Stará aréna představila na závěr divadelní sezony skvost v podobě vydařené Pastorkyně

Do prázdného prostoru Staré arény vstupují hlavní postavy, aby otevřely příběh plný lásky, odmítání, bolesti a prozření. Od začátku se diváci mohou plně soustředit na jednotlivé etudy, které si vystačí pouze se svým příběhem a hereckým projevem. Absence rekvizit, které se minimalizují na nezbytné kousky a které pouze dokreslují prostor, dokazuje, že režisér René Šmotek se plně soustředí na průzračné herecké dovednosti svých svěřenců. A umí je naplno využít.

Gabriela Preissová má velmi silné ženské postavy. Ačkoli od prvního vydání hry nás dělí téměř sto let, ženská role ve společnosti se zas tak extrémně nezměnila. I když nemanželské dítě není nic, za co by ženu dnes společnost odsoudila, stále se na něžné pohlaví pohlíží jiným úhlem pohledu než na muže. René Šmotek si je toho evidentně vědom, a proto vše staví na ženských rolích. Ačkoli jsou zde i mužské role a jsou velmi dobře ztvárněné a typově hezky usazené, s dovolením vyzdvihnu především ženské archetypy, které jsou v Pastorkyni vykresleny s pokorou a velkým respektem.

Ačkoli na mne Stará aréna působí místy ne zcela ukotveně, musím uznat, že Pastorkyňa je velmi příjemným zjevením a dokazuje, že v Ostravě je prostě divadlo doma. Nemůžu říct, že by měla inscenace pouze silné herecké postavy, ale v celkovém kontextu stojí celé představení především na fascinující Kateřině Huberové. Známá moderátorka, kterou slýchávám z rozhlasových pořadů, vždy působí věcně, sympaticky a přátelsky. Zde v roli Kostelničky, matky, opatrovnice beroucí osud doslova do vlastních rukou přináší tak hluboký ponor do své postavy, že jsem místy téměř nedýchala.

Kateřina Huberová. (Foto: Roman Jaroš)

Kateřina Huberová svou subtilní postavou vytváří dokonalý obraz nezdolné síly, která se skrývá v drobné postavě a která na úkor lidskosti dá přednost tlaku společnosti. Kostelnička v jejím podání má vše, co má mít – odhodlání, oddanost, lásku a vytrvalost, to vše zabalené ve výbavě s pentlemi.

Očividným kontrastem ke konzervativní opatrovnici je schovanka Jenůfa. Anna Bangoura, která roli ztvárnila při druhé čtvrteční premiéře, ztělesňuje sice slušně vychovanou dívku, nicméně více svobodomyslnou a nezatíženou pohledem zvenčí. Jejím jediným cílem je Števa, muž, kterého miluje, jemuž brzy porodí dítě a jehož ona zajímá pouze z čistě vizuální stránky. Anna velmi sympaticky nehledá svou postavu tam, kde není. Je si vědoma toho, že, byť ona nese jméno celé inscenace, je až druhou hlavní postavou. Její projev nezabíhá do zbytečných hysterií, je spíše věcný a dokáže vystihnout svůj úděl s bolestnou opravdovostí.

Jenůfa. (Foto: Roman Jaroš)

Třetí ženský archetyp – jakési zrcadlo společnosti, úzu, dle kterého jsou všichni měřeni – je bezesporu Rychtářka. Jana Horníčková svou roli doslova zhmotnila a patřičně s sebou nese i mírně humornou tóninu, která do celého kontextu velmi slušivě zapadá. Její muž Rychtář (Josef Adamus) je bezelstný podpantoflák, který by nejraději nic neřešil, užíval si života a byl stále mladý. Rychtářka mu občas ukáže, kde je jeho místo, ale jinak si svého chlapeckého ducha udržuje až do osudné chvíle, kdy musí jako zástupce lidu konat svou povinnost. Josef Adamus sice viditelně pokulhává co se herecké stránky týče, ale charakteru své postavy dodává milou a klukovskou jiskru.

Znesváření bratři, kteří nemohou být víc rozdílní, to jsou Laca a Števa. Lukáš Adámek a Martin Šmíd se svých postav zhostili velmi dobře. Lukáš Adámek brilantně zvládá nářečí a dialekt mu sedí jako by se na jevišti objevil z původní verze. Jeho opomíjená osoba působí křehce až do chvíle, kdy se rozzuří a všechny emoce vyplují na povrch. V něžných rovinách působí mírně kostrbatě, ale v důsledku to umocňuje jeho milostnou neohrabanost.

Z inscenace Pastorkyňa. (Foto: Roman Jaroš)

Martin Šmíd coby povrchní požitkář Števa se ve své postavě pomalu, ale jistě proměňuje. Zpočátku o nic se nestarající a nezodpovědný floutek dostává od života ránu, která vyplouvá na povrch, aby mu zabránila v životním kroku. Jeho útěk značí pouze nevyzrálost jeho postavy, ačkoli se zdálo, že už ke svému dozrání dospěl.

Jediné, co bylo na představení ne zcela uchopeno nebo možná z mé strany nepochopeno, byl výběr kostýmů. Moderní pohled se mi osobně líbil, ale myšlenka obléknout herce do dnešních outfitů se rozpíjela v  nevyváženosti jednotlivých postav. Proč mlynářův syn Laco nosí lacláky? Jeho postavě to spíše škodí a zbytečně to sráží jeho ryzí povahu do podoby vesnického burana. Stejně tak kolotočářsky vyhlížející Rychtář nebo špatně padnoucí svatební obleky. Pokud to měl být záměr, byl téměř zbytečný a rušivý. Hercům stačilo své charaktery pouze lehce podtrhnout, ne je devalvovat roztodivnými kreacemi.

Pastorkyňa je však přesto silné představení, které není až tak aktuální svým příběhem, jako spíše společenským tlakem, který v různých podobách mění naše dobré myšlenky na hříšné skutky. Pokud máte chuť na kvalitní adaptaci s dobře padnoucí hudební složkou Reného Součka, tak právě tato inscenace je pro vás. Věřím, že stejně jako já i vy ji zhlédnete na jeden nádech.