Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová: Je úplně jedno, jak herec nebo herečka vypadá

Studovala jste na gymnáziu v Praze, pak JAMU v Brně, ale mezitím jste si třeba odskočila v rámci střední školy do amerického Portlandu. Čím vás tato zkušenost obohatila?

Patřím do generace, kterou před zkouškami na gymnázia učitelky opakovaně vodily do pedagogicko-psychologické poradny. Tam jsme vyplnili testy na téma, jak funguje náš mozek. Výsledky jsem měla pokaždé skvělé, takže mi doporučovali ty nejlepší školy, kde jsem ale pohořela u přijímaček, protože jsem špatně zvládala stres. Po základní škole jsem se i proto dostala na soukromé gymnázium, které se holedbalo tím, že se zaměřuje na tvůrčí psaní, ale pravda to byla jen napůl. Celkově jsem na té škole nebyla spokojená, proto mi má starší sestra Barbara zaplatila studium na střední škole v Portlandu v Oregonu. Rok, který jsem ve Spojených státech strávila u úžasné host-mom Tiny, byl absolutně určující pro můj budoucí život. Americká střední je totiž diametrálně odlišná v porovnání s našimi školami. Hlavně ze začátku jsem tam nedělala nic jiného, než že jsem se zbavovala předsudků. Moji spolužáci najednou nebyli vděční za jedničku, kterou dostali na základě opisování (což byla každodenní realita v ČR), ale vážili si trojky, která skutečně zrcadlila jejich znalosti. To byl pro mě šok. Jednou z tamních tradic je také volba krále a královny absolvujícího ročníku, což známe z mnoha amerických seriálů. Jenže v seriálech vynechávají to podstatné. Králem a královnou plesu se nestává jen ten nejkrásnější, ale také nejvíc angažovaný pár školy. Oba musí mít velký přesah v dobrovolnické práci a kulturním rozhledu. Když vyhlašovali královnu plesu naší střední, vystoupila na pódium slečna, která měla pár kilo navíc, na sobě upnuté šaty a vzadu jí byly vidět takové ty špíčky. Tenkrát mi to připadalo odporné. Zároveň se mi to ale zarylo do hlavy a začala jsem na spolužáky koukat úplně jinak. Najednou jsem viděla, že tam lidi nesoudí druhé jen na základě toho, jak jsou krásní a hubení, ale snaží se hledat v každém člověku i hodnoty důležitější, než je fyzický vzhled.

Jsem přesvědčena, že byť se česká společnost ráda hlasitě vydává za rovnou, tak k tomuto kroku musíme teprve dojít. U nás ještě kult krásy frčí v plné palbě. Jenže krásní lidé jsou jen krásní, což je super, ale hezká tvář a tělo automaticky neznamená lepšího člověka, větší talent nebo pevnější charakter. Není to podstatná lidská hodnota, je to jen pěkná skořápka. A naopak: práce, názory a postoje lidí, kteří nesplňují obecně uznávané ideály krásy, nejsou horší jen proto, že se na ně „hůř dívá“.

Jak moc se ztotožňujete s termínem feminismus? Co pro vás to slovo znamená?

Když se mě někdo zeptá, odpovím, že jsem feministka. To, že žiju život, jaký žiju, a dělám to, co dělám, je jen díky odvážným ženám naší historie, které začaly kdysi měnit svět. Bohužel s sebou pojem feminismus nese spoustu negace a odsuzování. Když nahlas řeknete feminismus, lidi většinou přestanou poslouchat a začnou hystericky argumentovat hloupými frázemi, bránit se a doslova vyšilovat. Raději proto užívám pojem rovnost. Ale upřímně: mě mnohem více zajímají činy než slova. Podívejte se třeba na nejznámějšího českého feministu Kamila Filu, který skvěle píše ve svých článcích o ženské emancipaci a postavení ve společnosti, ale ve svém životě se chová jako šovinista – tedy ten, co považuje ženy za objekt sexuální touhy a pomocný personál.

A co obrácená strana mince? Sám jsem byl už asi dvakrát svědkem toho, že na nějakou pozici byla vybrána méně kvalifikovaná žena na úkor muže jen z důvodu, že je to žena. Není trochu přes čáru využívat otázky genderové korektnosti takto pokřiveně?

