Na rukopise nové sbírky jsem pracoval čtyři a půl roku, říká básník Petr Ligocký

Petr Ligocký
***
(strýci Mirkovi)

Když to tam dole bouchlo
nestačil ani mrknout
půl roku pak proležel
v hornické nemocnici
se zafačovanou hlavou
aniž by věděl jestli
ještě někdy cokoli uvidí
když ho po několika
dalších měsících pustili domů
musel prodat svoji
milovanou Jawu
a dostavbu rodinného domu
svěřit povolanějším
roky pak poslouchal
české dabéry
světoznámých detektivů
a monotónní výklady
z filmů o přírodě
mezitím ještě dohlížel
na naše drobné
skotačivé obrysy
smál se s námi
i když nikdy nevěděl čemu
se smějeme my
jenom navečer
když přišla do domu tma
se cítil na chvíli normálně

„Když to tam dole bouchlo.“ Už má sice otupené ostří, ale nevzdává se. Naposledy sestoupila smrtka do Ostravsko-karvinských dolů (OKD) letos 18. března, důlní zával ten den usmrtil horníka v osmisetmetrové hlubině Dolu ČSM-Sever ve Stonavě. Podle básně soudím, že hornictví mělo osudové dopady i na vaše příbuzné, takže se ptám na „horničinu“ v básníkově duši. Co dělá s jednatřicetiletým rodákem z Bohumína dvousetletá havířská dřina v tomhle prokletém kraji?

V naší polské části rodiny jsme měli několik horníků. Jeden strejda fáral na šachtě nedaleko Vladislavi, druhý na dole Borynia u slezského lázeňského města Jestřebí. Můj bratranec (syn v úvodní básni vylíčeného strýce Mirka) je taky vysloužilým horníkem. Vesnice Gorzyczki odkud má rodina pochází, byla po dlouhou dobu, nebál bych se říct, havířskou dědinou. Chlapa s černými linkami pod očima jste tam mohli vidět vycházet z takřka každé chalupy. Přes vesnici jezdilo denně v různých časech hned několik hornických autobusů. Ty nabíraly místní havíře a rozvážely je na okolní šachty. Po šichtě je zase všechny vyklápěly v Gorzyczkách před hlučnou nálevnou u Krzyżoka.  Horníky jsem byl tedy obklopen odmalička. Dodneška k nim mám obrovský respekt. Rozhodně bych neřekl, že šlo o nějaké hrubiány, jak to bývá s oblibou vykreslováno ve filmech a literatuře. Alespoň já osobně mezi nimi žádného takového nepotkal. Všichni havíři, co jsem měl za svůj život možnost poznat, a teď budu schválně trošku patetický, byli chlapi se srdcem na správném místě.

„Nestačil ani mrknout.“ Od hornictví k poezii. Nestačil jsem ani mrknout a po vaší prvotině Diagnóza z roku 2020 je tu druhá sbírka. Proč tak brzo?  

Nemyslím si, že je to, až tak brzo. Na rukopise jsem pracoval zhruba čtyři a půl roku. Značná část textů z Popela dnů vznikla totiž už v době, kdy jsem dokončoval svoji prvotinu. Tak nějak jsem ale cítil, že v některých básních nastal už jakýsi lehký tematicky nebo formální posun. Proto jsem se rozhodl tyto nápady nechat dozrát v „šuplíku“. A dnes jsem za to moc rád.

„Půl roku pak proležel / v hornické nemocnici.“ Nazpět k havířině. O jedné hornické tragédii v OKD píše i básník Roman Polách v aktuální sbírce Délka života ve volné přírodě. Jiný ostravský básník Petr Stach se mi svěřil, že hornictví pro něho není téma. Z Karin Lednické „horničina“ udělala milionářku (bez závisti autora otázky). Jak tedy zacházet s havířskou tematikou v české literatuře? 

Jakkoli, podle chuti. Za mě je to téma jako každé jiné. Myslím si však, že dnešní doba přináší dost jiných závažných námětů.

K Ukrajině se dostaneme za chvilku… „Se zafačovanou hlavou.“  Jeden den jsem nadšen, že tolik mladých poetů píše, vydává, recituje, takové procento populace ještě nikdy v českých dějinách neobcovalo s poezií. Pak mě ale z některých těch textů rozbolí hlava tak, že bych si ji zafačoval. Jak současnou básnickou explozi v české poezii vnímáte vy?

Na toto téma jsme si povídali už v našem minulém ostravanském rozhovoru. Ano, máte pravdu, že s kvalitou básnických juvenilií je to jako na houpačce. Na druhou stranu si ale říkám, že je asi lepší, aby mlaďoši četli a psali, než aby se měli někde bezcílně poflakovat nebo čučet celé hodiny do smartphonu. Za sebe si ale rozhodně nemyslím, že je těch mladých adeptů básnického slova nějak závratně hodně, většina mých přátel a vůbec vrstevníků nemá k literatuře ani k poezii vůbec žádný vztah. Daleko více mladých lidí se dnes věnuje třeba hudbě.

