Strach je většinou důvod, proč nejdeme dál, tvrdí členové kopřivnické party ZAhRADKAři

Jaká je aktuální situace v kapele po loni vydaném albu Sklizeň? Připravujete už nové písně, nebo spíše relaxujete a soustředíte se na další hudební projekty?

Stuchlý: Jelikož jako frontman kapely jsem v zimě nechodil na zkoušky, tak moc nových věcí nemáme. Kapela se ale scházela a jednu píseň natrénovala. Oprašujeme i starší věci, třeba i dvacet let staré, a dáváme jim nové aranžmá, protože k nám přibyl houslista a klarinetista, který teď ještě přesedlal na saxofon. Celá kapela jsme se začali scházet až v březnu a pilujeme písně z alba Sklizeň, které budeme hrát letos na koncertech. Doma jsem však nezahálel a po dvou covidových zimách jsem napsal muzikálový příběh pro děti. Je to už můj druhý podobný počin po Paví pohádce. Takže možná příští zimu bychom s tím mohli něco podniknout, jestli teda budu chodit na zkoušky.

Kriške: Já jen doplním, že ty zimní měsíce, kdy Petis nechodil, jsme samozřejmě nezaháleli. Když máme zkoušku bez Petise, tak se ho snažím zastoupit. Hrajeme většinu našich aktuálních skladeb, kde přebírám Petisův zpěv, a pak ještě i zkoušíme něco buď úplně nového, nebo vytahuji naše staré texty a písně, kterých máme v šuplíku stále dost. Kromě toho je více prostoru i na různé improvizace a sehrávání se.

Vzhledem k tomu, že v kapele působí členové, kteří hráli či hrají také v jiných skupinách (Nekola, Nierika), musí přijít i otázka, jakou důležitost v rámci svých hudebních aktivit přisuzujete skupině ZAhRADKAři?

Burget: ZAhRADKAři jsou sedmou kapelou, ve které jsem se od roku 1996 ocitnul. Byl jsem k nim pozván Ekšou a Jandym při nahrávání jejich první desky, když jsem ve skladbě Večírek vystřihnul sólo na tamburínu a zcela vyčerpán se zhroutil do hromady vypitých lahváčů s výkřikem: „Dal jsem do toho úplně všechno!“ Ti furianti to tam nechali celé i s tím pádem do flašek. Myslím si, že to na Ekšu s Jandym udělalo obrovský dojem a okamžitě přišli s nabídkou angažmá.

Přijal jsi ji hned?

Burget: Zhruba po roce, po opakovaných intervencích jsem se nechal přemluvit. Dodnes si nejsem jistý, jestli to bylo přání většiny kapely, nicméně zatím mě nikdo nevyhodil.

Symerský: Můžeš být v klidu, to se u skupiny ZAhRADKAři neděje. Od nich se pouze odchází, ale nevyhazuje. Na to nemají dost odvahy! Jak myslíš, že je možné, že jsem doposud členem, ačkoliv mám tak mizernou docházku na zkoušky? (smích)

Burget: Abych tedy dokončil myšlenku. Zatím mě nikdo nevyhodil, i když jsem měl ze začátku hvězdné manýry a snažil se tu bandu autistů organizovat a profesionalizovat. Už jsem to vzdal. V současné době jsou pro mě ZAhRADKAři užiteční v tom, že si s nimi mohu zkoušet hru na saxofon, na který jsem nikdy předtím nehrál a zatím na něj neumím, čehož si však nikdo v kapele nevšiml. Dokonce jim ani nevadí, že se na něj budu pokoušet hrát na letních koncertech. To je asi ten nejdůležitější aspekt v rámci mých současných hudebních aktivit. Až mi přijde nabídka na hraní v Originálním pražském synkopickém orchestru, okamžitě se ZAhRADKAři končím.

Kriške: Bugy je náš poslední přírůstek do kapely ZAhRADKAři, ale není to tak, že by přišel do kapely jako úplně cizí. Já se znám s Bugym už od školky a my dva ještě spolu s Jandym jsme hráli v jednom týmu házenou za žáky a dorost v Kopřivnici. No, minimálně v Kopřivnici jsme jediná kapela, která má tři mistry České republiky, i když jen za starší žáky. Takže Bugyho jsme s Jandym přizvali do kapely hlavně jako kamaráda než jako muzikanta. A to přitom muzikant je z nás nejzkušenější.

