Já kdesi daleko mařil čas, nerad vzpomínal na Ostravu malíř Antonín Procházka. Teď má výstavu v Domě umění

Ačkoliv Galerie výtvarného umění v Ostravě opatruje cenný soubor Procházkových děl, dosud se malíř v těchto prostorách dočkal jediné samostatné výstavy. V roce 1982, u příležitosti malířova stého jubilea narození. Umělec tu sice často býval hostem souborných expozic (např. Zářivý krystal, V novém světě či Černá země), druhá profilová výstava přišla na řadu až po čtyřiceti letech. A tentokrát si kurátoři dali za úkol dohledat co nejvíce stop o Procházkově ostravském pobytu v letech 1910 až 1921.

Z výstavy A. Procházky. (Foto: I. Mottýl)

Antonín Procházka se narodil se Vážanech na Vyškovsku, studoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění v Praze (například u pedagogů Hanuše Schweigera či Maxe Švabinského) a v roce 1907 byl u založení malířského seskupení Osma, které chtělo dělat „nové umění“. Procházka byl napřed okouzlen expresionismem, propadl uhrančivosti pláten Edvarda Muncha, aby se záhy stal jedním z nejlepších českých kubistů.

Munchovské odobí A. Procházky. (Foto: I. Mottýl)

Kritik F. X. Šalda někdy kolem roku 1909 navštívil už ženatého Procházku (malířku Linku Scheithauerovou poznal během svého pobytu v Berlíně) v jeho pražském ateliéru a užasl, jaké to bylo bohémské doupě. A navíc se mohl dotknout zrodu domácí větve kubismu. „Přišel ke mně jednoho dne Kubišta a vedl mě do bytu manželů Procházkových, někde v úzké ulici malostranské, v starém domě, myslím, že ve Vlašské ulici. Byt jejich byl docela skrovný a málo pohodlný; nemýlím-li se šlo se tam po pavlači málo vlídné. Tam jsem viděl první kubistické obrazy české,“ napsal Šalda.

Z kubistického období A. Procházky. (Foto: GVUO)

Bohémský manželský pár v roce 1909 z náhlého popudu prodal veškeré vybavení bytu, aby mohl vyrazit na uměleckou studijní cestu do Benátek a Paříže. Návrat byl trpký, nebylo kde bydlet a v kapsách ani flok. „Proto v létě roku 1910 požádal školskou radu o udělení místa asistenta kreslení na některé ze středních škol,“ vypráví Renata Skřebská, druhá kurátorka Procházkovy ostravské výstavy. Avantgardní malíř z Prahy dostal práci až v Ostravě, konkrétně post suplujícího učitele krasopisu, geometrie i kreslení a asistenta na Zemské vyšší reálce v Moravské Ostravě.

Reálka v Ostravě. (Foto: GVUO)

Česká reálka byla tehdy součástí školního komplexu v Matiční ulici, v níž sídlilo klasické i reálné gymnázium, takže Procházka patří k nejznámějším kantorům v historii stále funkčního Matičního gymnázia. Malíř na pozici kantora nastoupil v polovině září 1910, v Ostravě ovšem nenašel zalíbení. „Cítil se tu jako v exilu a kamarádovi Emilu Fillovi psal, že si v hornickém městě připadá jako kdesi daleko v Orientu. Trápil se, že nemůže být každý den u toho velikého zápasu o moderní umění, který se v té době odehrával v Praze,“ vypráví kurátor Jiří Jůza.

