Francie v prastarém opavském kostele: Zapadající slunce se skrylo do hlasu mezzosopranistky

Kdo si chce opravdu vychutnat francouzskou hudbu, neměl by pominout přede všemi jméno Clauda Debussyho. Jako jeden z prvních se vymanil z romantické hudební estetiky a odvážně šel vlastní cestou barevné zvukovosti, éterických harmonií a tajemných, pradávně i moderně znějících melodií. Z jeho pozoruhodného díla zazněl cyklus Dětský koutek, jenž je původně určen pro klavír. Pro orchestr ho upravil Debussyho současník André Caplet. Když upravuje Francouz Francouze, existuje samozřejmě šance, že se adaptace vydaří. Caplet byl navíc sám zručný skladatel a dirigent, jeho orchestrace opravdu zachovává kouzlo originálu.

Dirigent Marek Prášil se Slezskou filharmonií Debussyho přečetl výstižně a srozumitelně. Efemérní kouzlo mlhavých harmonií a jemně tkaných melodií vyznělo v kostelní akustice působivě. Prášil si zkušeně ohlídal detaily, jeho gesta byla noblesní a přesná, partituru měl naprosto pod kontrolou a to stejné platí také o hráčích, kteří bravurně přednesli jednotlivá instrumentální sóla.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Petr Tkáč)

V další skladbě Letní noci Hectora Berlioze se představila mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir. Půvabná Islanďanka už nějaký čas žije a působí v České republice, přesto se, pokud mě paměť, nešálí objevila v Opavě vůbec poprvé. Eiríksdóttir mi vizuálně připomněla Cate Blanchett v Pánovi Prstenů, kde hrála elfskou královnu Galadriel. Podobné světlo vyzařovalo z mezzosopranistky, která zazpívala Berliozův písňový cyklus naprosto úchvatně.

Především je třeba složit jí poklonu za vynikající a srozumitelnou artikulaci. Orchestr pod Prášilovou taktovkou jí šel báječně na ruku a Eiríksdóttir tak mohla šetřit silami a soustředit se na přednesové nuance. Příběhům jednotlivých písní dala odlišný výraz, který vystihl jejich individuální charakter. Zpívala neobyčejně čistě, vroucně a s obrovským nadhledem. Barevná škála jejího hlasu je nevšední, zní mysticky a archetypálně, přitom máme co do činění s hlasem tvárným a flexibilním. Sluší se říci, že nejen nesporná pěvecká kvalita, ale také pozitivní charisma její osobnosti jsou tím, co posluchačům určitě zůstalo otištěno v uších a očích.

Arnheiður Eiríksdóttir. (Foto: Petr Tkáč)

Hudba Bohuslava Martinů je osvěžením každého dobrého koncertu. Když se navíc sejde dobrý orchestr, šikovný dirigent a klavírista, může se povést i nevšední zážitek. Něco takového se sešlo i v opavském kostele. A stejnou měrou se o to přičinili všichni protagonisté večera: Slezská filharmonie, klavírista Karel Košárek a dirigent Marek Prášil.

Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr už svým názvem napovídá, že nejde o běžný koncert se sólovým instrumentálním partem. Klavír obvykle bývá situován v orchestru a nejinak tomu bylo v Opavě. Karel Košárek má hudbu Bohuslava Martinů nesmírně rád. Bylo to zřejmé už od pohledu – jeho gesta a prožívání každého tónu jasně naznačila, že Martinů je Košárkova srdeční záležitost. Slyšel jsem tohoto neokázalého, pokorného, a přitom hudebně mnohotvárného pianistu mnohokrát a můžu potvrdit, že v Opavě byl jeho výkon plný zdravého i dravého muzikantství. Úcty a laskavého modelování melodických linií, které si pianista neslyšně prozpěvoval a dotvářel rozmáchlými úhozy.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Petr Tkáč)

Také Slezská filharmonie, která hrdě nese ve svém názvu jméno jednoho z největších polských skladatelů 20. století (Polsko má mnohem aktivnější vztah k hudbě nedávné a současné, ruku na srdce, kolik českých orchestrů má jméno po nějakém slavném tuzemském autorovi 20. století?) Góreckého ukázala, že je prvotřídním orchestrem.

Kromě brilantních sólových výkonů a bezproblémové souhry mne osobně potěšilo, že z hráčů čišela radost. Provedení si očividně užívali a dali do hry víc, než bývá v kolektivních provedeních obvyklé. Koncert s tradiční noblesou moderoval Lukáš Hurník, syn slavného otce, který jej nezapře geneticky ani darem hovořit spatra věcně, poučeně, a přitom zábavně. Sečteme-li všechny zmíněné charakteristiky, je jasné, že koncert v opavském kostele patřil k největším letošním zážitkům, které MHF Leoše Janáčka připravil.

Mimochodem, pozorovat západ slunce, jak se zrcadlí přes vitráže prastarého kostela za zvuku francouzské hudby, bylo přinejmenším stejně krásné a vzácné. A to, jak se pak slunce schovalo do vlasů usměvavé elfské pěvkyně Eiríksdóttir, když to skutečné venku už zašlo, to si budu pamatovat až do konce života.