Inscenace Švejkův návrat ze života Jaroslava Haška ukazuje, jak stálá a neměnná je česká povaha
12.6.2022 17:15 Evelína Vaněk Síčová Divadlo Recenze
Postava Švejka, která prorostla do literárního světa napříč kontinenty, svádí k univerzálnímu popisu našince. A ačkoliv s tím bojujeme, přiznejme si, že v převlékání plášťů tak trochu mistři jsme. Tomáš Vůjtek si však ve své nové hře Švejkův návrat nebere na paškál zmíněného Švejka, nýbrž jeho autora, samotného Jaroslava Haška, aby prostřednictvím posledních let jeho života ukázal, jak brilantně se dá životem prokličkovat. A Ivan Krejčí coby režisér inscenace Komorní scény Aréna opět potvrzuje, jak skvělý tandem s Tomášem Vůjtkem jsou.
Josef Kaluža a Vojtěch Lipina v inscenaci Švejkův návrat.
Foto: Roman Polášek
Češi jsou prostě skvělý národ, tak rozmanitý, flexibilní, přizpůsobivý, důvěřivý, ale zároveň vychytralý, mazaný a nenahraditelný! My jsme jedineční a stejně tak je jedinečný Jaroslav Hašek, jehož život Tomáš Vůjtek opět nastudoval s neuvěřitelnou precizností a lehkostí jako to nedávno předvedl se „semínkovým generálem“ v Komůrce.
Představení, které má i s přestávkou úctyhodné tři hodiny, připomíná uřvanou pijatiku s šokujícími výkřiky vulgarit směr k politice, revoluci a kultuře. Postupně se inscenace proměňuje v jarní květ máku, který v oparu Haškova opileckého deliria ukazuje svou křehkou strukturu, aby se nakonec proměnil v tvrdou tobolku makovice plnou opojného obsahu.
Inscenace Švejkův návrat reflektuje úzké prostoupení ústřední postavy s jejím autorem, který byl více či méně posedlý myšlenkou vymanit Švejka z pozice, která mu je připisována dodnes. Na sklonku života nebojuje pouze s dokončením románu, ale především sám se sebou, se svými životními přešlapy, které ho dohánějí jak v osobním životě, tak i zdravotně. Jakýmsi únikem před realitou je ztotožnění se se svou postavou, což uzavírá poslední věta: „Nechte Švejka umřít!“
Scéna Milana Davida, která je minimalistická, statická a s minimem nutných rekvizit, pracuje především s představivostí diváka. Jednotlivé etudy se tak odehrávají v jednom konstantním prostoru „hospody“. Popsané stěny, obrazy a ke konci inscenace i stoly jsou velmi nápaditým dokreslením celoživotního obrazu Haška coby autora z čítanek, jehož život čítankový rozhodně nebyl. Vypíchla bych ještě scénu, kdy nasvícený detail zříceniny hradu v Lipnici na stěně hospody podnítí Jaroslava Haška k jeho popisu. Hašek sám na hradě provázel, ale předpokládám, že jeho výklad byl mírnější a střízlivější, a ne tak bujarý, než v inscenační verzi.
Ruku v ruce se scénografií, není od věci dát prostor také Martě Roszkopfové. Pro mě úžasná kostýmní výtvarnice, která má ojedinělý cit pro dobové kostýmy, jejich konzervativní ukotvenost a především smysl pro detail. Nerušivé pánské denní ošacení jde v ruku v ruce s jednotlivými charaktery (od výčepního až po legionáře).
Kontrastem naopak oplývají ženské postavy. Umírněná Jarmila (Tereza Cisovská), vždy v módu sebekontroly a stálé elegance, jakoby vyšla ze salónu Hany Podolské. Šuru (Alena Sasínová-Polarczyk) Marta Roszkopfová vykreslila jako tvrdou, vytrvalou ženu s vojenskou disciplínou. V dokonalém kontrastu k oběma Haškovým manželkám pak stojí Xena (Kristýna Panzenberger Krajíčková), která je ztělesněním femme fatale.