To, co jste popsal, je za mě špatně. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že dosud své převahy v mužsky nastavené společnosti využívali úplně stejně na denní bázi muži. A mnozí se nyní, když se věci mění a mluví se o tom, diví, že to chtějí ti mladí měnit. Mnohokrát jsem se také setkala s názorem, že než zvolit dobrou ženu, tak si raději vybereme do vedoucí pozice průměrného muže. Proč? Protože to je prý přirozené. A stejně tak je bohužel pravdou, že měnící se společenské nastavení se některé ženy snaží využít k osobnímu prospěchu. Jak jsem ale už řekla, lidé by měli být hodnoceni na základě svých činů a odvedené práce. Rozhodně nejsem přesvědčena, že by pozitivní diskriminace vedla k něčemu dobrému.

Pokud máte tu možnost, tak na základě jakých parametrů si vybíráte herce a herečky do svých inscenací?

Pracuji většinou v divadlech repertoárového typu se stálým souborem, když už ale jsem v pozici, že si mohu vybírat, tak to dělám podle toho, jak si s herci navzájem věříme, jak to mezi námi funguje, co říká má intuice. Je mi úplně jedno, jaké má kdo fyzické dispozice, barvu vlasů nebo tvar nosu. Většinou stejně jako divák roky sleduji, jak se jednotliví herci vyvíjí, mluvím a setkávám se s nimi. To je pro mě důležité. Musíme být totiž rovnocenní partneři pracovně i emočně, musíme si rozumět. Už se mi stalo, že mi umělecký šéf divadla nabídl ke spolupráci herečku, protože cituji: „je hezká“. Pro mě to ale není důležitý aspekt, na základě kterého bych se měla rozhodovat k obsazení té které ženy nebo muže. Krása je sice fajn, ale neříká to nic o kvalitě hereckého řemesla, o emocích, o charisma, o pracovitosti.

V divadel pro dětského a dospívajícího diváka se třeba často říká: „Hledáme mladou, krásnou, aby mohla hrát princezny.“. To mi připadá omezené a hloupé. Jako by ti lidé nikdy nepracovali a nemluvili s dětmi, nesledovali je. Valná většina z nich má totiž obrovský smysl pro humor a hlavně fantazii. Nepotřebují krásné ženy, aby jim hrály krásné princezny. To je vlastně nuda, děti si umí strašně moc věcí představit, což je mimochodem práce s fantazií. Podle mě zásadní věc právě v divadle pro děti a dospívající. Na jednu stranu se vykládá, jak je nutné u těch nejmladších pracovat s představivostí, ale pak se hledají mladé a krásné ženy, aby konečně někdo mohl zahrát ty mladé a krásné princezny.

Myslíte si, že herci to mají jednodušší než herečky?

Ano.

V čem?

Když už nic jiného, tak existují jisté biologické zákonitosti. Mateřství znamená zvrat v osobním i pracovním životě. Herečky tak mají po škole mnohem kratší dobu na to, aby se etablovaly. Naším úkolem by proto mělo být vytvoření takových podmínek, aby se ty, které to tak cítí, mohly po porodu vracet do divadla, což se bohužel ne vždy děje. Taky existují obstarožní předsudky, že je mnohem více rolí pro muže, a proto je jich také více potřeba. Takhle to dříve asi fakt fungovalo, ale s moderním repertoárem i tyto zastaralosti pomalu mizí. Jinými slovy, jde s tím mnohé dělat, ale musí se chtít.

Nemáte pocit, že na školách zaměřených na herectví se pořád vybírají stejné typy herců a zejména hereček?

Jsem ráda, že jste se na to zeptal. Ona totiž pořád existuje utkvělá představa o tom, jak by měli herci a herečky vypadat. A podle mě se daleko lépe tato představa překonává u mužů. I proto muži všech tvarů na našich jevištích působí už řadu let, zatímco u žen se stále dokola pracuje s ideou, že mají být štíhlé a krásné, že „mají vypadat“. Setkávám se s názorem starších klasických divadelníků, kteří bývají mnohdy i u přijímaček, že je třeba vytvořit z dané třídy takový rádoby soubor, a musejí proto vybírat herečky, které se v praxi uplatní. Jenže se ve vybírání často řídí těmi dávnými poučkami o divadelním nastavení ve stylu, hubená hezká herečka rovná se dobrá herečka. Hodně se tak lpí na jakési dokonalosti studentek. Těm, které vypadnou při přijímačkách, je někdy doporučeno, aby třeba zhubly. A další podobné poznámky slyší opakovaně během studia. Argument ale nebývá, že je to z důvodu, aby lépe ovládaly své tělo, ale prostě protože to tak má být. To byste nevěřil, kolik skvělých hereček žije s přesvědčením, že jsou tlusté a nedokonalé, což je špatně, protože tím hrozně trpí jejich ego, sebevědomí a důstojnost. A tohle může být samozřejmě i problém herců mužů, takže se potom vlastně nedivím, že při takových myšlenkách někteří herci a herečky nefungují na jevišti tak, jak by mohli. V poslední době se na českých jevištích čím dál tím víc prosazují plus size herečky, které jsou skvělé a diváci je milují. Přitom právě tyto ženy často musely a stále musejí snášet narážky od svých pedagogů, uměleckých šéfů, režisérů či kolegů, že by měly zhubnout. Je třeba doplnit, že ne vždy jsou takové poznámky myšleny zle, ale zlo ve výsledku stejně vytvoří.

