jeden z nejsilnějších koncertů v historii festivalu
25.6.2022 11:16 Milan Bátor Hudba Report
Festival Slunovrat, který se letos poprvé koná v Opavě, dokáže zvídavého člověka vždy překvapit řadou příjemných objevů. Stačí pouze chtít a mít oči a uši pořádně hladové. O strhující finále pátečního programu se postaral fenomenální francouzský jazzman Eric Truffaz, ovšem dramaturgie byla plná i dalších zážitků, které utkví v paměti ještě dlouho.
Eric Truffaz na festivalu Slunovrat v Opavě.
Foto: Aleš Honus
Vezměme to tedy popořádku. Moje cesta v pátek začala v kostele sv. Janů, kde měla být zahájena výstava fotografií Dvojité vidění ředitele festivalu Vaška Müllera a Petra Linharta. První se díval a fotil pozoruhodné scenérie, druhý napsal krásné a hluboké slovo. Obojí tito pánové umí více než dobře.
Největším potěšením následujícího Linhartova recitálu však byla účast sboru ZUŠ Hradec nad Moravicí, který si společně s ním zazpíval dvě jeho písně. Melancholická baladičnost a příběhy, jejichž smyslem je zachytit nějaké svědectví, měly spojením dětských a dospělých hlásků v sobě nečekanou něhu a naléhavost.
Zabelov Group je skupina o dvou talentovaných klucích, které neobyčejně baví spojovat nové zvukové světy. Roman Zabelov hraje na akordeon a zpívá, Jan Šikl ovládá obdivuhodným způsobem perkuse. Oba mají rádi elektroniku, která společným kompozicím dodává na hutnosti a barevnosti. Zabelov Group jsou výborní muzikanti a jejich hodinový set byl výživnou přehlídkou nevypočitatelných rytmických kombinací, drtivé dynamiky a vokálních experimentů, v nichž nejde o slova jako o kontexty a nové neotřelé hudební asociace. Vynikající koncert.
Přednášku v naprosto zaplněném kostele sv. Janů měl Marek Orko Vácha. Muž, který umí mluvit o věcech pozemských i duchovních výstižně, s vysokou odborností, a přesto srozumitelně.
Zklamáním pro mne osobně byla technicky nedostatečně ošetřená stage na opavské konzervatoři, kde vystoupila Simona Babčáková s improvizačním představením No a! Oblíbenou herečku si přišlo užít mnoho lidí, ale bez mikroportů to nebylo téměř možné. Hercům nebylo vůbec rozumět.
Dravé brněnské formaci Plum Dumplings se podařil energický set a živelný kontakt s publikem. Ostrá, nesmlouvavá muzika a excentrická zpěvačka Adéla Polka to dokážou vždy pořádně rozbalit a nejinak tomu bylo i na Slunovratu. Zpěvačka se vydala i na svou obligátní cestu mezi publikum a nechala na pódiu spoustu sil. Nutno dodat, že hudba a texty Plum Dumplings patří do kategorie těch, které si říkají o pozornost. Jen musí mít člověk na takovou nálož emocí a naléhavosti tu správnou náladu.
Velmi kvalitní dramaturgii nabídla také Welcome scéna, kterou připravil dramaturg a renomovaný publicista Milan Tesař. Odpoledne zde vystoupila například Blondýna, jeden z folkových objevů posledních let. Dáma, která píše chytré texty, básničky a naprosto srozumitelnou muziku, oslovila publikum bez patetických a siláckých gest. Stačí jí k tomu velký pozorovací talent a smysl pro humor. Její písně mají jiskru, jsou humorné, poetické i mile provokativní. Blondýna má navíc dar získat si přirozeně pozornost publika. Je s ní zkrátka dobře a není to jen můj subjektivní pocit. Reakce spokojených diváků to řekla jasně.
Na Slunovrat zavítal také Jiří Dědeček, jedna z největších legend české folkové scény na tomto vyhlášeném festivalu nemohl chybět. Dědeček zpívá své inteligentní ironické songy už téměř padesát let a jeho koncert byl přijat s velkým nadšením. Není divu. S moudrými, satirickými a humornými texty to člověk nemůže nikdy pokazit. Ani tehdy, když se pokusí o recesi, která reaguje na aktuální místo a čas. Nebrat se vážně a nenechat se semlít morální rakovinou české politiky, to jsou věci, které Dědeček ve svých písních s obdivuhodnou nadsázkou a verbálním mistrovstvím praktikuje už řadu let. Je fajn, že tady byl a že tady pořád je.