Jalůvková: No, abych to shrnula. Jediný, kdo má aktuálně další stálé hudební aktivity, je bubeník Olda, takže priorita pro mě a Bugyho jsou teď ZAhRADKAři, protože nám nic jiného nezbývá.

Jednou ze zásadních skladeb na vašem zatím posledním albu je Výlet. Kde hledat kořeny této písně?

Stuchlý: Píseň Výlet jsme složili na demošlapu. To je takový čundr s kytarami po česko-slovenském pomezí, na který každoročně po létě s kapelou vyrážíme. V tomto případě to byl demostop, protože pršelo a my jsme strávili tři dny na jednom krásném místě ve zvoničce nad Střelnou. První sloku jsem už měl složenou dříve. Klukům jsem ji zahrál ve vlaku a těm se to líbilo. Zbylé dvě sloky jsme pak složili na onom místě nad Střelnou. Refrén jsem pak dodělal později, taky na výletě, tentokrát s manželkou.

V této skladbě se mimo jiné zpívá „…hlavně ne stejnou cestou zpátky, chci poznat víc…“ Proč však mnohdy tou stejnou cestou (tam i zpátky) chodíme, a tím pádem je obtížné poznat víc?

Kriške: „Chci poznat víc, život je krátký,“ abych doplnil celý popěvek, neboť to je tam důležité z toho komplexního hlediska.

Jasně, souhlasím…

Kriške: Myslím si však, že to tak má hodně lidí. Když už někam vyrazí na výlet, tak chtějí raději někam dojít a už se nevracet. U životní cesty je to podobné, i když je mnohem složitější. Překážky na této cestě bývají mnohdy velice složité a je jednodušší se někdy i vrátit než je překonat. Je to v ten daný moment asi větší jistota, neboť strach je většinou důvod, proč nejdeme dále. Může se pak ale stát, že zůstaneme na místě i dlouhé roky.

No, právě…

Kriške: Říkám si, není to škoda? Život je krátký a není tedy lepší si ho pořádně prožít? Já myslím, že je. Právě výlety do přírody pomáhají kromě pohybu na zdravém vzduchu taky utřepat si vlastní myšlenky tak, abychom méně klopýtali na naší životní cestě. Podobná sdělení jako je toto se podle mě objevují v mnoha dalších našich textech. Aspoň teda já je tam vidím.

Dále stojí za zmínku, že se často v písni opakuje zvolání „Nechejme to horám…“

Janík: Máme to tak skoro všichni v kapele nastaveno. Rádi se touláme po horách a necháváme tam všechny naše životní výhry i prohry. Hory pro nás znamenají očistu těla i ducha a necháváme v nich kus sebe. Hory jsou pro nás možností vzít kytaru a jiné nástroje a vyřvat to všechno na louce z kopce do zalesněného údolí. A pak jít s lehkostí, čistou hlavou a občas s novou písničkou domů. 

Je náhoda, že je do videoklipu písně zakomponováno tolik panoramatických pohledů na přírodu? Ptám se z toho důvodu, že vědecké důkazy potvrzují, že při panoramatickém pohledu/vidění jsme mnohem vnímavější a tento typ vidění nám pomáhá relaxovat a zklidnit se ve srovnání s tím, když zaměřujeme náš zrak na nějaký konkrétní bod…

Kriške: Je i není. Rozhodně to nebyl záměr, neboť jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel. Klip jsme si dělali sami a to tak, že jsme si naplánovali výlet kapely s rodinami, včetně trasy z Veřovic přes Pekla do Kopřivnice. Jsou to nám známá místa, která máme rádi a kde často chodíme. Navíc jsou odtud krásné výhledy na Beskydy. Chtěli jsme se o tu krásu podělit s ostatními pomocí našeho klipu, takže ta panoramata se tam prostě sama nabízela.

