Vzpomínka na Miloslava Nekvasila: „Všechno stálo za to. Všechno bylo dobré“

Miloslav Nekvasil byl Žižkovák, jak se říkalo obyvatelům této pražské čtvrti. Zažil II. světovou válku, v patnácti letech byl svědkem dramatických bojů během Pražského povstání. Jeho cesta za uměním vedla nejprve přes gymnázium, posléze vystudoval operní zpěv na konzervatoři.

Do Ostravy ho osud a pracovní příležitost přivedla v roce 1955, kdy začal zpívat v ostravské opeře, zprvu jako sólista menších barytonových rolí. Sám na to později vzpomínal: „Do Ostravy jsem šel rád hlavně proto, že jsem zahořel pro poezii Petra Bezruče. Zajímal mě kraj, ve kterém působil, i tamní řeč. Zpočátku jsem si musel zvykat na průmysl. Pořád jsem měl v očích saze a někdo mi je musel pomáhat vyndávat. Hlavně jsem ale zjistil, že lidé v Ostravě jsou úplně jiní než v Praze. Připadali mi trochu hrubí a drsní. Už v Praze jsem začal říkat lidem z uličních výborů, kteří všechno určovali, dědkové. Myslím si, že jejich přičiněním jsem nemohl studovat vysokou školu. Zdálo se mi, že v Ostravě bylo to dědkovství ještě silnější.“

Čím dál víc ho lákala režie. První příležitost mu dal operní režisér Ilja Hylas, který Nekvasila přizval jako asistenta k nastudování Borise Godunova Modesta Petroviče Musorgského. Jeho první samostatnou režií byla Pucciniho Tosca, kde se také poprvé potkal s výtvarníkem Vladimírem Šrámkem – jedním ze svých nejbližších spolupracovníků. V ostravském divadle režíroval desítky inscenací, mezi nimiž nechyběla ikonická díla (Carmen, Prodaná nevěsta, Rusalka), ale také neotřelé tituly jako Veronika Rafaela Kubelíka, Voják a Tanečnice Bohuslava Martinů apod.

Během jeho působení měla ostravská opera díky symbióze kvalitních sólistů, sboru, režisérů a dirigentů skvělou úroveň a ohlas nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. „Hned na začátku jsem měl štěstí na výborného šéfa a dirigenta Rudolfa Vašatu. Byl opatrný, neprovokoval, ale do vedení opery si nenechal mluvit. Pokud byly tehdy nebo později nějaké překážky a nepříjemnosti, nepátral jsem po nich. Byl jsem šťastný, že mohu pracovat. Kolegům a spolupracovníkům jsem se snažil vytvářet příjemné tvůrčí prostředí“, vzpomínal později Nekvasil.

Miloslav Nekvasil se stal také jedním z prvních šéfů opery Národního divadla moravskoslezského po roce 1989. Jeho poslední ostravskou inscenací byla opera Broučci Ladislava Matějky, k níž napsal podle knihy Jana Karafiáta libreto. Kromě Ostravy režíroval také v Praze, Brně, Olomouci, Českých Budějovicích, ze zahraničí připomeňme například Finsko a Lotyšsko. Připomeňme také jeho dlouholetou práci pedagoga, jíž se s velkým citem a erudicí věnoval na ostravské konzervatoři a pražské HAMU.

Na jeho výuku vzpomíná šéfka muzikálového souboru Národního divadla moravskoslezského Gabriela Petráková: „Byl mým pedagogem, profesorem operní režie na Hudební Akademii Múzických umění. Podtrhuji slovo PEDAGOG v pravém významu tohoto slova. Vedle základního režijního řemesla mě vedl k uvažování o režii, k respektu k autorovi, k respektu k hudbě a libretu. K respektu a dialogu s hercem, zpěvákem. A především k pravdivosti a opodstatněnosti scénického dění. Měl obrovský dar uměleckou osobnost studenta rozvíjet, nikoli ubíjet. Jakožto člověk byl pro mě Miloslav Nekvasil náhradním otcem v době, kdy jsem svého milovaného tátu ztratila, laskavým přítelem a velkým vzorem. Stal se součástí mé rodiny. Jsem vděčná, že pokřtil obě mé dcery. Budou mi chybět jeho rozbory režií psané rukou, jeho humor, jeho jiskřivý pohled na svět a na divadlo. Považuji za velké štěstí, že jsem jej potkala na počátku svého profesního života, bez jeho vedení a podpory by byl ze mě jiný člověk, s jiným zaměstnáním a jinými hodnotami.”

S panem Nekvasilem odešla inspirativní postava českého operního divadla nejen ve smyslu čistě uměleckém, ale také obecně humanitním. Nikdy se nenechal zlomit nepřízní komunistického režimu. Po celý život si udržel morální bezúhonnost, laskavost, profesní úroveň a zásadovost, což pramenilo také z jeho přirozené religiozity. Na Nekvasilův umělecký odkaz úspěšně navázal také jeho syn Jiří, který patří k nejvýraznějším operním režisérům současnosti.

S Miloslavem Nekvasilem spolupracovala také první dáma ostravské opery paní Eva Dřízgová, jíž na závěr rádi dáváme slovo: „Byl to prakticky první režisér, se kterým jsem spolupracovala na roli. Byla to Vendulka ve Smetanově Hubičce v tehdejším divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Byl to jeden z nejmilejších a nejvlídnějších lidí, které jsem v divadle potkala. Po naší první spolupráci domluvil moje hostování v ostravské opeře, po které následovala nabídka do angažmá. Dá se tedy říci, že pan Miloslav Nekvasil velmi ovlivnil moje působení v Ostravě, a to jak z hlediska zaměstnavatele, tak především umělecky. Vstoupila jsem velmi brzy do jeho nádherné inscenace Dvořákovy Rusalky, na kterou mne osobně připravoval, nezapomenutelná byla také jeho spolupráce na Armidě, ale i na mnoha dalších inscenacích. Jeho práce byla vždy prolnuta láskou k umění, ale také k člověku. Měla jsem jej moc ráda.”