Ostravský Folkový kolotoč: Festival vyprávějící příběhy, kterým rozumíme

K hudbě je třeba přistupovat vážně a nekompromisně, ale zároveň s velkou radostí a vřelostí, řekla jedna moudrá žena jménem Nadia Boulangerová. Dramaturgie Folkového kolotoče měla všechny atributy, které legendární učitelka slavných umělců zmínila. Nechyběla radost, vřelost, respekt ani neústupnost, s níž někteří z účinkujících překračují žánrové hranice.

Život je o možnosti volby, proto nebudu žehrat, že mi utekla spousta muziky, kterou jsem prostě chtěl slyšet. Časové překrývání různých scén prostě k velkým festivalům neodmyslitelně patří. Zvu vás tedy na procházku po mé vlastní ose, která v neděli začala na ženské scéně (report z úvodních dnů jsme na těchto stránkách zveřejnili v neděli).

Hana Kopřivová a Rybí Kino to celé spustili. Frýdek-Místek je prostě fajne město, jak zpívá René Souček – a má pravdu. Hana Kopřivová je dalším ze zázraků, který odtud pochází. Její hlas má nesmlouvavou naléhavost a důraz. V šepotu a větší dynamice dokázal čarovně vyprávět a malovat sugestivní příběhy. V sestavě s novým kytaristou získala její hudba novou barevnost a sílu. Jedna z autorek, která by si zasloužila daleko větší pozornost.

Eva Blondýna Suková. (Foto: Jiří Birke)

Eva Blondýna Suková sama s kytarou zpívala o tom, co vychází z jejího srdce. Autorský styl této nové a velice nadějné písničkářky stojí na bezprostřední interakci. Písně Blondýny pohotově reagují na určité okamžiky a zážitky. Vyznačují se vtipnými pointami a schopností rýmovat bez klišé. Svou přímočarostí si získala hezkou odezvu publika, milé byly také její poetické recitační vsuvky. Lze předpokládat, že do několika let bude Blondýna patřit k nejznámějším tuzemským stálicím folkové hudby.

Žofie Kabelková je dalším z krásných důkazů, že je lepší nesnažit se znít jako někdo jiný, ale rozeznít v hudbě a textech sebe samotnou. Její písně vyrůstají z reálného života a zážitků, vždy se v nich zrcadlí autorčina osobní zkušenost a názor. Včetně faktu, že i chyba je součástí každého z nás a může přivést k porozumění. Žofie Kabelková ve mně vyvolala úžas i optimismus. Bez naděje a důvěry nelze dosáhnout ničeho.

Beata Bocek ukázala, že kreativita je nevyčerpatelná. Že hlas může být i nástrojem k vyslovení nevyslovitelného. Její dechberoucí práce s looperem a multiinstrumentální hravost jsou nesmírně inspirativní. Písně Bocek jsou svědectvím o fenoménu bytí a její hudba potvrzením, že tento zázrak existuje. Jen si to příliš neuvědomujeme. Zastavme se a naslouchejme. V hudbě a textech Beaty je k tomu ideální příležitost.

Lucie Redlová. (Foto: Jiří Birke)

Lucie Redlová přišla za Beatou na její poslední píseň. Hezký dojem ze společného hraní trochu smazal zvuk, který na této scéně trochu váznul. Sólový set valašské písničkářky se nesl v lidovém tónu aktuálního alba Lidová Redlová. Dcera slavného autora Husliček jeho muzikalitu zdědila, ale k vlastní tvorbě žádné berličky nepotřebuje. Je důrazná, umí se prosadit a její písně mají v sobě vždy muzikantskou jiskru a nespoutanost. Výborná instrumentalistka a žena, která je v pravý čas na pravém místě.

Martina Trchová ženskou scénu uzavřela. Po celou dobu ji skvěle, mile a osobně moderovala a její vlastní interpretační půlhodinka byla krásným vyvrcholením bloku. Hudba této autorky a výtvarnice vyrůstá z jednoduchých motivů, které se opírají o znamenité texty a excelentní, výbušný i mazlivý hlasový projev. Martina svou citlivou a pregnantně vypointovanou tvorbou naznačuje, že nejde o to, odkud přicházíte, ale kam jdete. Působivá, hřejivě lidská tečka.

Martina Trchová. (Foto: Jiří Birke)

Hodinka a půl strávená na ženské scéně pro mne byla jedním z vrcholů festivalu a jedním z nejsilnějších zážitků letošního roku. Současná dámská scéna je neobyčejně pestrá a naplňuje velkou nadějí. A to jsme slyšeli jen její zlomek!

