Herečka Slezského divadla Soňa Křepelová: Z finančního sektoru jsem přestoupila na prkna, co znamenají svět

Vaše cesta k herectví byla poněkud netradiční. Neznám moc hereček, které by vystudovaly mezinárodní obchod na VŠE, pracovaly v korporátních společnostech a pak se vrhly na divadlo. Co se stalo?

Takových hereček taky moc neznám (smích)… Asi to bylo tím, že když něco dělám, tak to dělám na sto třicet procent. V mém případě je to docela nevýhoda. Postupně jsem zjišťovala, že se svým nasazením a vnitřním tlakem na výkon nebude práce na plný úvazek v korporátu můj šálek kávy. Sice jsem hodně jednala s lidmi, mnohdy to byla taková moje one woman show a jistá dávka herectví se hodila i v této profesi, ale v podstatě by se dalo říct, že jsem vyhořela. Řešila jsem tedy, co bude dál. Najednou se mi pracovní život tak nějak zbořil, nevěděla jsem, kudy se mám vydat. Jeden z mých blízkých přátel se mě zcela vážně zeptal, co bych vlastně chtěla v životě dělat bez ohledu na vzdělání, věk a cokoliv jiného. Tenkrát jsem sáhla opravdu hodně do svého nitra a vypadlo ze mě, že bych chtěla být herečkou.

Chápu to tedy správně, že nejste ten typ, co by se urputně snažil několikrát dostat na konzervatoř nebo DAMU či JAMU?

Je zajímavé, že to takhle říkáte, protože si myslím, že jsem hodně urputná, ale zkrátka mi tenkrát chyběla odvaha to zkusit. Na střední škole jsem uvažovala o tom, že bych se přihlásila na DAMU, ale nevěřila jsem si. Řekla jsem si přesně to, co si asi říká spousta lidí, že se tam hlásí zástupy a berou jen pár jedinců, že nemám šanci. Myslím si, že právě to nízké sebevědomí mě trochu paradoxně přimělo k tomu, abych se vydala úplně jinou a v mých očích jistější cestou mezinárodního obchodu a financí.

Kde pramenil ten strach? Byla to obava z odmítnutí, nebo jste se bála, že bude komise zlá?

Hoooodně hluboká otázka (smích)… Ale ráda se takhle vrtám v myšlenkách, takže v pořádku. Asi jsem se bála primárně toho, že se moje obavy potvrdí. Mám pocit, že jsem tenkrát hodnotila sama sebe podle okolí, vlastně jsem sama sebe dostatečně neznala a možná jsem si tenkrát sama za sebou nedokázala stát. Bála jsem se, že komise řekne, že to, co jsem tam předvedla, je úplná katastrofa, což jsem vzhledem ke svému sebevědomí nechtěla a nepotřebovala.

Pak jste tedy prozřela, že byste herečkou skutečně chtěla být. Šla jste studovat VOŠ hereckou v Praze. Aniž bych se chtěl někoho dotknout, neměla jste strach, že budete složitě hledat uplatnění? Přece jen práci někdy těžko hledají i absolventi DAMU…

Vezmu to trochu zeširoka. V takovém tom období, kdy jsem řešila, kam se budu ubírat dál, jsem si přečetla knihu Čeho před smrtí nejvíce litujeme, která mě hodně ovlivnila v celkovém pohledu na život. Řekla jsem si, že jednoho dne nechci ležet na smrtelné posteli s vědomím, že jsem něco promarnila. Pořád jsem ale byla člověk, který měl moc rád jistoty, ale chtějte dneska jistoty! (smích) Následně mi jedna spolužačka a kamarádka z VOŠ povídá, že neví, proč se tak stresuju, protože když nevíme, co bude dál, mohou přijít věci, které bychom nikdy nečekali, že by se mohly stát, a třeba bude vše lepší, než jak bychom si vůbec mohli představit, takže jsem to tak nějak nechala plynout, neřešila jsem to, co bude, a vidíte, jsme teď tady a děláme spolu rozhovor. (smích)

Máte za sebou krátké angažmá v Západočeském divadle v Chebu a pak následoval přesun do Opavy. Dva rozdílné kouty České republiky. V čem jsou obě divadla podobná, či naopak rozdílná?

