Petr Kotík před festivalem NODO: Jde o to, prezentovat díla autentická a ryzí. O hodnocení se postará čas

Stravinskij v osmdesáti našel nové zalíbení v Beethovenovi. Dívá se i Petr Kotík na některé skladatele jinak, než v mládí? 

Nedívám. Všimněte si, že jméno Stravinský hláskuji tak, jak se on sám podepisoval (Stravinsky). I když se narodil v Rusku, s Ruskem neměl nic společného. Stravinsky byl spíš Francouz nebo Američan (byl občanem USA). Ve srovnání se Stravinským je u mě generační rozdíl, což je v tomto případě rozdíl mezi zakořeněným přesvědčením 19. století o důležitosti vše hodnotit, zatímco já jsem vyrůstal v atmosféře druhé poloviny 20. století. Namísto pozdního romantismu to byl Cage, Feldman, La Monte Young, moje zázemí je tedy postoj, který se hodnocení vyhýbá.

Dny nové opery už svým názvem predikují novou hudbu. Existuje vůbec nová hudba?

Název „nová hudba“ vznikl jako nutnost diferencovat hudební úsilí určitých skladatelů od zapšklého konzervatismu těch, kteří se křečovitě drželi minulosti. Z pojmu nová hudba už dávno vyprchal náboj radikálního gesta (statement). Přesto má do určité míry opodstatnění v atmosféře kultury, kdy umělecké instituce řídí vesměs úředníci, kteří se zajímají jen o to, kolik prodají vstupenek, tedy z velmi konvenčního úhlu.

Žádné umění nevzniká bez interakce či kontextu s tím, co už proběhlo. Někdo se dívá do minulosti, někdo do budoucnosti. Kam se díváte vy?

Do přítomnosti. To je také to jediné, čemu má člověk šanci porozumět. Minulost je nám známá pouze částečně, a tudíž jí nelze úplně rozumět (i přes tvrzení akademiků, většina z nich sice zná hodně, ale rozumí málu). A budoucnost, to by si člověk hrál na proroka.

Podle jakých aspektů vybíráte díla, která na festivalu NODO zazní? A vybíráte vůbec, nebo přicházejí sama? 

Samozřejmě že díla vybíráme, i když některá se objeví sama – ale jen se objeví, to konečné rozhodnutí je vždy na nás, tedy na týmu lidí, kteří se na práci pro festival podílejí.

Jedním s železnou pravidelností uváděných jmen je Salvatore Sciarrino, jehož opera Superflumina festival zahájí v české premiéře. Co vás spojuje s tímto italským skladatelem? 

Železná pravidelnost je jiná, a to spojení děl význačných skladatelů dneška s mladou, někdy nejmladší generací. Sciarrino patří do velmi malé skupiny skladatelů, kteří pracují (již 30 let) v odvětví hudebního divadla a v rámci hudebního divadla je to asi osobnost největší – nebo řekněme neznáme osobnost většího formátu. Každá přehlídka hudebního divadla dneška (jinými slovy opery) bez Sciarrina je asi jako gulášová polévka bez soli a koření.

Hezky řečeno. V rámci NODO zazní také novinka mladého českého tvůrce Matouše Hejla podle Ibsenových Přízraků. Kdysi tato hra o lži, strachu, pokrytectví a přetvářce otřásla společností a způsobila skandál. Dnes?

Samozřejmě, že skandál tohoto typu Hejlova opera nevzbudí. Nedovedu si ani představit, že by vzbudila skandál i z jiného hlediska.

Jak byste charakterizoval svou vlastní kompozici Many Many Women, která zazní 27. června v Divadle Jiřího Myrona ve scénickém provedení a v celé své šestihodinové délce.

Svoje skladby necharakterizuji – to spadá do kompetence kritiků, novinářů a publika. Nápad zařadit Many Many Women nebyl můj, ale samozřejmě jsem ho přijmul a plnou parou začal od ledna, nepřetržitě, na této nové produkci pracovat. Many Many Women není „normální“ kompozice, je to vlastně 173 kompozic poskládaných dohromady. Jednotlivé části jsou rozděleny mezi zpěváky a instrumentalisty. A ty party musí být upraveny pro ty zpěváky a hráče, kteří je interpretují. Many Many Women je vlastně něco jako proces, proces tvorby hudební kompozice v průběhu jejího provedení.

NODO věnuje pozornost i skladatelkám. Letos zazní díla Lucie Páchové a Judith Berkson. Co je vám na tvorbě těchto dam sympatické? 

Kompozice Judith Berkson znám z New Yorku a též z Ostravy. O Lucii Páchové jsem se dozvěděl až z programu a těším se na setkání nejen osobní, ale hlavně hudební. Program festivalu NODO není výsledkem toho, co mi je, nebo není sympatické. Nejde přece o mě, ale o to, prezentovat díla, která jsou autentická a ryzí. Zbytek se uvidí. O hodnocení se postará čas.

Kromě žijících tvůrců vracíte prostor i novátorským klasikům. To není protimluv, ale Prometeo italského bouřliváka Luigi Nona, který zazní na závěr bienále. Proč Nono a klasický antický mýtus? 

Luigi Nono byl blízký přítel mých rodičů – jeho celoživotní zájem o výtvarné umění byl důvodem k osobnímu sblížení se s otcem, malířem a výtvarníkem Janem Kotíkem. Setkal jsem se s ním, když mi bylo 18, a od počátku mě jako skladatele velmi povzbuzoval a podporoval. Po mém přesídlení do New Yorku jsme úzký kontakt ztratili, i když jsme se počátkem 90. let znovu setkali v Berlíně. V průběhu příprav na Prometea jsem několikrát telefonicky mluvil v Nurií, jeho vdovou, a bylo to báječné, jako kdybychom se jen pár týdnů neviděli (jako student jsem byl několikrát hostem Nurie a Luigi Nonů v Benátkách). Proč si Nono vybral klasický mýtus, nelze odpovědět, až na to, že vitalita klasických děl je v jejich nadčasovosti. V tom, že k nám mluví stejně silně, jako mluvily k lidem před 2000 lety.