Festivalová dramaturgie nezapomíná ani na dnes již téměř ztracené poklady české alternativní folkové scény. Jinak by se v programu nevyskytla kapela Majerovy brzdové tabulky. Jedna z těch, jejichž magická poetika spoluutvářela boom mimořádně kvalitní a osobité hudby devadesátek.
Velké finále pátečního dne obstarala tři jména. Vezmeme-li to chronologicky, jde o Clarinet Factory, Erika Truffaze a jeho Quartet a DJ Floexe. Clarinet Factory prostě nemůže člověk, který vyhledává dobrou muziku, pominout. Nejen proto, že jsou tito čtyři sympatičtí pánové báječní muzikanti a v případě Vojty Nýdla i zpěváci. Hlavně z důvodu, že jejich muzika je svobodná, krásná a bez hranic.
Špičkové hráčské výkony v jejich případě nemají sebemenší ambice působit pouze svou virtuózní rovinou. Tady jde o emoce, společný feeling, žánrové přesahy, zkoumání nových zvukových horizontů a především o obrovskou chuť komunikovat hudbou i kultivovaným slovem s posluchači. Clarinet Factory zahráli kompozice z posledního alba Pipers, nezapomněli také na předešlý titul Meadows, z něhož zazněly například mé oblíbené Hikari a Luda´s Dance. Připočteme-li k tomu relaxačně-ambientní auru jejich muziky, medový hlas Nýdla, laskavé průvodní slovo Jindra Pavliše a rytmický podklad speciálního hosta Milana Cimfeho je jasné, že koncert Clarinet Factory nemohlo publikum přijmout jinak než s velkou radostí.
Další zážitek na festivalové účastníky čekal na koncertě francouzského mistra jazzové trubky Erika Truffaze. Jestli mi něco v dramaturgii tohoto všemi směry otevřeného festivalu v minulých ročnících chybělo, byl to jazz. Tohle byla ovšem satisfakce, která většinu publika vystřelila až někam do astrálních sfér. Dvaašedesátiletý šlachovitý Truffaz proslul svou dokonalou fúzí acid jazzu s hip-hopem, rock’n’rollem, ambientem a hudebním minimalismem. V kvartetu jsme mohli slyšet fenomenálního hráče na klávesové nástroje Benoita Corboze a baskytaristu Marcella Giulianiho. Kromě Truffazových geniálních atmosférických tónů mě fascinoval i bubeník Arthur Hnatek. Něco takového, co předváděl ve svých improvizacích, jsem ještě neslyšel.
Erik Truffaz Quartet připravil publiku jeden z největších zážitků v dějinách tohoto festivalu. Tohle nebyl běžný jazzový koncert, tady se z obrysů vynořily sny a uhrančivé vize. Tohle byla hudba, která tryská z nadpozemských zdrojů jako znamení krásy a výletu mimo čas a prostor. A propos, kolikrát jste zažili, že by na čistě instrumentálním jazzovém koncertě někdo rozezpíval publikum? Erik Truffaz to dokázal. Geniální koncert.
Hudba má mnoho podob, to je na ní to nejlepší. Další její tvář nabídnul těsně před půlnocí Floex spolu s robotem Jozefem. Podle mého názoru nejvýznamnější český elektronický umělec současnosti Floex je jedním z důvodů, proč objevit také tuto specifickou oblast. Slunovrat dává elektronice přirozeně prostor a ví dobře proč. Jestli umíte poznat kvalitní folkovou nebo rockovou kapelu, můžete se spolehnout, že to dokážete také u elektronické hudby.
Floex inicioval velkolepý zážitek. Jako klarinetista má neobyčejný cit pro zvukovou barvu a dokáže skvěle pracovat s multimediálními prostředky. Největším lákadlem jeho koncertu byl samozřejmě robot Josef, jehož bílé plastové tělo připomíná roboty z doby Karla Čapka. Floexův Josef měl v končetinách paličky, kterými obsluhoval regulérní bicí nástroje. Zapojil se nečekaně i výtečný perkusionista Jakub Tengler, který spolu s Floexem připravil nespoutaně roztančené finále.
Slunovrat svým druhým pátečním dějstvím zabodoval na celé čáře. Když se k tomu ještě podaří vychytat začátky koncertů bez zpoždění a hlavně solidní nazvučení všech scén a umělců, bude to v sobotu vážně jízda!
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.