Životní peripetie Jaroslava Haška by samy o sobě vydaly na román. Jeho cesta od jednoho názorového postoje k druhému není jinak překvapivá a jeho kariéra je víc než oslnivá. Ale jak to tak bývá, za každým velkým osudem se skrývají mikročástice rozhodnutí vedoucích k nezvratnosti konce.
Švejkův návrat je roztočená centrifuga Haškových přešlapů, nesmyslných až romantických pohnutek, alkoholových delirií, které nám Vůjtek s Krejčím přibližují velmi realisticky a syrově, nicméně bezesporu až magicky přitažlivě. Všudypřítomné hřbitovní svíce a podmanivá hudbu Ondřeje Švadrlíka dokreslují závěrečnou životní etapu světoznámého spisovatele.
Herecký výkon protagonistů nepřekvapil svou brilantností, avšak dojímal svou bolestnou opravdovostí. A ačkoli nemám ráda dlouhé hry, nevybavuji si scénu, která by v případě Vůjtkovy a Krejčího inscenace byla zbytečná a bez které by autor dosáhl tak detailního a precizního vykreslení všech okolností vzniku nesmrtelného Švejka.
Nicméně, Josef Kaluža v roli Jaroslava Haška je naprosto prostoupený jeho duchem a předvádí místy dechberoucí zápal, jenž se časem stupňuje a rozkrývá nejen duševní rozpoložení a roztodivné pohnutky postavy, ale také herecká zákoutí, která se obnažují před zraky diváků. Kaluža dosahuje výšin hereckého talentu, a to s lehkostí a nadhledem. Jeho ztvárnění Haška je jedním z vrcholných hereckých zážitků této sezóny.
Ačkoli Josef Kaluža hraje prim, jeho kolegové dobíhají do cílové rovinky se stejnou dychtivostí a zápalem. Alena Sasínová-Polarczyk v roli Šury doslova zhmotňuje nezákonnou manželku Jaroslava Haška. Její odhodlanost s romantickou představou o osudové lásce se bolestně propisuje do každého výrazu herečky. V jejím podání je rusky hovořící Šura tak opravdová, že když v jedné chvíli přepne do plynné češtiny, je to jak šíp letící kolem hlavy.
Alexandra Gavrilovna Lvova zvaná Šura stojí při Haškovi do konce jeho dní s neutuchajícím entuziasmem. Stejně tak jako její představitelka drží po celou dobu inscenace její výraz, její hrdost i její oddanost. Famózní výkon, ze kterého mrazí a který si zaslouží obdiv.
Tereza Cisovská v roli Jarmily odráží společenský kodex tehdejší doby. Její víra, že se Jaroslav vzdá Šury, aby se navrátil k ní a synovi, je bezmezná a dokáže se i tajně vzepřít svému otci. Toho hraje Vladislav Georgiev, který se na scéně objeví doslova na skok, ale jeho krátká herecká etuda je velmi osvěžující. Tereza Cisovská balancuje příjemně mezi sebevědomou spisovatelkou a něžnou matkou a manželkou. Obě tyto polohy dokáže vyvážit, aby jste ji zároveň fandili, ale věřili, že se o sebe postará i bez Haška.
Haškovy přátele vynikajícím způsobem ztvárnili Vojtěch Lipina coby Longen, Kristýna Panzenberger Krajíčková jako jeho žena Xena a Vlastimil Burda v roli Kuděje. Vstupují do Haškova života po jeho návratu do Čech a dokreslují tehdejší kulturně-politickou situaci, se kterou se každý z nich srovnává jinak. Střety nabývají na intenzitě a únikem z těchto zamotaných vztahů je Haškova smrt. Entuziasmus umělců umocňuje klidný rozvážný hospodský v roli Jana Chudého, který jakoby doprovází Haška na jeho poslední cestě.
Inscenace Komorní scény Aréna Švejkův návrat je explozí všech vjemů, které můžete na divadle zažít. Esence umění se zde zhmotňuje po všech stránkách a doslova prýští z celého jeviště. Pokud si závěr divadelní sezóny chcete dlouho pamatovat, nenechte si Švejkův návrat utéct.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.