V odpoledních hodinách jsem stihl část koncertů Jaroslava Samsona Lenka a také Iva Viktorina. Nejprve malý, kulatý a usměvavý Samson, který se svými ještě menšími štíhlými a dlouhými kytarkami dokázal potěšit publikum jako nikdo jiný. Nejsrdečnější český folkař, smíšek a vlídný humorista, od kterého sprosté slovo zní jako pohlazení. O tom, že hudba se píše srdcem by mohl vést semináře a kurzy, protože ví přesně, jak se to má dělat. A ví to také lidé, kteří si Samsona nenechali v hojném počtu ujít. Velký společenský sál byl na něj plný k prasknutí.

Ivo Viktorin je jednou z největších legend československé folkrockové scény. Muž, který už v dávných dobách normalizačních hrál a skládal muziku a psal zázračné texty, za které se nemusí stydět ani po čtyřiceti letech. Na rozdíl od velké většiny tehdejších hudebních kolegů. Viktorin vystoupil v triu s báječnými muzikanty a potěšil méně známou tvorbou. Pohledem muzikanta se jednalo o jeden z nejzdařilejších koncertů kolotoče.

Kaczi. (Foto: Jiří Birke)

Nesmíme zapomenout ani na komorní scénu, kde se odehrály také pozoruhodné věci. Malá Ostrava byla zastoupena šesti interprety, největší ohlas sklidila dravá Kaczi, beskydská divoženka, kterou skvěle doprovodil na kontrabas šikovný Lukáš Hradil. Jejich set měl opravdu všechny předpoklady výborně zvládnutého pěvecko-instrumentálního projevu. Výborný koncert odehrál také domácí Bandaband, který vnesl na festival také osvěžující improvizační prvky a dechové nástroje.

Pavel Tabásek a Partyja. (Foto: Jiří Birke)

Další scénu obsadili různě sesbíraní písničkáři jako Mike Fojtík, René Souček, Pavel Tabásek a Šansonika.  Nechyběli ani skvělí Žamboši. Bez zajímavosti nebyla ani scéna písničkářů z divadel, na které se prezentovali Milan Šťastný (díky němu měly děti v obou dnech i hezké a zábavné divadlo!), Marek Vojtěch, vynikající herec a muzikant Vladimír Javorský a v závěru Jitka Smutná. Co jméno, to zajímavý hlas a osobní příběh, který stojí za pozornost.

Folk Team. (Foto: Jiří Birke)

Následující program proběhl opět v letním amfiteátru. Nad festivalem bděli dobří bozi, jelikož počasí i přes různé a hrůzné scénáře meteorologů vydrželo a bylo dokonce parno. Venkovní set zahájil reinkarnovaný Folk Team. Nestoři českého folku potěšili své posluchače a ukázali, že příjemná muzika nemá žádnou lhůtu trvanlivosti. Sova a Slamák dokázali svými rázovitými texty pobavit, kytarista si zaslouží vypíchnout za vynikající hru.

Robert Křesťan a Druhá tráva. (Foto: Jiří Birke)

Dále jsem zastihl (po odvozu dětí domů) až Roberta Křesťana a Druhou trávu. Čestně přiznám, že je mi profesionální přístup této dvojité legendy velmi sympatický a budu teď nestoudně subjektivní a patetický. Křesťana považuji za světového umělce a Druhou trávu za špičkovou kapelu, která nemá u nás konkurenci. Jejich úžasné poslední album potvrdilo, že pánové mají pochopení pro tradici i pro vytříbené obohacování o nové výrazové prvky. Žádné zbytečné řeči, ryzí hudba s pokorou a chlapským odhodláním.

Závěr festivalu patřil legendám. Slávek Janoušek, Jaroslav Samson Lenk a Vlasta Redl se spolu na jednom pódiu naposledy potkali před dlouhými sedmi lety. Od jejich poslední společné desky uplynul taky drahný čas. Přesto to na pódiu vypadalo po počáteční nejistotě, co bude s Vlastou, jako doma. Klasický příjemná paleta písniček všech tří autorů, společné vokály a osobitý interpretační vklad každého z trojice bardů.

Janoušek, Samson a Redl. (Foto: Jiří Birke)

Samson je nepochybně dobrým skřítkem a spolehlivou roznětkou zábavy i společenské satiry. Janoušek píše písničky nejhlubší a textově nejrozumnější, Redl tomu všemu dává patřičnou groteskní nadsázku a svůj sršatý všeumělský talent potvrdil zejména písní Hrála mi Julii, kterou potěšil nejen své ostravské fanoušky.

