Nová taneční inscenace Já, Karolína ve Slezském divadle představuje skok vpřed pro opavský balet

Já, Karolína je programem tak různorodým, jak si jen dokážeme představit co do stylu, tak do témat. Od moderního a současného tance s fúzí dalších stylů se večer překlene až k baletní klasice, nedějové choreografie střídají pohyb vyjadřující až existenciální otázky. Naštěstí je znatelně (možná až polopaticky) ukázáno pojítko mezi všemi třemi choreografiemi, a to je postava tanečnice Karolíny (Karolína Valalíková), která se objevuje jak na jevišti, tak v krátkém filmu promítaném na samém začátku večera a poté mezi jeho jednotlivými částmi. Cílem bylo podle tvůrců umožnit divákům nahlédnout do zákulisí profesionálního baletního souboru a zároveň upozornit na zásadní fakt, že v dnešní době se musí tanečníci umět pohybovat mezi styly jako ryby ve vodě.

První část večera – choreografie Martina Tomsy s názvem Šachy – má už v jistém slova smyslu svou premiéru za sebou. Opavský balet ji totiž představil během online streamování na  internetových platformách v době covidové. To nicméně nic neubralo na hodnotě jejímu živému uvedení. Šachy si hrají s vizuálem šachovnice a jakýmsi věčným napětím mezi bílou a černou, dobrem a zlem, mezi dvěma světy. Není zde ambice vyprávět příběh, spíše pohybem oživit jednotlivé šachové figury a interakce mezi nimi. Ovšem kvůli limitovanému počtu členů baletního souboru omezil Martin Tomsa počet figur na osm – dva bílé páry a dva černé.

Z choreografie Šachy. (Foto: Tomáš Ruta)

Nelze říct, že by se postavy dělily na hlavní a vedlejší, přirozeně vyniká Karolína Valalíková jako Bílá Královna, pohybově zase zaujme Patryk Zamojsky, jehož pohybový vklad ze světa street dance a fusion je patrný i zde. Za „fúzi“ by se ale dala označit celá tato choreografie, ve které objevíme tanec na špičkách, moderní techniky, partneřinu i prvky na podlaze typické pro současnou taneční techniku. To samé platí pro hudební doprovod, který (pokud bych si nepřečetla program) bych odhadla na koláž všech možných žánrů od klavírní a orchestrální hudby až po elektroniku a zvuk podobný metronomu.

Nicméně, autorem hudebního libreta je polský skladatel a kytarista Patryk Listewnik, který se prolínání stylů očividně nebrání. Řekla bych, že technicky byly Šachy postaveny souboru na míru a vypíchly jeho přednosti, z celkového hlediska ale nepřinesly nic moc nového a zdálo se mi, že svou občasnou strnulostí a statičností tanečníky spíše spoutávaly. Téma šachů se určitě dalo rozvinout více a možná použít jako základ pro větší experiment, to ale zřejmě nebylo záměrem. Zaujaly interakce jednotlivých postav v krátkých duetech i společné pasáže všech tanečníků, kdy se bílý a černý svět propojil, naopak pokulhávaly kostýmy a celkové vizuální zpracování choreografie.

Naproti tomu choreografie Identities mladého polského tanečníka a choreografa Patryka Zamojského, která byla v minulé sezóně také součástí streamu, jakoby vlila souboru novou krev do žil. Měla jsem upřímnou radost, že na opavském jevišti vidím něco, co se přiblížilo současnému vývoji v oblasti světové choreografie,  a to včetně práce se světelným designem, kostýmem a celkovou dramaturgií. Zamojsky zvolil rovněž hudbu Patryka Listewnika, která ale podle mne na celkovém dojmu spíše ubírala než naopak. A ačkoli téma této choreografické miniatury není nijak přelomové ani komplikované – mladá dívka hledá svou vlastní identitu ve městě, kde jsou všichni uniformně stejní a podléhají bezbarvé byrokracii, a nakonec jim pomůže objevit jejich vlastní jedinečnost – přesto je zajímavé vidět propojení dějové linky s abstraktním pohybem, bez doslovnosti nebo přehnaných gest, pouze pomocí náznaků nebo symbolu.

Z části Identities. (Foto: Tomáš Ruta)

Patryk Zamojsky dokázal, že i s malým počtem tanečníků (z nichž možná ne všichni mají velkou zkušenost se současným tancem) lze vytvořit velmi svěží věc, která zároveň odráží i jeho osobitý styl, ovlivněný oblastí urban a street dance a komerčními styly. I tady by se samozřejmě našly rezervy v technickém provedení nebo stavbě choreografie, ale i přesto jediné, co mi běželo hlavou, bylo: Ono to jde!

V závěrečné části nedělního premiérového představení se opavskému publiku představili tanečníci Kyjevského městského baletu, jejímž zakladatelem a současným šéfem je Ivan Kozlov. Soubor (či spíše jeho část) předvedl malý choreografický skvost Michaila Fokina z roku 1906 nazvaný Chopiniana (nebo také Les Sylphides). Jak už název napovídá, jedná se o dílo inspirované hudbou Fryderyka Chopina (v tomto případě orchestrovanou) a estetikou tzv. ballet blanc (bílého baletu), typického pro romantický balet 19. století.

Členky Kyjevského městského baletu. (Foto: archiv)

Dívky/víly oblečené v bílých kostýmech s nadýchanými dlouhými sukněmi obklopují romantického básníka, který obdivuje jejich křehkou krásu a vše plyne v zasněné a ničím nerušené náladě. Technická úroveň ukrajinského souboru je co se klasického tance týče vysoká a na celkové prezentaci je znát důraz právě na tento taneční žánr. Bylo krásné vidět tento slavný kus v kvalitním provedení a navíc na prknech nádherného Slezského divadla, do něhož se svým rozsahem a stylem dokonale hodil.

Karolína Valalíková v třetí části večera. (Foto: T. Ruta)

Mezi skupinou dívek jsme viděli znovu také Karolínu, která svůj taneční „maraton“ završila právě krásnou rolí v Chopinianě. Tím končil také celý večer věnovaný tanci, nejen na jevišti, ale i mimo něj. Velmi mile mě překvapil, a to především ze dvou důvodů – prvním z nich je ten, že se opavský soubor i přes objektivně ne zcela dokonalou situaci a jisté limity (zejména co se počtu členů týče) nepřestává vytvářet nová představení a uvádí své diváky pravidelně do kontaktu s tanečním uměním. A za druhé, že dokáže využít možností, které se nabízejí v podobě mladých choreografických talentů nebo hostů z jiných souborů, aby se mohl stále vyvíjet.