V Chebu je jenom činoherní soubor, takže je to všechno takové komornější. Z herců, co působí v Chebu, v podstatě nikdo není tamním rodákem, všechno jsou to lidi, kteří přišli zvenčí, takže si myslím, že tam lidé obecně více drží pospolu, dělají společně i různé akce pro město a podobně. Tím, že v Opavě je kromě činoherního souboru i opera a balet, tak musím říct, že dodnes někoho potkám na chodbě divadla a nevím, kam s ním. Troufnu si říct, že i tím, jak je Cheb poloviční město oproti Opavě, tak tam provázanost lidí s městem je větší. Lidé mají ke „svému“ divadlu daleko blíže. Jasně, v Opavě je taky spousta lidí, kteří milují Slezské divadlo, ale zároveň je tady podle mě hodně lidí, kteří tak nějak vědí, že tu divadlo je, že je na náměstí naproti radnici a tím to končí. Nechci říkat, že je to někde lepší a někde horší. Opava i Cheb mají své kouzlo a svá specifika.

V chebském angažmá jste byla pouze rok a pak tradá do Opavy. Proč takový skok?

Do Chebu jsem přišla na poloviční úvazek ještě v době, kdy jsem dodělávala VOŠ. Blížil se konec studia, přišel covid a já začala řešit, jak se více do toho samotného uměleckého světa dostat. Jediný kontakt, který jsem měla, byl ten na uměleckého šéfa ve Slezském divadle Jiřího Seydlera, tak jsem mu zavolala s tím, že pomalu končím školu, jsem v Chebu na poloviční úvazek, takže kdyby v budoucnu byla možná nějaká hostovačka, tak že jsem k mání. Jeho reakce byla celkem logická, protože se mě zeptal, jestli vím, kde je Cheb a kde Opava (smích)… To jsem samozřejmě věděla, ale nejsem typ člověka, co by seděl doma v koutě a chtěla jsem se posouvat dál. Asi za dva měsíce mi volal, že herečka Tereza Bartošová otěhotněla a že za ni po dobu její mateřské a rodičovské hledá záskok, tak by mi rovnou nabídl celý úvazek. Tohle jsem vůbec nečekala, takže jsem se chvilku rozmýšlela, taky jsem situaci řešila s uměleckém šéfem v Chebu, kde jsem v tu chvíli byla jen rok, ale vše klaplo a balila jsem kufry směr Opava. Ještě bych ráda dodala, že já vlastně nikdy nebyla na internátě či koleji, takže to herecké řemeslo s sebou pro mě nese i určitý výstup z komfortní zóny, tady v Opavě jsem momentálně na herecké ubytovně, v Chebu jsem dokonce byla jedinou obyvatelkou vylidněného kláštera.

Počkejte, ten klášter mě zajímá. Napadá mě asi jednoduchá otázka. Proč klášter?

To byla souhra okolností. V Chebu většinou herci mají možnost využít městské byty, jenže to já bych ze svého polovičního úvazku neutáhla. Přímo v divadle jsou čtyři pokoje, kde jsem nějakou dobu přebývala, ale protože jsou primárně určeny pro hostující herce a režiséry, musela jsem jim ten „svůj“ přenechat. Další možnosti ubytování v Chebu a okolí byly obsazené, tuším, vojáky, kteří dohlíželi v okolí a na hranicích na dodržování covidových pravidel, takže na mě zbyl klášter, ale musím říct, že mě to určitě zocelilo. (smích)

Po zkušenostech s takovým bydlením možná hloupá otázka, ale je to tady pro Pražačku kulturní šok?