Píseň Endorfin má svou poetikou i svým vyzněním v dobrém slova smyslu blízko k Mňága a Žďorp. Vnímáte to také tak, nebo je to podobnost čistě náhodná?

Burget: Jsem v kapele jediný, kdo si toho okamžitě všimnul. Když jsem však na tuto skutečnost upozornil, někteří dělali, že mě neslyší, někteří, že mě ani nevidí, a někteří, že neví, co je Mňága a Žďorp. A to jsi ještě ani neslyšel verzi se saxofonem. Jde ale jen o fragmenty ve slokách. Refrén už je typicky zahradkařský, takže si nemyslím, že šlo o záměr kopírovat a mít konečně taky nějaký ten rádiový hit. Bohužel.

Na profilu na serveru Bandzone tvrdíte, že se snažíte jít svou cestou. Co si pod tímto sdělením má posluchač představit? Popravdě řečeno 95 procent skupin, včetně těch, které ve své tvorbě kopírují to, co zkopírovaly skupiny před nimi, tvrdí, že „jdou svou cestou“… V čem je tedy ta vaše cesta jiná?

Kriške: Trochu zapeklitá otázka a nerad bych odpovídal jako 95 procent skupin. Nejvíce se podle mě od ostatních kapel odlišujeme přístupem. Už na první desku jsme umístili jedno z našich mott: „Kde všichni končí, my začínáme.“ Tím naznačujeme, že opravdu nikam nespěcháme. Pokud nebudeme jako důchodci ZAhRADKAři fungovat a vystupovat, tak se pak v našem přístupu něco posralo.

Jak tomu máme rozumět?

Kriške: Už více než 20 let mám každý čtvrtek večer zkoušku, protože, a tady použiji další naše motto: „Čtvrtek je den vývrtek.“ Ta čtvrteční pravidelnost je výborná v tom, že se vůbec nedomlouváme, kdy bude zkouška, to je prostě dané. Vůbec se nezatěžujeme nějakým domlouváním. Funguje to tak, že kdo přijde, ten přijde a podle toho si zkoušíme. Stále je prostor objevovat nové a dál se rozvíjet. Výjimky jsou jen před koncertem, kdy v případě, že se neslezeme všichni, tak zkoušku přesouváme na jiný den. Důležité je, abychom ze zkoušky odcházeli s pocitem, že byla super a s chutí se vidět další čtvrtek zase.

Jaké plusy tento přístup má?

Kriške: Mnohem důležitější je pro nás to, že se rádi potkáváme jako parta, než to, jak kdo umí hrát. Myslím, že já s Jandym jsme toho hezkým důkazem, neboť jsme spolu začali takhle dělat muziku hned po revoluci v roce 1989 a děláme to tak spolu dosud. Moc jsme se toho za ty roky nenaučili, ale stále nás to baví. Půlka z nás je v kapele dvanáct a více let, ta druhá se k nám přidala v posledních pěti letech. Možná někdo z těch služebně mladších by mohl porovnat náš přístup s přístupem v kapelách, ve kterých hráli v minulosti, a potvrdit, popřípadě vyvrátit moje slova.

Hofman: Ve svých studentských letech jsem hrál postupně asi v pěti kapelách a v několika z nich jsem se setkal s přístupem kapelníka, a někdy i ostatních členů, který měl veliké vize a ambice prorazit. To s sebou přináší atmosféru tlaku, kdy můžeš mít občas pocit, že pro kapelu děláš málo. Je hodně koncertů, furt je potřeba někam solit prachy, protože ono se to prý časem zlomí a pak už budeme vydělávat, a podobně.

Mnohdy se to však nezlomí…

Hofman: Já hudbu rozhodně neberu jako způsob obživy nebo významného přivýdělku, ale jako jeden z nejlepších relaxačních prostředků. Tomu ZAhRADKAři vyhovují dokonale. Skládání nových věcí probíhá tak nějak postupně, bez stresů, protože ono si to časem prostě nějak sedne. Na zkouškách bývá pohoda, takže se na ně těším, a když náhodou ne, tak prostě nepřijdu a nikdo se z toho nepo… Takže jsem zvědav, jestli to vydržím do 70 let, ale zatím je to na dobré cestě.

