Vítěz Beethovenova Hradce Tomáš Vrána: Modlil jsem se, ať mi ještě funguje hlava

Mohl bys, prosím, zhodnotit průběh soutěže? V prvním kole jsi hrál Preludium a fugu J. S. Bacha BWV 872 a Transcendentální etudu F. Liszta „Harmonies du Soir“. Proč sis vybral právě tyto dvě kompozice? Co ti na nich vyhovuje, baví, imponuje?

Přiznám se, že skladby prvního kola jsem dodělával tak trochu na poslední chvíli. Já si vždy repertoár vybírám poměrně dlouho a ještě déle nad ním poté přemýšlím, než se do něho konečně pustím (úsměv). Tady jsem se rozhodl sjednotit skladby tóninově – z Bacha jsem vybral poměrně málo hranou dvojici Cis dur z druhého dílu Dobře temperovaného klavíru a Lisztovu Etudu Des dur jsem měl v hledáčku poměrně dlouho. Je to jedna z mála jeho etud, která není vystavěna pouze na virtuózním efektu, ač není vůbec lehké zahrát ji přesvědčivě.

V druhém kole jsi excelentně zahrál Beethovenovu Sonátu op. 111 a jednu část z cyklu Oliviera Messiaena Dvacet pohledů na Ježíška. To je velmi zvláštní kombinace. Co tě vedlo k této volbě?

Beethovenova poslední klavírní sonáta byla opravdu velká řehole, ač mohu říci, že už mám za sebou dost moderních soudobých děl – je to jedna z pamětně nejtěžších skladeb, které jsem měl tu čest poznat. Onu závěrečnou druhou větu napsal Beethoven natolik improvizačně, že jsem zprvu vůbec nevěděl, jak mám všechny ty zatáčky, zákruty a odbočky nasoukat do hlavy. Pan profesor Klánský se mnou při studiu této sonáty zažil opravdu několik hodně horkých chvilek (smích) a za tu trpělivost se mnou si zaslouží poklonu. Naopak Messiaenův hudební svět je moje velká láska – to bylo spíše za odměnu. Jeho monumentálních Dvacet pohledů na Ježíška považuji osobně za takový „Temperák 20. století”. Škoda, že na studium jeho skladeb bych potřeboval ještě jeden další život. Kdybych si měl vzít s sebou na pustý ostrov pouze jeden jediný svazek not, byl by to asi právě tento Messiaenův cyklus.

Tomáš Vrána na Beethovenově Hradci. (Foto: Stanislava Lohinová)

To zní báječně a tvé nadšení z hudby Messiaena naprosto sdílím! Jak se ti v sále bývalého Minoritského kláštera v Opavě hrálo?

Ač byl soutěžní nástroj fajn, akustika sálu nebyla zrovna příjemná a tento názor jsem nesdílel sám. Obrovský hal a dozvuk způsobil, že všichni museli svou hru tak trochu nekomfortně přizpůsobit prostředí, což asi zejména v prvním kole porota ocenila nejvíc. Pro mnohé soutěžící to však určitě bylo překvapení a tvrdá lekce. Po první zkušenosti se však nakonec hrálo dobře.

Postoupil jsi až do finále mezi tři nejlepší pianisty. Na této soutěži už podruhé. Co ti v tu chvíli běželo hlavou?

Asi jediná věc: že se mi dostalo příležitosti odčinit své provedení Čtvrtého Beethovenova koncertu z minulého ročníku. Tenkrát jsem kvůli nervozitě a nejistotě strašně pokazil třetí větu a málem jsem nedohrál do konce. Od té doby jsem na tento koncert zanevřel a nechtěl jsem se k němu vracet až do doby Smetanovy soutěže, kdy jsem ho hrál rovněž v posledním kole s orchestrem. Tam se naopak povedl nad očekávání, takže jsem si dal předsevzetí, že se musím na Beethovenův Hradec ještě naposledy vrátit a zkusit to ještě jednou.

A povedlo se! Velké finále se konalo v Domě kultury města Ostravy. Proti dalším účinkujícím jsi měl přece jen velkou výhodu. Janáčkovu filharmonii dobře znáš a máš s tímto orchestrem přímou hráčskou zkušenost. Bylo to pro tebe také oporou? 