Potom už tento nezařaditelný fenomén moravské, české, valašské, respektive všeobjímající hudby bez nějak striktně artikulované národní příslušnosti rozbalil s kapelou svůj instrumentálně naditý set. Jak Vlasta Redl svými slovy vtipně naznačil, kdysi dávno se za podobné bigbeatové přesahy na folkových festivalech exekutivně trestalo alespoň vyloučením z mravně a folkově bezúhonné společnosti nebo alespoň jízlivým kritickým úsudkem.

Vlasta Redl s kapelou. (Foto: Jiří Birke)

Redl je kromě svého nepochybného hudebního a skladatelského talentu také osobitý glosátor a kdo není na jeho turbulentní hlášky připraven, může být zaskočen. Stejně tak je nutno mít pochopení pro četné hudební citáty, kterými svou muziku koření. Že to byl kousek Burn od Deep Purple? Všechno jde kombinovat se vším, jen se to musí zkrátka umět.

Publikum Folkového kolotoče bylo za odměnu. Inteligentní, vstřícné a tolerantní. Ochotné ke každé legraci, shovívavé k chybám i rozmarům. Tohle se opravdu nevidí často. A moravský živel si toho byl nepochybně vědom, protože během svého vystoupení tak trochu zjihnul a zpokorněl. Na závěr svého koncertu pak moravský bard potěšil publikum svými největšími perlami: Písně Husličky a lidovku Rehradice si spolu s ním zazpíval celý amfiteátr. Nádherná festivalová tečka.

V úvodu jsem zmínil výrok Nadii Boulangerové o tom, že k hudbě je třeba přistupovat s respektem. Nekompromisně, ale zároveň radostně a s vřelostí. Musíme se tedy podívat nekompromisně i chápavě na dramaturgii Folkového kolotoče. Všechna čest všem, kteří se jakkoli přičinili o skladbu, průběh a plynulý chod celého festivalu. Na to, že se jednalo o první akci (navazovat na něco, co je pryč přes třicet let, samozřejmě není možné) a vlastně tak trochu pokus, co a jak, to dopadlo až nečekaně dobře. Všichni se snažili, aby společný čas utekl, jak nejlépe to šlo…

Něco by však přesto stálo za úvahu. Nejdůležitějším podnětem je zřejmě délka jednotlivých setů. Někdy jsem se nestačil v muzice a textech některých interpretů ještě ani zabydlet a už museli běžet z pódia. 25 minut je opravdu málo. Třičtvrtěhodinka by byla bývala mnohem lepší. Méně megalomanství a více hudby pro méně autorů, kteří si to zaslouží. Bude to určitě přínosnější i pro diváky, kteří tak dostanou šanci prožít společný čas intenzivněji.

Festivalové publikum. (Foto: Jiří Birke)

Větší rozmysl si zaslouží také dramaturgie venkovní scény v amfiteátru, kterou můžeme považovat za hlavní stage festivalu. Ne vždy sem byli zařazeni umělci, kteří už mají potenciál nebo ambice oslovit velké publikum. Moudří muzikanti hrají to, na co mají. Moudří dramaturgové zase musí počítat se vším.

Co by mělo zaznít závěrem, když už veškerá hudba dohrála a rezonuje pouze v myslích a srdcích diváků? Je nesporné, že lidé byli nadšeni. Na to, že se jednalo o krok do neznáma, přišlo celkem hodně diváků. Na svých dětech jsem viděl, že je hudba baví a je jim na festivalu opravdu dobře. Spokojenost, radost a úsměvy jsem pozoroval všude kolem. Mrzí mne, že jsem se nemohl rozepsat o všech, kteří vystoupili a zahráli. Není všem dnům konec.

Hudba, kterou Folkový kolotoč přinesl, má společný cíl, totiž říkat pravdu. Když za ním jdeme, přidá se k němu i přirozená šance něco na tomto světě změnit. Může se to stát prostřednictvím hudby? Jimi Hendrix byl přesvědčen, že může. Dobrá hudba neumí lhát. A Folkový kolotoč vezl své publikum opravdu rozmanitými cestami dobré, veselé, smutné, zvídavé, oddechové, přemýšlivé, magické i spontánní hudby, která si na nic nehraje. Která je sama sebou, protože lidé, kteří ji napsali, jsou sami sebou.

Mám neodbytné tušení, že do několika let bude tento festival opět patřit k nejzvučnějším a nejoblíbenějším adresám tuzemské festivalové scény. Dokáže nenásilně spojovat i v dobách, která především rozděluje.