Špičkový cembalista Jean Rondeau a Záhřebská filharmonie v perlách francouzské hudby: Elegance, která hladí i svádí

Krásný příklad, jak hudba může spojovat, přišel hned v úvodu koncertu. Projev velvyslankyně Chorvatska byl sice dosti rozvláčný, ale měl hlavu a patu. Její excelence se obešla bez populistických sloganů, zato vkusně a se sympatickou hrdostí představila Záhřebskou filharmonii jako orchestr, na který je Chorvatsko náležitě hrdé. Také si zasloužila hlasitý potlesk početného publika, které si nenechalo koncert ujít.

Francouzský večer zahájila nejprve Tereza Kostková, o níž je její pouto k zemi galského kohouta už dobře známé. Také populární herečka se chtěla s diváky podělit o znalosti, které si o autorech a skladbách připravila. Preludium k Faunovu odpoledni je kompozice, která si skutečně zaslouží přívlatek „ikonická“. Sólová flétna přednesla chromatické intervaly v prvních dvou taktech s lehkým nádechem ospalé ležérnosti a roztouženého tajemství. Také hoboje, klarinety a lesní rohy s glissandem harfy posléze ukázaly, že Záhřebská filharmonie má spolehlivé instrumentalisty.

Dirigent Tomáš Netopil. (Foto: Petr Tkáč)

A co víc, že orchestr hraje báječně spolu a že dokáže barevnému spektru podřídit všechny ostatní složky hudebního projevu. Dirigent Netopil vedl hráče v jednotlivých sólových úlohách k saténové jemnosti, v jejímž oparu nebylo zapotřebí výrazových gest. Zasněná atmosféra, duhová barevnost a delikátní tempa, takové bylo Debussyho Preludium. Reprezentativní, ale svým vyzněním neuvěřitelně mladistvá impresionistická perla, u níž se nechce věřit, že vznikla v letech 1892–1894.

Instinkt jako jeden z pilířů skladatelského procesu provázel tvorbu Francise Poulenca po celý život. Bouřlivý bohém, pendlující celý život mezi Paříží a svým venkovským sídlem v loirském kraji, je autorem díla, které můžeme podezřívat z ledasčeho, jenom ne z nedostatku šarmu a výrazných hudebních nápadů. Svědčí o tom už jeho Koncert pro cembalo a malý orchestr z roku 1928, který Poulenc napsal pro Wandu Landowskou – jednu z propagátorek hry na tento ušlechtilý nástroj. Cembalový koncert vzdává nevtíravý hold barokním mistrům, ale rytmickou a harmonickou dravost si odnesl od Stravinského.

Zahrát si jej přišel mladý francouzský cembalista Jean Rondeau. Jedna z největších hvězd současného cembala si brzy získal publikum na svou stranu. Nepřišel totiž žádný suchopárný akademik, ale zarostlý mladík, jehož havraní vlasy po chvíli připomínaly vrabčí hnízdo. A to bylo právě to spontánní a hezké! Vždyť Poulencova hudba je plná bezuzdné radosti, ironie či zasněného kouzla, které se ozývá například v Sicilianě druhé věty.

Jean Rondeau, (Foto: Petr Tkáč)

Rondeau neokázale potvrdil, že je skutečně jedním z nejzajímavějších interpretů aktuální klasické hudební scény. Tentokrát ovšem nikoli pro jeho nonkonformní zevnějšek, ale pro samotné hráčské kvality. Jeho přístup ke skladbě je plný respektu a francouzské jemnosti, umí ale také zabouřit na zvučnější strunu a ukázat bleskurychlé, přesně vysázené virtuózní pasáže. Nejvíc se mi na jeho interpretaci líbila jeho agogická výstavba. Způsob jakým si počkal na některé tóny, s jakou elegancí se pohyboval v rytmických schématech taktů, byl opravdu působivý. Ne nadarmo si publikum od sympatického mladíka vyžádalo také přídavek.

Jestli se vám někdy zdá, že vás lidé neberou, nevěšte hlavu. Césaru Franckovi to dávali jeho současníci najevo celkem vehementně. Jeho díla byla kritizována a vysmívána, ale v Belgii narozený, naturalizovaný Francouz si z toho těžkou hlavu nikdy nedělal. Jinak by po něm těžko zůstalo několik skvělých symfonických básní, velkolepá filozofická oratoria Vykoupení, Blahoslavenství a Rebecca a špičková komorní díla, která se s oblibou hrají dodnes.

Monumentem v oboru symfonickém je Franckova Symfonie d moll, kterou skladatel dokončil dva roky přes svou smrtí. Pracoval na ní tři roky, hudebně navázal tam, kde skončil Beethoven, a podařilo se mu tuto hudební formu přivést k jejímu absolutnímu vrcholu. Nejen po stránce čistě stavebné, ale také hudební – symfonie je naplněná až po okraj úžasnou hudbou s ryzí francouzskou melodikou, rytmickou vynalézavostí a harmonickým espritem.

Franckova symfonie je vskutku monumentální, ale dosahuje toho povahou hudebních myšlenek, nikoli opulentní délkou či pompézní instrumentací. Toho si byl dobře vědom i Tomáš Netopil, který se snažil dílu vtělit lehkost a současně vážnost. Energické fráze střídaly pomalé části s elegicky zbarvenými pizzicaty smyčců. Závěrečná třetí věta pak svou dravou energií zasvítila s pravým leskem, ovšem nechyběly jí ani tiché kontrasty žesťové skupiny a nenásilná melodie anglického rohu.

Záhřebská filharmonie. (Foto: Petr Tkáč)

Vyznění Franckovy symfonie je pro nepřipraveného posluchače často až zdrcující a euforické. Záhřebská filharmonie hrála velmi dobře. Ačkoli se jí v Debussyho Preludiu a Koncertu pro cembalo a orchestr dařilo lépe, jednalo se o velmi solidní provedení. Koncepce, kterou Tomáš Netopil představil, skutečně odpovídala duchu francouzské hudby. Měla nápad, hravost, styl a nechyběla jí ani odvaha. To jsou atributy, které se cení víc než drobnosti, které se nikoho rozumného nemohou dotknout.

Po koncertě proběhla ještě moderovaná debata s francouzským cembalistou, kterého zpovídala Tereza Kostková. To už je však jiný příběh, který si třeba příště nenecháte ujít.