Jiří Jůza před autoportrétem A. Procházky. (Foto: I. Mottýl)

Malíř proto každý rok prosil úřady o přeložení do Prahy, nebylo mu však celých jedenáct let vyhověno. „Kdykoliv mohl, tak Ostravu opouštěl a stačil se osobně zúčastnit mnoha tehdejších podstatných výstav v Praze anebo i v Berlíně. Byl u založení progresivní Skupiny výtvarných umělců, která našla působiště v pražském Obecním domě, kde se společné výstavy v květnu 1913 zúčastnili i Georges Braque, Edvard Munch nebo Pablo Picasso,“ pokračuje kurátor. „Všechna díla pro tyto výstavy přitom vznikala tady v Ostravě. Domníváme se, že v jeho bytě v Klečkově vile v tehdejší Polské Ostravě, kde Procházka žil s manželkou.“

Antonín Procházka před Klečkovou vilou. (Foto: GVUO)

V Klečkově vile asi vznikla i kubistická kresba, která Polskou Ostravu dokonce jmenuje. Zároveň tu byl namalován mnohem podstatnější obraz Zátiší, který Procházka vystavil na legendárním berlínském salonu Erster Deutscher Herbstsalon na podzim roku 1913 v expresionistické galerii Der Sturm. To je salon zapsaný zlatým písmem do dějin moderního malířství, na kterém se představilo 75 umělců z 12 zemí. Co jméno, to dnes pojem: Max Ernst, Fernand Léger, Francis Picabia, Marc Chagall, Paul Klee, Vasilij Vasiljevič Kandinskij, Alfred Kubin a mnozí další. Pro část veřejnosti skandální výstava také připomněla dílo nedávno zesnulého Henriho Rousseaua. A toho času „Ostravák“ Antonín Procházka byl u toho.

Kubistická Polská Ostrava A. Procházky.

S ostravskými malíři ani literáty se Procházka nestýkal, alespoň o tom nejsou důkazy. Sedával sice občas v kavárně Praha, ale umělecká přátelství nenavazoval. Míjel se s Čechy i Němci, ale zřejmě nikdy nevstoupil do kontaktu s umělci kolem salonu Marie Stony v dnes ostravských Třebovicích. Teoreticky mohl potkat malíře Valentina Držkovice, Ferdiše Dušu a další, o regionální tvůrce se však nezajímal. Na gymnáziu mezi jeho žáky patřili budoucí básník Vilém Závada a malíř Vladimir Kristin. „Procházka byl rozhodně jediný, který v Ostravě pracoval výtvarně, ale pro své radikální smýšlení zůstává nepochopen a odchází za několik let,“ vzpomínal později Kristin na svého kantora.

Procházkův příběh trochu připomíná osudy jiných umělců, kteří skončili v „orientální“ Ostravě na umístěnku. Takto byla třeba do Ostravy v padesátých letech minulého století odeslána rodina lékaře Balabána. A jeho synové spisovatel Jan a výtvarník Daniel pak celý život přemítali, zda by tohle „prokleté město“ nebylo lepší opustit. Malířů, které Ostrava jakýmsi způsobem „uvěznila“ a ke slávě jim nepomohl ani mimořádný talent, by se dala jmenovat celá řada.

Z Procházkovy výstavy v Domě umění. (Foto: I. Mottýl)

V uniformě rakouské armády skončil Antonín Procházka za světové války na jediný rok, v říjnu 1915 už opět učil na dnešním Matičním gymnáziu. „A trpělivě dál žádal o přeložení do Prahy, za Rakouska i v době samostatného Československa, tady máme kopii žádosti z března roku 1923,“ ukazuje kurátorka Renata Skřebská. Je to až bolestné čtení, jak mistrný malíř poníženě žádá úřady o místo v Praze a přikládá seznam svých zásluh pro československé výtvarné umění.

Procházka (v kroužku) ve frýdeckých kasárnách. (Foto: GVUO).

Z Procházkovy žádosti: „Ministerstvu školství a národní osvěty! Podepsaný žádá za přidělení službou jako profesor kreslení na některou střední školu v Praze. O místo se uchází z těchto důvodů: Podepsaný jest umělecky činným a k svému plnému uměleckému rozvoji má nutně zapotřebí prostředí, které mu může poskytnout toliko Praha svými uměleckými sbírkami, knihovnami a kulturním ruchem. (…) Podepsaný poukazuje na svá díla, která byla vystavena r. 1908 na výstavě Osmi, r. 1909 v Topičově salonu, r. 1910 na výstavě Mánesa…“ Žadatel připomíná i výstavy v Mnichově, Kolíně nad Rýnem a Berlíně.

