Jsem ráda, když mé básně uleví lidem, kteří bojují s podobnými démony, říká Kateřina Koutníková

KATEŘINA KOUTNÍKOVÁ

Jsi geniální
běž na gympl
to z tebe jistě něco bude
třeba článek fronty na pracák
zadlužená náplava v Brně
ožralá troska za barem
podvedenej bezdomovec
řidič tramvaje
nebo nedej bože umělec 

Ty jsi budoucnost
tak mazej na gympl
proměň všechny šance
v děravý boty a hlad

Běž na gympl. Jakožto „fotr“ jsem selhal podobně, když jsem byl přesvědčen, že nejlepší školou pro děti je gympl. Na druhou stranu, právě na gymnáziích začne řada studentů psát poezii, je to i váš případ? Anebo to šlo úplně jinou cestou?

No, tak úplně první básničky nebo spíše delší říkanky jsem psala už jako malá. První báseň, co si vybavuji, vznikla v mých sedmi letech. Popravdě, na gymnáziu jsem moc nepsala, nenacházela jsem v sobě dostatek energie.

To z tebe jistě něco bude. Představy rodičů jste možná nenaplnila, ale vychází vám prvotina v prestižním nakladatelství Větrné mlýny z Brna, v edici Mlat. Jste debutující básnířka, to podle mě není málo. Anebo to vnímáte jinak?

Tohle není jen o nenaplněných představách mých rodičů. Jistě, přáli si, abych dostudovala, což se nestalo. Ale popravdě, je to spíš můj vlastní povzdech nad tím, jak jsem ve studiu selhala. Rodiče mě každopádně v tvorbě spíš podporovali a vydání sbírky je pro ně i pro mě velkou událostí.

Třeba článek fronty na pracák. Poezií se ovšem nedá vydělat na složenky. Jak se básnířka protlouká životem?

Gastro.

To byla dost radikální odpověď… Zadlužená náplava v Brně. V tomto verši slyším nejen wolkerovský hlas sociálních balad, ale i Bezručův stesk, že lidem žijícím kolem šumivé Ostravice v Brně příliš nerozumějí. Tedy problémům tam ze „severu“, které byly Brnu cizí v roce 1903, ale jsou jim vzdálené i dnes. Co s tím děláte?

Jak trefně poznamenal básník Filip Klega, stávám se Brňačkou. Vnímám to tak, že v Brně už tak žije dost lidí ze severu, a nejen ze severu, a tak se všechny ty nátury navzájem vlévají do sebe a rozdíly mezi námi postupně zanikají.

Ožralá troska za barem. V Ostravě se vždycky chlastalo více než v Brně, za což mohl především těžký průmysl. Dnes už je to asi podobné, i když v poezii vašich generačních souputníků Dominika Bárta a Františka Hrušky (oba debutovali loni v první sérii edice Mlat) Ostrava smrdí lihem víc než Brno. Může alkohol uvolňovat nějaká vnitřní stavidla tvorby?

Tím bych si nebyla tak jistá, že se v Ostravě chlastalo více. Přece jen se bavíme o jižní Moravě, kraji vína a domácích pálenek. Spíš ta povaha chlastání byla v Ostravě trochu jiná. Brno se veselilo, Ostrava zaháněla chmury. Prvních pár let jsem v Brně trávila mimo jiné tak, že jsem vysedávala s půllitrem ve Švandě a psala si do sešitku, než mě pohltilo všechno to dění okolo. Teď se mi proto lépe píše, když jsem někde na cestě. Na cestě z města, na cestě domů z koncertu, když zkrátka změním prostředí, tak se mi lépe přemýšlí.

Podvedenej bezdomovec. Může se i básník dostat do pozice bezdomovce? Myslím to tak, že získá pocit, že nepatří k žádné literární skupině. Že jeho verše všichni odmítají, že ho nezvou na žádná čtení a tak dále. Jakou máte zkušenost s literárním bezdomovectvím?

To je dobrá otázka. Kdybych to vztáhla na vnímání sebe sama v jakékoli společnosti, tak jsem si často připadala jako bezdomovec všude, kam jsem šla. Celý život jsem měla pocit, že nikam nezapadám. S tímto člověk musí pracovat hlavně v sobě, zeptat se sama sebe, co za tím odmítnutím může stát, jestli kolem sebe nestavím obrovskou zeď, kvůli které si ti ostatní připadají, že jsou mnou odmítnuti. Ale asi se mi nikdy nestalo, že by mě někdo vyloženě nechtěl přijmout, spíš jsem si sama házela klacky pod nohy. Strachem.

