Malý zázrak v ostravském Pokladu: Folkový kolotoč si našlápl stát se novou festivalovou senzací
5.6.2022 10:38 Milan Bátor Hudba Report
Festivalová sezóna obvykle v Ostravě začínala koncem června, letos to ale už neplatí. Po osmatřiceti letech se vrátil do hry Folkový kolotoč, velkoformátový festival, který ve třech dnech postupně představuje na sedm desítek umělců a kapel. Folkový kolotoč se odehrává v Domě kultury Poklad v Ostravě-Porubě, který po své zdařilé rekonstrukci nabízí skvělé zázemí o počtu neuvěřitelných sedmi scén. Podívejme se na první dva festivalové dny pohledem publicisty a kytaristy Milana Bátora. Program pokračuje ještě po celou neděli.
Publikum Folkového kolotoče.
Foto: Jiří Birke
Není divu, že Poklad přitahuje pozornost čím dál zvučnějších jmen. Porubský „kulturak“ je skvěle situovaný a perfektně disponovaný variabilním množstvím sálů. V pátek jsem na festival přijel se zpožděním z muzikálové premiéry Líp se loučí v neděli. Odpolední program, probíhající ve vnitřních prostorách Pokladu, už skončil a pokračoval na Letní scéně v amfiteátru. Tam se sešlo poměrně slušné množství lidí.
Mou první festivalovou zkušeností byla Eniesa, slovenská zpěvačka a autorka osobité hudby, která promlouvá do srdce. Krásný hlas a písně, které jdou hluboko pod povrch všednodennosti. Po ní rozbouřil hladinu ticha Justin Lavash, neuvěřitelný kytarista a zpěvák, jehož hudba chutná jako blues kořeněné aktuálními zvukovými možnostmi. Lavashova prstová technika je doslova dechberoucí, je to velký sympaťák a drsňák.
Hradišťan s Jurou Pavlicou vrátili diváky na pevnou zem, z níž jsme vyšli. Jejich koncert byl pohlazením po moravské a slovanské duši. Písně jako Krátký popis léta či Modlitba za vodu jsou nesmrtelné.
Závěr pátečního večera patřil Jaromíru Nohavicovi. A je třeba říci, že možná s výjimkou Reného Součka nikdo nedokázal navázat s lidmi tak intenzivní kontakt jako ostravský folkový bard. Jarek zahrál veselé i smutné písně a jeho vlídné mluvené slovo bylo prosté jakékoli vyumělkovanosti, politiky a laciných frází. Absolutní profesionál a autor písní, které nelze nemilovat. Nejsilnější tečka za páteční nocí.
V sobotu začínal program už v deset ráno, a to na pěti scénách současně. Bylo nemožné stihnout všechno, tak jsem se vydal spíš cestou kombinující známé tváře s pro mne novými objevy. Jakub Noha s kapelou potěšil svým civilně laděným folkem s poetickými texty. Hana a Petr Ulrychovi s Javory Beatem zase zemitou moravskou srdečností a krásnými vokály.
Písničkář Monty má všechny předpoklady k tomu, stát se objevem. Solidní zpěv, velmi dobrá kytarová technika a hluboké nevšední písně, které místy expresivitou a laděním připomenou fenomenálního Davida Stypku. Saša Niklíčková s akordeonem a texty rozhodně není imitací Radúzy, její autorská tvorba má širší spektrum, kterému nechybí postřeh ani vtip. Moc příjemná písničkářka.
Podobně hezký dojem jsem si odnesl z vystoupení brněnských autorů Ivoše Cicvárka s Velkým světem, Lady Šimíčkové s kapelou a formace Nevermore a Kosmonaut. Ve všech třech případech se jednalo o inteligentní hudbu a vytříbené texty. Z pražských interpretů četné publikum nejvíc potěšila legendární kapela Neřež, která vystoupila pouze v triu, nicméně pánové Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál jsou natolik skvělí muzikanti a zpěváci, že jejich půlhodince nic nechybělo.
Z pražského okruhu interpretů se dobře uvedl také nestor meditativního folku Oldřich Janota. Sám s kytarou dokázal navodit neopakovatelnou atmosféru, která posluchače zavedla do podprahové roviny vnímání. Magický okamžik a specifický hlasový projev, který nehledí na intonaci, jako spíš na význam slov.
Právě kvalita zpěvu je věc, která u mnoha folkových interpretů tak trochu pokulhává a často je překážkou přesvědčivějšímu dojmu. Za vynikající zpěv musím vypíchnout Michala Šimíčka alias Kosmonauta, který brněnskou scénu také velmi dobře moderoval.