Procházkova žádost o přeložení. (Foto: I. Mottýl)

„Tentokrát mu bylo vyhověno a konečně byl z Ostravy přeložen. Když mu přišel dopis, že nové místo získává v Novém Městě, měl napřed velkou radost. Pak ho manželka upozornila, že nejde o pražské Nové Město, ale úřady ho posílají do Nového Města na Moravě,“ vypráví kurátor a ředitel Domu umění Jiří Jůza. Platilo to za první republiky, platí to i dnes. Když vlivný úředník může zašlápnout podřízeného, činí tak někdy s až sadistickou radostí.

V roce 1924 se Procházka dočkal dalšího přeložení, Praha to ale opět nebyla. Získal místo na dívčím gymnázium v Brně a s moravskou metropolí již uzavřel doživotní smír, zemřel tam v červnu roku 1945. „S odchodem do Brna se zároveň rozloučil s kubismem a začal tíhnout k neoklasicistním formám. Tento obraz považuji za jeho symbolické rozloučení s moderními malířskými směry,“ říká Jůza o Procházkově autoportrétu z roku 1923.

Procházkův autoportrét. (Foto: I. Mottýl)

Každá výstava v ostravském Domě umění začíná vernisáží pro vybraný vzorek ostravských milovníků výtvarného umění, komunální celebrity a „holubí letky“. Málokdo ovšem ví, že vernisážím předchází akce s názvem: Vyfotit, natočit, vyzpovídat? Jde o mimořádně šťastný patent Domu umění, díky němuž se dříve nudné tiskové konference proměnily v jakýsi „Grand Opening“, jak vedení galerie těmto akcím přezdívá.

Vyfotit, natočit, vyzpovídat, co to přesně znamená? Žurnalisté se mohou na celé dopoledne rozprchnout po sálech Domu umění, kde se potkávají s kurátory výstav a hostujícími umělci, s ředitelem Domu umění Jiřím Jůzou, s mluvčí Janou Malášek Šrubařovou ale třeba i se správcem depozitáře a zároveň skvělým ostravským malířem Václavem Buchtelíkem. V uvolněné atmosféře je možné všelicos. Někteří žurnalisté žádají nachlup stejné informace, které jim galerie předala zpracované na USB flash disku, jiní s kurátory diskutují dlouhý čas na jediné téma.

Karmínový svět A. Procházky. (Foto: GVUO)

V případě aktuální výstavy Antonína Procházky se jeden žurnalista zapovídal třeba nad vlivem filozofie Rudolfa Steinera na malířovo dílo. „Procházka byl velkým Steinerovým ctitelem i jeho teorií o vztazích barvy a ducha. Vystavený obraz Karmínový květ z roku 1916 je přímou malířovou reakcí na Steinerovy myšlenky,“ vysvětlil ředitel Domu umění Jiří Jůza.

Adéla Matasová v Domě umění. (Foto: I. Mottýl)

V hlavním výstavním sále v přízemí galerie bylo možno potkat Adélu Matasovou (1940), pražskou rodačku, sochařku a multimediální výtvarnici. Zrovna ale natáčela rozhovor pro Českou televizi, tak kulturní deník Ostravan.cz vyzpovídal kurátora výstavy Michala Kolečka. „Od sedmdesátých let je umělkyně fascinována pohybem, který můžeme v jejím díle vnímat v několika podobách. Je to experimentální práce s různými uměleckými formami, ale zároveň do instalací Adély Matasové vstupuje pohyb jako vnější vliv,“ popisuje dílo umělkyně, která často reflektuje i nejnovější vědecké poznatky z přírodních věd a světa technologií.