Jaký je váš vztah k punku? Ptám se proto, že svůj styl označujete za aggro-punk…

Stuchlý: Můj vztah k punku je takový, že neumím moc hrát na kytaru, takže hraju své oblíbené tři až čtyři akordy v bárečkách (styl uchopení akordu) a ty písně pak znějí punkově. Jinak pankáč nejsem ani trochu. Aggro-punk jsme to nazvali proto, že jednak se jmenujeme ZAhRADKAři a také proto, že jedna naše punková píseň z prvního alba se jmenuje Slepičí punk. Je to naše stěžejní píseň a hrajeme ji na každém koncertě.

Co vás na punku láká?

Stuchlý: Na punku mě láká jeho jednoduchost ve stylu sloka-refrén a jasné sdělení. Jeho minus je právě ta jednoduchost, navíc ještě ty tři až čtyři akordy.

Kriške: Hlavní výhodou hudebního stylu, v našem případě aggro-punku, který si sami vymyslíte, je ta, že pod to schováte úplně všechno. I kdybychom hráli dechovku.

Nevrlý: Ačkoliv jsem se členy kapely neprožil staré časy, k té Petisem zmíněné punkové jednoduchosti mi utkvěla v paměti jedna Ekšova historka, jak mu postupně ubývaly struny na kytaře.

Kriške: Jo, ta je Vaškova oblíbená. V době sametové revoluce jsme byli spolužáci s Jandym v prváku na střední. To cinkání klíči na demonstraci v době revoluce nás jako mlaďochy po chvilce přestalo bavit, a tak co s časem, když škola skončila brzo. Vyrazili jsme k nám a začali dělat muziku.

Co přesně se dělo?

Kriške: Vzali jsme tátovu akustickou kytaru, vařechy, příborník jako hajtku a trádá. Na další demonstraci už jsme ani nedošli. Odpojili se od davu už cestou a zamířili rovnou k nám za stejným účelem. Začínali jsme tehdy poslouchat metal a punk. Přirozeně jsme se snažili do strun kytary opřít trochu více než nějací kotlíkáři. No a tak postupně prdla jedna struna, časem druhá a šlo to pořád dále. Tím, že jsme na ni neuměli hrát a ani neřešili, že by kytara měla být naladěna, tak nám to nevadilo. Až když na kytaře zůstala horní jedna struna, tedy vysoké éčko, protože jako levák jsem držel kytaru naopak, tak jsem zjistil, že tohle už je fakt nuda a šel jsem si koupit své první struny.

Nevrlý: Připomíná mi to citát Alberta Einsteina: „Všechno musí být co nejjednodušší. Ale ne jednodušší.“ Pro mě osobně je ale ta proklamace punku vážně zcela zásadní. Abych to demonstroval, koupil jsem si vloni na Vzdorfestu kšiltovku s logem kapely Nausea, kterou mám hrdě na své plešaté hlavě v klipu k písničce Výlet. Pokud se ZAhRADKAři někdy v budoucnu posunou směrem k jižanskému rocku, budu si muset pořídit ještě kovbojský klobouk à la Džejár Jůing. (smích)

Zatím jste vydali dvě alba. Na obou s vámi spolupracoval Lukáš Sedláček ze skupiny Drutty. V čem je jeho největší přínos pro kapelu?

Kriške: Sedlo je náš kamarád už dlouhé roky. Kopřivnická scéna zase není tak moc velká. Navíc Sedlo je stejně jako od nás Petis z Petřvaldu a měli spolu už v klukovských letech kapelu Brnkací kancelář. Zároveň byl Sedlo dost velký blázen na to, aby si s námi něco začal.

Proč myslíš?

Kriške: My jsme byli nějakým nahráváním úplně nepolíbeni, tak to chtělo hodně trpělivosti. Naštěstí se mu naše skladby líbí, tak to o to bylo snazší. Takže hlavní přínos Sedla byl ten, že nám dál vůbec základy toho, co takové nahrání desky vlastně obnáší. Za to mu patří opravdu velký dík. Na druhé desce už to bylo složitější s jeho časem, protože zájem o jeho služby roste. Možná jsme tomu taky pomohli, protože jsme nebyli jednoduchý oříšek. Po první desce dostal Sedlo od nás triko s logem naší kapely ZAhRADKAři a s nápisem Not in my forest, což byla Sedlova slova z konce nahrávání.

