Sopranistka Lada Bočková: Není důležité, zda je inscenace moderní, nebo klasická. Musí být živá a dávat smysl

Konverzujete ráda?

V konverzačních operách ano, v osobním životě mám radši ticho a klid.

Tak to mám štěstí, že jste mi kývla na rozhovor. Dvě vdovy jsou konverzační operou, v níž se povídá celkem hodně.  Původní verze dokonce obsahovala mluvenou prózu. Jak byste charakterizovala Karolinu, kterou ztělesníte? Jaká je to žena?

Navenek ví, co chce. Je velmi extrovertní a soběstačná, samostatná, jak zpívá v árii, chcete-li. Má ráda věci pod kontrolou, užívá si pozornost a hraje si. A to hlavně s lidmi, což může místy působit až krutě. V jádru je ale dobrá duše a svými manýrami do velké míry zakrývá svoji slabost.

To je pozoruhodný charakter. Nacházíte v této postavě také sama sebe?

Ne, já jsem spíše introvertní a mám ráda lidi, kteří jednají napřímo.

Introvertní povaha a operní sólistka… Jak tohle jde dohromady?

Úplně jednoduše. Jako operní zpěvačka pracuji každý den se spoustou lidí, učím se nebo zkouším, velkou část dne strávím s hudbou. Spousta lidí poslouchá hudbu, až když přijde z práce k relaxaci. Já když přijdu z divadla, preferuji společnost jen nejbližších lidí a mám raději ticho, abych si mohla v klidu poskládat všechny vjemy, emoce a myšlenky.

Ze zkoušky inscenace Dvě vdovy. (Foto: Martin Popelář)

Děkuji za vysvětlení. Jak se vám role Karolíny zpívá? Je to part, který jde dobře do úst?

Divák, který operu nezná, bude patrně znát jen Karolíninu árii „Samostatně vládnu já”. Zpívá ale od začátku až do konce, jen trochu si odpočine ve druhém dějství. Part obsahuje spoustu průtahů, intonačně i technicky velmi náročných míst, rytmických odlišností, a to především v ansámblech. Rozhodně to nejsou melodie, které by takzvaně šly do hlavy. Když jsem se je učila, často jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby to Smetana takhle napsal. Všechno ale začne dávat smysl, až se hudba dá dohromady a vy pochopíte, jaký to byl génius.

Co je podle vás na této Smetanově opeře aktuální pro dnešního diváka?

Jednoznačně vztahy. Především láska a přátelství, milostný trojúhelník. Mít lásku za ztrátu přátelství nebo si vážit přátelství, protože lásky do života přijdou a odejdou? To je něco, co bylo v 19. století stejně tak aktuální jako dnes.

Máte pravdu, vztahy jsou to, co nakonec určuje podobu světa. Smetana to dobře věděl. Patříte k nejúspěšnějším sopranistkám mladé generace. Úspěch ale nepřichází sám ze sebe. Co musíte dělat pro to, abyste byla se sebou spokojena?

Já nejsem nikdy spokojena. Občas si řeknu, že to nebylo tak hrozné, nebo že se to dalo (smích). Možná právě to mě posouvá, abych se nepřestala zlepšovat, umělecky růst, inspirovat se. Ad maiora semper.

Ze zkoušky inscenace Dvě vdovy. (Foto: Martin Popelář)

Správný přístup. Během rozhovoru jste několikrát zmínila potřebu ticha… Kde ho nacházíte?

Jak kdy. Někdy doma, někdy v přírodě. Někdy nikde, protože přece jenom bydlím v centru města (smích).

Na jaké představení se v Ostravě můžeme těšit? Nedávná inscenace Smetanovy opery v Praze vzbudila velmi protikladné reakce.

Sám Smetana ve své době přišel s něčím novým, někoho šokoval, někoho překvapil, Dvě vdovy byly jednoznačně zlom v jeho tvorbě. Na podzim jsme v Bonnu dělali Popelku. Kolega, co zpíval Dona Magnifica, režisérovi namítal, že takhle to přece dělat nemůže, že tradice je taková a maková. On mu na to řekl, že on žádnou Popelku ještě neviděl, a že je mu jedno, jak se to dělá nebo nedělá. Kritika jeho inscenaci označila za nejlepší za posledních dvacet let. Není důležité, jestli je inscenace moderní, nebo klasická, ale jestli je živá a dává smysl. Zda se nám to v Ostravě povedlo, ukáže čas. Já věřím, že ano.