Z výstavy Adély Matasové. (Foto: Ivan Mottýl)

Pohyb je na výstavě přítomen v monumentální i takřka skryté podobě. Půlkruhovité skulptury připomínají fragmenty ocelových kol z ostravských těžních věží anebo nějakých obřích lokomotiv. Opěrné sloupy u stěny galerie evokují potrubí v industriálním prostoru, první vjem ve výstavní síni navozuje atmosféru hydroelektrárny či podobného provozu. Řídícím centrem této „fabriky“ by mohla být instalace Mluv ke mně. „To je dílo inspirované posuny v technologiích a vědě,“ představuje dílo, které interaktivně reaguje na pohyby návštěvníků galerie.

Kurátor Michal Koleček. (Foto: I. Mottýl)

Mluv ke mně. Je to instalace pracující s mechanickým zařízením i s digitálními technologiemi. Jakýsi utopický verneovský stroj či čapkovský robot, pohyb návštěvníků se okamžitě moduluje v neopakovatelné kresby na obrazovce. „Co vás inspirovala k tomu dělat pohybové obrazy?“ Padne dotaz. „Je to můj dlouholetý zájem o kinetické umění, což má asi souvislost s tím, že se celý život také zajímám o výrazový tanec a pokouším se ten pohyb dostat do mého uměleckého světa,“ přemítá Matasová. A pak se dlouze mluví o Karlu Malichovi, průkopníkovi českého kinetického umění. A dalším ctiteli Rudolfa Steinera.

Působivá výstava dostala název Mezičas. „Vznik děl, představených v Ostravě, je rozprostřen od sedmdesátých let do současnosti. Přesto je instalační koncepce výstavy budována jako jednotný celek, ve kterém je možné postřehnout jemné předivo vztahů mezi etapami autorčiny tvorby i mezi formálně různorodými, a přesto koncepčně a obsahově blízkými, uměleckými díly,“ shrnuje kurátor Michal Koleček.

V přízemí galerie je od středy zpřístupněna také nová interaktivní výstava pro děti Bylo nebylo. Pod malbou Pohádka od Jana Preislera z roku 1902 se skládají kompozice z kostek cukru anebo obkreslují stíny. Dětská imaginace je nakonec vždycky spontánnější, než jak ji chtějí formovat lektoři. Po Antonínovi Procházkovi a Adéle Matesové je to relaxace i pro dospělé.

Preislerův obraz Pohádka. (Foto: GVUO)

„Bylo mi líto, že kamarádi pracovali v Praze, o dobrou věc a pro ni bojovali, a já kdesi daleko mařil čas kantořinou,“ postěžoval si malíř Antonín Procházka teoretikovi kubismu Vincenci Kramářovi ještě v roce 1932, jedenáct let po opuštění nemilované Ostravy. Na mysli měl každodenní boj o kubismus, zatímco v Ostravě se bojovalo jen o tuny uhlí a železa. Devadesát let poté nicméně Ostrava uctila jeho dílo pečlivě připravenou výstavou. Dojalo by to mistra?  A jak by asi Procházka zhodnotil „pohyb“ Adély Matasové či neobvyklý dětský křik v jednom ze sálů galerie?
*
Antonín Procházka: Čarodějná laboratoř Antonína Procházky. 22. 6. – 4. 9. 2022.
Kurátor: Renata Skřebská, Jiří Jůza. Odborná spolupráce: Gabriela Pelikánová. Grafický design: Robert V. Novák, Karolína Matušková.
*
Adéla Matasová: Mezičas. 22. 6. – 4. 9. 2022.
Kurátor: Michal Koleček. Grafický design: Katarína Jamrišková.
*
Bylo, nebylo. 22. 6. – 4. 9. 2022.
Kurátorky: Jana Sedláková, Hedvika Dalecká. Grafický design: Katarína Jamrišková.