Janka Ryšánek Schmiedtová. (Foto: Jiří Zerzoň)

Setkáváte se někdy v divadle či „tam venku“ s nepochopením kvůli svým názorům?

Mám velké štěstí, že jsem už ve 22 letech potkala svého nynějšího manžela, který mě vždy podpoří v tom, abych nahlas řekla, co si myslím. Zároveň chápe, že je má práce důležitou součástí mého života. Ale kdybych se ve společnosti s tím nepochopením, na které se ptáte, nesetkávala, tak bych se vůči tomu nikdy nemohla vymezovat. Díky svým výsledkům mám už sílu mluvit a dávat najevo své názory. Často však potkávám kolegyně, které cítí velké strachy. Bojí se, že když začnou mluvit o těchto tématech nahlas, tak je někdo osočí, že je to jen proto, že jsou neúspěšné, že na to svádí fakt, že nemají práci. Je tedy dobře, že se ozve někdo jistější v kramflecích, díky komu pak mají i ostatní třeba větší vnitřní sílu přemýšlet anebo dokonce promluvit.

Víte, ono to naše divadelní prostředí dokáže být velmi toxické vůči mužům i ženám bez rozdílu. Že se bojíme změnit něco, co tady je mnoho let, je přirozené. Když ale určitý strach překonáte, pocítíte svobodu. Ale zpět k vaší otázce: ano, mnohdy čelím předsudkům, jak by se měla správná žena chovat v životě, a jak by se měla správná žena chovat v divadle. Mluvit o těchto věcech nahlas je důležité. Hluboko v české společnosti je prostě zakořeněný názor, že vždy bude lepší ve vedoucí funkci muž než žena, že bude lepší ve vedoucí funkci starší muž než mladší muž a tak bych mohla pokračovat…

Jste původem z Prahy, ale mám pocit, že jste pronikla do tajů ostravské duše coby režisérka a někdejší umělecká šéfka DPB jako málokdo před vámi. V čem je specifická ostravská divadelní scéna oproti té pražské?

Úloha divadla v Praze je úplně jiná než úloha divadel v menších městech jinde v republice, kam Ostravu se vším respektem řadím také. V Praze divadla fungují jako jeden z mnoha zdrojů zábavy. V menších městech bývá divadlo epicentrem kulturního života. Připadá mi, že doprovodné akce mimo Prahu jsou v divadlech pro návštěvníky mnohem zásadnější, víc berou tyto události jako součást svého života, ať je to Noc divadel, výstavy, diskuze či různé literární akce. Zároveň musím říct, že Ostrava má v divácích obrovské kulturní patrioty v tom dobrém smyslu slova. Ostravané si zvykli na jakýsi nadstandard, který jim tamní divadelní scéna nabízí. Myslím si, že Ostrava je na svá divadla a na své herce hrdá. To je ten důvod, proč mi mimo jiné učarovala. A když se podíváte na řadu herců, které bychom dnes mohli považovat za hvězdy, mnoho z nich pochází z Ostravska.

Musím taky dodat, že když jsem přicházela do Ostravy, její velkou výhodou bylo, že se nebála mladých lidí. Třeba v Národním divadle moravskoslezském působila celá řada mladých režisérů, dramatiků či dramaturgů.

Za mě Ostrava má to nejlepší z vesnice i to nejlepší z velkoměsta. Když chcete žít klidný život, jde to. Když chcete žít život v newyorském stylu, jak já říkám, tak je v Ostravě spousta míst, která vám tento pocit navodí.

Pojďme na Šikmý kostel, tato inscenace DPB ve vaší režii kulturní společností rezonuje. Hlavní inscenační tým je složen z žen, autorka románu je také žena. V hlavních rolích excelují Barbora Křupková a Markéta Matulová. Cítíte zadostiučinění?