„Aniž by věděl jestli / ještě někdy cokoli uvidí.“ Ani jeden nevíme, kam se poezie nakonec vrtne, zatím tam nelze dohlédnout.  Už před lety dostávaly výtvarnou Cenu Jindřicha Chalupeckého autorské texty, takže jednou může Magnesiu Literu za poezii získat i malba anebo performance. Jaký vývoj předpokládáte vy?  

Pokud jde o umění, jsem pro jakýkoliv synkretismus. Co se týká toho vývoje poezie, o kterém mluvíte, osobně si nemyslím, že jde o něco momentálně až tak aktuálního a palčivého. S různým typem prolínání uměleckého vyjadřování pracovali umělci celé dvacáté století. Vzpomeňme jen na dvacátá anebo šedesátá léta.

„Když ho po několika / dalších měsících pustili domů.“ Uhlí se tu těžilo 200 let a hornictví bylo jednou velkou bitvou s přírodou, která „černé zlato“ jen tak nechtěla vydat. A tak havíře zabíjela s pomocí metanu, důlních otřesů, stařinných průvalů důlních vod i jinými smrtonosnými způsoby. Teď ale v Evropě válčí lidé s jinými lidmi. Asi bylo naivní čekat, že tahle válka brzy skončí a vojáky prostě „pustí domů“. Rusové to pojali jako genocidu a souhlasím s tím, co mi před nedávnem řekl u příležitosti osmdesátého výročí vyhlazení Lidic ředitel tamního památníku Eduard Stehlík: „Na Ukrajině se lidická tragédie odehrává každý den.“ Co s vámi dělá tahle válka?

Je to hrozné, co se děje. Popravdě na to nemám vůbec slov. Podle mě je v této situaci důležité projevit podporu a prostě pomoct, jak jen se dá. V souvislosti s probíhající válkou mě však napadá jiná věc. Už jsem od několika lidí zaslechl takové dost radikální názory, že by se teď, když se nedaleko válčí, měl u nás zastavit kulturní život − že by se neměly organizovat žádné koncerty a festivaly ani vydávat knížky. Že se to zkrátka momentálně nesluší. Do jisté míry tenhle postoj chápu, zároveň mi ale přijde hodně zcestný. Myslím si, že v posledních letech, když jsou lidé dennodenně bombardováni tolika stresujícími zprávami, ať už v souvislosti s covidem, environmentální, uprchlickou a ekonomickou krizí nebo teď i onou hroznou válkou, je kultury a s ním spjatého psychického uvolnění a rozptýlení zapotřebí snad víc než kdy jindy. Tady je už ve hře duševní zdraví celé společnosti.

„Musel prodat svoji / milovanou Jawu.“ Jak se prodávala vaše prvotina Diagnóza? A máte tajný sen, že byste se poezií uživil? Není to otázka s nádechem posměchu, vůbec ne, společně s básníkem Petrem Čichoněm si takový sen hýčkáme už přes třicet let…

Netuším, jak se sbírka prodávala. Za sebe mám ale obrovskou radost z toho, že nezapadla a že byla vlastně i poměrně hodně reflektována. Co vím, tak na ni vyšlo okolo desíti různých recenzí, ať už v tištěných či internetových periodikách nebo v podobě audio recenzí v českém a slovenském rozhlase. Váš sen, živit se poezií, jsem nikdy neměl, uživit se z těch mých ročně napsaných sedmi až osmi básní, to by byla asi hodně velká utopie. Já mám svou práci rád, ať už tu redakční v rámci Protimluvu, nebo tu knihovnickou. Na práci v knihovně mě naplňuje to, že můžu být nápomocný mnoha lidem v mnoha oblastech, a taky to, že zde mám prostor věnovat se přípravě a uskutečňování různých nevšedních vzdělávacích aktivit, například literárních procházek.  V tom vidím velký smysl. Touhle cestou se podle mě literatura může zase více dostat mezi lidi.

„A dostavbu rodinného domu / svěřit povolanějším.“ Tak jasně, básník praktické věcí řeší jaksi obtížněji než řadoví realisté. Je to i váš problém?