Nepochybně ano. Vím, že členové Janáčkovy filharmonie jsou vřelí muzikanti tělem i duší, kteří podpoří každého, kdo je dokáže hudbou inspirovat. Je mi vždy ctí s nimi hrát, ať už je to cokoliv.

Beethovenův koncert G dur jsi hrál jako poslední z finalistů. Jaké bylo to téměř dvouhodinové čekání?

Téměř nesnesitelné. Modlil jsem se jen, ať mi ještě funguje hlava. Poslední dva měsíce byly tak neskutečně pracovně náročné, že jsem už mnohdy cítil, že vypínám. To, co se nezvládlo za dva roky, se teď všichni snažili zvládnout za dva měsíce. Už toho bylo prostě příliš, každý týden nějaká akce nebo koncert. Lítal jsem po republice i za hranice jako stroj. Musel jsem tak v sobě najít ještě poslední zbytky energie.

Tomáš Vrána na Beethovenově Hradci. (Foto: Stanislava Lohinová)

Přitom to vypadalo, že hraješ v naprosté pohodě. I když přece jen už na tobě poznám, že jsi byl nesmírně soustředěný. Jakoby z tebe opadlo napětí během třetí věty, kterou jsi zahrál s neuvěřitelným drajvem…

Máš opravdu skvělý postřeh (úsměv). Je tomu skutečně tak. První větou jsem tak nějak proplul. Přiznám se, že jsem téměř ani nepostřehl, že skončila. Ve druhé větě se mi už krev začala vracet do žil.

Mohl ses opřít o hru Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Stanislava Vavřínka?

Pan dirigent Vavřínek se mnou dělal první Bartókův klavírní koncert v lednu, takže vím, že se na něj mohu v čemkoli absolutně spolehnout. Je to nesmírně zodpovědný a starostlivý člověk, který má vždy všechna záludná místa nastudována dopředu, takže na zkouškách se  řeší hned to nejpodstatnější.

Co bylo pro tebe na celé soutěži nejtěžší a nejnáročnější?

Teď asi čtenáře možná trochu překvapím. Mí nejbližší a hudební přátelé o mně vědí, že Beethovenovu hudbu nemám úplně zrovna v lásce. Je to hudba, která mi vždycky házela klacky pod nohy. Všichni mi pořád říkají, že k tomu dozraju – a já jim vždy odpovídám: ano, možná ano…. a třeba taky ne. Po finálním kole jsem se i sám definitivně přesvědčil, že to asi opravdu nebude můj hudební svět. Beethoven je zkrátka pro mě ztělesněním řádu, hřejivé plamenné energie, která promlouvá ke všem. Já stojím bohužel na té opačné straně – miluji kouzlo chaosu a rozličného šílenství, které mi nabízí hudba 20. století. Jsou mi bližší chladnější a expresivnější emoce, které dokáží člověka doslova zmrazit úžasem. Nakonec jsem si ale řekl, že v sobě musím najít interpreta, jehož úlohou je přeci dobře zahrát i hudbu, která nepromlouvá tak úplně z jeho duše. Moje maličkost a Beethoven jsme jako noc a den. Kdybychom se spolu potkali, asi bychom si toho neměli moc co říci.

Děkuji za upřímnost, která nebývá běžná. Který moment hodnotíš sám pro sebe jako klíčový? Byl okamžik, kdy jsi tušil, že se to tentokrát povede?

Byl to asi můj výkon ve druhém kole soutěže, který považuji za nejzdařilejší. Tam jsem si říkal, že mám šanci projít do konce.

S tvým postřehem souhlasím. Také porotu jsi nejvíc přesvědčil, protože první cena putovala do tvých rukou. Jaké byly jejich osobní reakce na tvůj famózní úspěch? 

Byly velmi vřelé. Spousta z nich si mě pamatuje právě z onoho ne tolik povedeného předchozího ročníku. Byli rádi, že jsem se vrátil a představil se ve zcela jiném repertoáru.

Návrat ztraceného syna… Kromě celé soutěže jsi vyhrál další dvě speciální ceny, vypadá to, že letošní rok ovládl Beethovenův Hradec Tomáš Vrána. Jaký je to pro tebe pocit?

Co mohu říci? Doznívat to bude pro mě ještě nějaký čas. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.