Bratislavská scéna nejvíc zabodovala dvojicí Longital a Trojkou Zuzany Homolové. V obou případech se jednalo o skvělé sety a příjemnou muziku, byť co se týče aranží na opačných pólech. Bohužel ne všechno bylo na bratislavské scéně vydařené: byl jsem svědkem, že z jedné kapely lidé postupně odešli. Ukázalo se, že ne každý dokáže využívat elektroniku vkusně, ohleduplně a hlavně funkčně.
Jeden z nejlepších koncertů odehráli Loes a The Acousstic Engineers. S nizozemskou zpěvačkou, která zpívala i česky dokázalo tohle trio ve složení housle, kytara a kontrabas navodit nesmírně příjemnou atmosféru, navíc plnou skvělých vokálně-instrumentálních výkonů. Ryzí objev. Jan Řepka, který si vyzkoušel roli moderátora i interpreta, potěšil osobitou tvorbou, jen by mohl být důraznější také v kvalitě zpěvu.
Jeden z nejsilnějších zážitků jsem si odnesl z vystoupení Mirka Kemela, který se představil v sobotu hned dvakrát. Poprvé to bylo pouze v triu s kytarou a akordeonem, na Malé scéně. Přesto to byl nejsugestivnější zážitek. Souhra obou doprovodných hráčů byla naprosto unikátní.
Další program pokračoval ve venkovním amfiteátru, kde diváky nejprve rozdováděl úžasný René Souček s Markem Hlostou. Frýdek-Místek, který pánové zastupovali, na ně může být právem hrdý. Během půlhodinky dokázali lidi nejen rozezpívat, ale i roztančit. Úplně přirozeně, bez nucení a lopocení. Poté opět Mirek Kemel, tentokrát v kapelní sestavě s Vladimírem Javorským v roli saxofonisty i zpěváka. Skvělý koncert a texty, které prostě chcete pamatovat.
Dobrý dojem zanechal také Pavel Čadek, zpívající violoncellista, který píše velmi aktuální songy. Čadek je velký talent, k přesvědčivějšímu výsledku by potřeboval vyřešit místy haprující intonaci svého vokálu a také zvukově méně příjemné efekty, kterými občas „kořenil“ svou hru na violoncello. Sobotní večer pokračoval kapelami Žamboši, Slniečko, Beatou Bocek a na závěr zahrálo Michal Prokop Trio.
Můj výčet je opravdu velmi subjektivní, když se podíváte do programu, zjistíte, že minimálně jednou tolik interpretů jsem neviděl. Nikoli Folkový kolotoč, ale Folkový maraton by se tato šílená akce mohla jmenovat. Teď vážně. Pro autory, organizátory i diváky je to opravdu výzva, protože k ní můžete přistoupit různě. Jít cestou jmen, která znáte a milujete, nebo se vydat do neznáma. V každém případě je opravdu co objevovat.
Folková muzika je věc, která dokáže oslovit všechny generace, což se odrazilo i na věkové skladbě publika. Pravdou je, že by dramaturgové měli možná víc promýšlet line-up největší stage. Ve srovnání s pátkem přišlo v sobotu na Folkový kolotoč méně lidí. Je jisté, že Nohavica a Hradišťan v jeden večer jsou (bez urážky) zvučnější adresy, které přitáhnou pozornost, než sobotní line-up Amfiteátru.
Z dalších věcí uvádím jen telegraficky první dojmy a postřehy: Milý a ochotný tým pracovníků Pokladu, který poradil, vyšel vstříc a usmíval se. Minimální časové ztráty a vynikající práce zvukařů na jednotlivých scénách. Společenský sál, Malá scéna a Hudební klub Českého rozhlasu Ostrava mají u mne jedničku s hvězdičkou, ostatní s drobnými připomínkami také kvalitní výsledky, jen je třeba stále připomínat, že prioritou je rozumět zpěvům a tomu, co interpret zpívá a chce sdělit (pokud na to ovšem má vůbec prostředky a dispozice, což je také otázka…). Moderátoři z řad písničkářů byli lepší než moderátoři, kteří se touto prací na jiných festivalech živí.
Nechyběla ani textová dílna Slávka Janouška, báječný textový workshop, na kterém si mohli tuto náročnou práci vyzkoušet nejen aktivní umělci, ale také veřejnost. Vymyslet něco dobrého totiž není vůbec žádná sranda. To až potom, když se vám to povede předat lidem. Každopádně si dovolím už po dvou dnech Folkového kolotoče malou prognózu:
Tento staronový festival je tak příjemná, obohacující a pestrá akce, že bych se nedivil, kdyby se časem stala skutečně senzací. Osobně tipuji, že do několika let bude na Folkovém kolotoči podobně jako na nedalekém Hradeckém slunovratu hlava na hlavě. Každopádně tyto dvě adresy si nijak nekonkurují, spíš se doplňují. Proto neváhejte a přijďte si tu atmosféru vychutnat co nejdřív, dokud z ní ještě není masová záležitost.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.