Jako nikdo asi není šikovný úplně na všechno. Já měl štěstí, že jsem byl od malička vychováván vesměs jako venkovské dítě. Mí polští prarodiče a strejdové mě od mých nejútlejších let učili, jak se starat o zahradu i o hospodářská zvířata. V pozdějších letech jsem se už pak pokoušel zahradničit i sám, kromě toho jsem choval králíky, morčata, holuby a různé papoušky. Moc rád na to vzpomínám a popravdě bych se k tomu všemu rád někdy časem vrátil, pokud na to budu mít podmínky. Každé moje prázdniny na chalupě byly tedy prokládány řadou velmi prozaických činností − sekáním trávy, natíráním plotů, sbíráním spadaných jablek v našem sadu nebo svážením uhlí do sklepa.  Práce na chalupě mě ale vždycky bavila.

K čemu jsem však neměl nikdy moc vztah, byly různé mechanické činnosti a opravy. K takovým věcem se dostávám pomaličku, až teď poslední dobou. Poslední měsíce jsem tak například pomáhal tatínkovi své přítelkyně se snižováním a zateplováním stropů a musím říct, že mě to po nějaké době začalo i bavit. Na fyzické a manuální práci je fajn, že pokud už se do něčeho pustíte, jde vesměs hned vidět, jestli výsledek za něco stojí, nebo ne. U intelektuální, potažmo literární práce je to daleko komplikovanější. Tam můžete něco napsat a mít pocit, že jste ze sebe vydali to nejlepší, a i tak vás někdo zakrátko dokáže přesvědčit o naprostém opaku.

„Roky pak poslouchal / české dabéry / světoznámých detektivů.“ No tak každý máme nějakou drogu. Čím se odreagováváte vy, když je té poezie přes míru?

Časem stráveným s rodinou a blízkými, touláním se po horách nebo bohumínských meandrech řeky Odry. A také hudbou.

„A monotónní výklady / z filmů o přírodě.“ Vaše nová sbírka, podobně jako prvotina, pojednává především o jednom monotónním tématu, kterého se lidstvo nikdy nezbaví. O umírání a smrti. Je to asi někde uvnitř, nelze se toho jen tak zbavit, přímou otázku nemám.

Hlavním tématem knihy je ztráta v různých podobách. Ano, básně z tohoto souboru pojednávají o ubývání životodárných sil, nemoci a smrti, ale také o ztrátě potřeby vzájemné blízkosti, ztrátě kontaktu s okolním světem, ztrátě důvěry v milovanou osobu, ztrátě naděje a jejím těžkém opětovném znovunalézání.

„Mezitím ještě dohlížel / na naše drobné / skotačivé obrysy.“ Och bože, ty „obrysy“ dětství, kdy je smrt tak daleko. Ale pak si spolužák rozrazí hlavu o dno bazénu při kursu plavání a na škole najednou visí černá vlajka (osobní zážitek z ostravské ZDŠ v Kounicově ulici). Kdy jste stvořil první básně? A jestli to není netaktní, tak o čem to psaní bylo?

O psaní poezie jsem se začal pokoušet až někdy na vysoké škole. Asi kolem roku 2012 anebo 2013, nevím už přesně. No nijak slavné to samozřejmě nebylo. Drhnoucí rýmy a kýčovité obrazy. Taková hodně nepovedená variace na Vítězslava Hálka.

„Smál se s námi / i když nikdy nevěděl čemu / se smějeme my.“ To je při absenci literární kritiky na regionální úrovni velký problém. Nikdo dnes moc neví, co je to dobrá poezie, nejméně pak některé učitelky literatury na gymnáziích, které páchají hrůzné škody, když studentům představují jako „zavedené autory“ různé kamarády z mokré čtvrti. Váš pohled na literární kritiku v oblasti poezie? Ale nejen v regionálním měřítku.

Pořád slýchávám, jak je u nás úroveň literární kritiky chatrná. Za sebe můžu říct na tohle téma jediné – nevím. Sem tam si v literárním časopise přečtu nějakou kritiku, recenzi nebo polemiku, ale to je tak všechno. Raději jsem vždycky sledoval konkrétní knižní tituly, které zrovna vychází.

„Jenom navečer / když přišla do domu tma.“ Tak ještě naposled k hornictví, k té absolutní tmě rubání anebo čelby. Dovedete si sám sebe představit jako horníka?

Ne, to jsem si nikdy nepředstavoval. Ani, u nás v Gorzyczkách nemuseli fárat všichni. Můj děda například šel radši na dráhu dělat pokládače pražců. Ve srovnání s horníky toho vydělal málo, rodinu ale zabezpečil vždycky, i když si tedy musel často přibírat různé fušky, dělat po vsi zabijačky apod. Pracovat pod zem by však nikdy nešel. Takový měl z horničiny strach a respekt, a to si v mládí musel projít západní i východní frontou.

„Se cítil na chvíli normálně.“ A co je vlastně „normální stav“ pro vás?

Normální, spokojený stav? Čas strávený s blízkými někde mezi Bohumínem a jeho přilehlou vesničkou Novou Vsí, odkud pochází má přítelkyně a její rodina.