Takhle to vůbec neberu. Jsem moc ráda, že se nám v extrémních pocovidových podmínkách podařilo stvořit inscenaci, která má smysl, protože Šikmý kostel vypráví o kusu zapomenuté místní historie. Víte, ony všechny knihy Karin Lednické jsou výjimečné tím, že se autorka zajímá o historii běžných lidí, ne o tu historii, která se učí ve škole. Když se kouknete do učebnic, tak tam určitě budou nějaké těžební limity, kolik si lidé vydělávali, kolik jich zemřelo, ale o osudech obyčejných horníků a jejich žen a rodin to prozradí málo. Kdyby se režie chopil kdokoliv, tak je to prostě kniha napsaná ženskou rukou, ale musím říct, že na to jsem při zkouškách vůbec nemyslela. A že je Šikmý kostel chválen? Nemohu k tomu dodat více než to, že je mi ctí.

O čem tedy primárně vypráví váš Šikmý kostel?

Víte, mě odmala fascinovala sídliště, byť jsem tam nežila. Bylo pro mě nepochopitelné a zároveň vzrušující, kolik lidských příběhů se do jednoho takového paneláku musí vejít. Zločiny, které se děly před rokem 1989, byly strašné, ale úplně nejhorší pro mě vždycky byla ta manipulace s lidmi a jejich myslí, lámání zad, okrádání o historii a vzpomínky. Myšlenka toho, že by se člověk měl řídit nějakou obecně platnou pravdou, čti státem schválenou lží, ve prospěch socialistické vlasti, je pro mě tak neskutečně tupá a nízká, že mě i dnes dokáže opakovaně rozčilovat, takže za mě: Šikmý kostel je primárně o vrácení příběhu lidem.

Bylo to vůbec poprvé, co Karin Lednická dala svolení, aby se Šikmý kostel dočkal i svého divadelního zpracování. Bylo pro vás klíčové, že s vámi na samotném díle i spolupracovala?

Naprosto zásadní pro mě byl fakt, že po několika osobních setkáních Karin uvěřila mému přemýšlení o své knize. Mohla jsem tak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí převést Šikmý kostel do jevištní podoby. Setkání s Karin pro mě bylo nesmírně cenné, protože takových žen, které se snaží svou umanutou prací něco změnit k lepšímu a mají poněkud jiný pohled na každodenní svět, je mimo hlavní město spíš málo. Většina z nich žije v Praze, protože to je takové, řekněme, nejvíce liberální město u nás. Proto si té spolupráce a setkání s Karin tolik vážím.

Některé atributy objevující se v inscenaci nemůžeme v knižní předloze najít. Například je to postava Neznámého ztvárněna Norbertem Lichým. Byla to bitva s autorkou románu ohledně těchto změn a „vychytávek“?

Šikmý kostel je velmi rozsáhlé dílo, které jsme s Aničkou Saavedrou vměstnaly do necelých tří hodin na jevišti, k tomu prostě musíte použít nějaké divadelní zkratky. Musíte vybrat postavy, které budou prezentovat onen příběh na jevišti. S Aničkou jsme se tak rozhodly pro podtržení vztahu mezi věřící Julkou a nevěřící Barborou. Jsou to dvě ženy, které jsou diametrálně jiné, a přesto mohou být přítelkyně. Důležitá pro nás potom byla komunita, právě ta život v tehdejší Karviné utvářela. Muži, kteří fárali, byli závislí na své komunitě. Stejně tak ženy, které zůstávaly doma, byly závislé na své komunitě. A pak je tam právě podstatná postava Neznámého, která vznikla jako vzpomínka na dva muže, kteří v minulosti opravdu v Karviné žili. Jeden z nich se odstěhoval jako jeden z posledních a dosud žije v Havířově. Do poslední chvilky zůstával na svém pozemku, protože slíbil mamince, že se bude starat o zahradu, kterou ona vypěstovala. Ten druhý muž bydlel v tzv. finském domečku a jednoho dne se prostě ztratil. Zůstalo po něm jen otevřené okno a čerstvě vyprané prádlo v lavoru. Tento muž se už nikdy nenašel. Skrze postavu Neznámého jsme se snažili říct, že když se násilně seberou jedinci kořeny, tak je to pro člověka a jeho duši naprosto zásadní zvrat.

Kdy se opět mohou ostravští diváci těšit na nějakou vaši inscenaci?

To já bohužel nevím. Není to jen o mém rozhodnutí, i když mi věřte, že bych se také chtěla těšit.