Byl to šok, protože jsem se najednou ocitla sama na druhém konci republiky. Skoro nikoho jsem tady neznala, takže začátky byly krušné, ale teď už se pomalu zabydluji a musím říct, že třeba co se týče velikosti města, tak se tady cítím o moc lépe než v Praze, kde je všechno strašně rychlé a pořád někdo někam spěchá. V Opavě se mi moc líbí.

V opavské inscenaci Cyrano z Bergeracu. Foto: Lukáš Wodecki)

Takže už jste vypustila kotvy v opavském moři, nebo stále pendlujete mezi Prahou a Opavou?

Pendluji mezi Opavou, Prahou, Českou Lípou a někdy stále i Chebem. (smích) Poslední měsíce byly skutečně cestovně vyčerpávající, ale můj partner, který pochází z České Lípy, se teď stěhuje za mnou, takže to bude méně náročné a věřím, že se vše tak nějak stabilizuje.

Prý se ráda překonáváte. Jaká je vaše další životní meta?

Už jsem hovořila o nějakých jistotách, ale řeknu vám, že za posledních pár let jsem se skutečně naučila nechat věci plynout. Užívám si to, kde momentálně jsem, a snažím se neupínat k věcem, které si vyfantazíruju. Teď jsem šťastná a tento pocit bych si ráda uchovala co nejdéle.

Vybavíte si ten okamžik, kdy jste poprvé měla vystoupit na jevišti profesionální scény před diváky?

Asi jsem byla v takovém kómatu, že už nevím (smích)… Pamatuju si ale tu chvíli, kdy jsem byla na konkurzu do Západočeského divadla. Spojila jsem to tenkrát s návštěvou rodiny v Karlových Varech a než jsem jela do divadla, tak jsem se na to chtěla vykašlat, protože jsem vlastně nesplňovala žádnou z podmínek, které umělecký šéf v Chebu vypsal pro daný konkurz. Nakonec jsem se nějak přemluvila a dostavila se. Na řadu jsem šla jako poslední. Cestou do divadla jsem byla hrozně nervózní, ale vím, že jakmile jsem si sedla do herecké šatny, tak mě zaplavil neuvěřitelný klid, a když jsem otevřela dveře k portálu a následně se blížila k jevišti, tak jsem měla takový zvláštní pocit, že tam patřím.

Vaše druhá role v Chebu byla muzikálová, tak uvidí vás diváci tančit a zpívat i ve Slezském divadle?

Byla bych za to moc ráda! Miluju tanec, baví mě zpěv, byť před angažmá v Chebu jsem nikde nezpívala, tak uvidíme.

V opavské inscenaci Revizor.

Už jste si mohla udělat úsudek o Opavě, Slezském divadle i divácké obci. Jak vnímáte opavského divadelního fanouška?

Řekla bych, že opavský divák je konzervativnější, ale zejména ti předplatitelé, kteří chodí do SDO řadu let, na to vlastně mají nárok a není na tom nic špatného. Spíše si myslím, že by bylo fajn, aby zdejší divadlo objevili i mnozí mladší potenciální diváci.

Nejnovější kus, kde vás mohou diváci Slezského divadla vidět je Revizor, první zářijovou premiérou bude inscenace Můj nejlepší kamarád, ale co dělá a bude dělat Soňa Křepelová o prázdninách?

Budou to herecké prázdniny v tom smyslu slova, že se budu maximálně chystat právě na inscenaci Můj nejlepší kamarád, protože už zkoušíme a premiéra je na začátku září, takže by bylo fajn nic nezapomenout. Vedle divadla mám ještě administrativní práci na částečný úvazek, ale podařilo se mi domluvit si i dost dní dovolené tam, takže se těším, že strávím aktivní odpočinek s rodinou a přáteli, budu pracovat na zahradě, plánuji vyrazit na karlovarský festival, pár dní strávím jako vedoucí na dětském táboře a dojde i na nějakou dovolenou na horách a u moře.