Dále můžeme zmínit, že v minulosti s vámi zpívala také Lenka Szabó Hrůzová… Proč jste oslovili zrovna ji a je možné, že v budoucnu spolupráci obnovíte?

Hofman: Máme zkušebnu v CO krytu kopřivnického kulturáku a Lenka má zkušebnu přímo naproti té naší. Něco mi říká, že by to spolu nějak mohlo souviset, ale v té době jsem ještě nebyl součástí kapely, tak bych vysvětlení raději nechal na někom z pamětníků.

Kriške: Je to přesně tak, jak říká Olda. Lenka a Logarytmy mají zkušebnu už roky přímo naproti nám. Stačilo udělat tři kroky ze zkušebny a už jsme byli u nich. Vždycky jsme v minulosti chtěli i ženský hlas, tak nebylo nic snazšího než oslovit Lenku. Kromě účasti na první desce s námi odehrála i všechny naše koncerty od listopadu 2016 do listopadu 2017. Myslím, že jsme si to všichni parádně užili. Spolupráce skončila hlavně proto, že Logarytmy se začaly rozjíždět, tak na ZAhRADKAře už Lenka neměla čas. My jsme to naštěstí vyřešili velice rychle tím, že se toho roku vrátila natrvalo do kapely po mateřské Marie a vše se tím vyřešilo. Takže o spolupráci s Lenkou do budoucna neuvažujeme, když už máme vlastní zpěvačku. 

Máte pocit, že vy svou tvorbou více ovlivňujete život v Kopřivnici, nebo že život v Kopřivnici ovlivňuje vaši tvorbu?

Janík: Rozhodně ovlivňujeme zásadně dění v Kopřivnici. A to tak, že tam, kde všechny kopřivnické kapely končí a už skončily, my začínáme, jak zmínil Ekša. A to tak zásadně, že už asi patnáct let. Ale abych byl objektivní, ovlivňuje nás samozřejmě i Kopřivnice. Město s kopečkama kolem, kde se dá pěkně projít, posedět u ohně, zahrát si. A také tady máme zázemí, naši podzemní zkušebnu a spoustu hudebních kámošů. A jednou za rok se cítíme být promotéři a zveme tady různé spřízněné kapely v rámci Memoriálu Radka Rusnáka. Tím tady tak trochu zlepšujeme kulturní osvětu. (smích)

Co vás čeká v nejbližší době?

Kriške: Máme naplánované tři koncerty na červen. První bude 17. června na Evropském svátku hudby v Kopřivnici, druhý bude 18. června na Tymphany Festu a třetí 25. června na Pivobraní na náměstí v Novém Jičíně. Upřímně se na tyto koncerty těším, protože si myslím, že to bude to nejlepší, co zatím kdy ZAhRADKAři předvedli. Ke stávající desce Sklizeň uvažujeme ještě o klipech k písním Čekám na výplatu a Tatrovka. Opět plánujeme, že si ty klipy uděláme sami podobně jako Výlet. Jen tam nebude tolik panoramat.

A další album byste chtěli vydat kdy?

Kriške: Novou desky bychom rozhodně chtěli vydat o něco dříve než zase za pět let. Aktuální desku jsme dělali déle než rok, takže to teď chceme zkusit udělat trochu jinak. Představa je spíše udělat něco menšího, a to tři až pět skladeb, ať je deska rychleji na světě. Uvažujeme taky, že bychom ji nahráli u někoho jiného, představu už máme. Plány jsou ale od toho, aby se měnily, tak se sami necháme překvapit, jak to všechno dopadne. Možná ještě přidáme někdy časem nějaký další rozhovor. Pokud mě mysl neklame, tak tohle je úplně první rozhovor se skupinou ZAhRADKAři za více než čtrnáct let naší existence. A není to špatné. I my se tím obohatíme. Třeba už vím, co je Mňága a Žďorp.