Řidič tramvaje. Tramvaje sviští městem v Ostravě i Brně, ale v moravské metropoli se pro mě z nepochopitelných důvodů na noc zastaví a nahradí je autobusy, takzvané noční rozjezdy. Máte nějaký oblíbený „noční verš“? Ať už svůj anebo od jiného autora, mně se teď vybavila báseň Jaroslava Erika Friče s názvem „Poslední autobus noční linky“.

Závěr básně „Noc svatojánská“ Ivana Martina Jirouse: „Oheň jsme rozdělali // A nejkrásnější bylo, /(kromě světlušek)/ nikde lidé. // Byli jsme sami.“

Nebo nedej bože umělec. To zní, jako by vás iritovalo, že dnes je umělcem každý druhý, alespoň v generaci do třiceti let. Anebo je to spíše narážka na některé otravně pyšné a sebestředné básníky, kteří mluví jen o sobě? V Ostravě i Brně je jich docela dost. 

Částečně tím narážím právě na ty pyšné básníky, částečně je to narážka na vnímání umělců jako nepraktických bláznů, se kterými je složitá domluva mimo jejich pole působnosti a občas i v něm. Nemůžu si pomoct, ale jako příklad mě napadá umělecká sekce divadla vs. sekce technická. Anebo když vyrůstáte v technicky vzdělané rodině a prohlásíte, že chcete jít studovat uměnovědy.

Ty jsi budoucnost. Od 24. února už v budoucnost naší „modré planety“ moc nevěřím. Střílí se jak za druhé světové války, v Kremlu sedí šílenec, ale zároveň někam záhadně zmizeli všichni pacifisté. Co dělá se ženou tohle šílené chlapské vraždění?

V mé sociální bublině je asi jedno, zda jste žena, nebo muž, strach a chmury z této situace cítíme všichni stejně. Důležité je se k tomu nestavět zády, projevit podporu, snažit se pomoct, třeba i jen trošku. Ale co mě opravdu vytáčí jako ženu do běla, je způsob, jakým někteří lidé reagují na znásilňování (nejen) žen, s čímž souvisí i téma zakazování potratů. Doteď nedokážu pořádně uvěřit tomu, že někdo nedokáže pochopit, jakou bolest a ponížení tím ženám způsobují. Jako by samotný potrat nebyl dost těžkou zkušeností, pojďme ještě ženám přitížit a tu volbu jim vzít?! Pojďme na Ukrajinu poslat místo postinoru pepřáky?! Protože pepřák je proti ozbrojencům jistě efektivní obrana?! Z celé této věci je mi na blití a nechápu, jak je možné, že se v dnešní době musí vést dialog o věci, která by měla být základním lidským právem.

Bohužel, lidská práva jsou tady pro část světa jen proto, aby byla pošlapávána… Tak mazej na gympl.  Tak ještě ke gymplu, svěříte se, co vás tak moc sr..o během středoškolských studií, že se s tím literárně vyrovnáváte ještě osm let po maturitě?

Dospívání je prostě celkově hodně těžké období. A když jste hodně citlivý člověk a nemáte prostor řešit, jak se vlastně cítíte, a nemáte kolem sebe pochopení pro to, že ne každý problém pramení z hormonálních změn, o to je to těžší. Ale o tom to vlastně není. Jen mi přišlo líto, že jsem se nevěnovala nějakému řemeslu. Možná se mýlím, ale přijde mi, že řemesla se v dnešní době začínají opět doceňovat a poskytují i jistou svobodu lidem, kteří je umí. Možnost otevřít vlastní krám a být sám sobě šéfem.

Proměň všechny šance. Je to tak, také jsem jako rodič podcenil řemesla. No, třeba vaše prvotina Nechte mě bigbít získá Cenu Jantar… Jak vůbec vnímáte literární ceny, nonkonformní Nela Bártová byla nominována na Magnesii Literu, ale ani ona nakonec ty „vševědoucí strejdy“ z poroty do „patřičných končin“ neposlala.

Já to vlastně moc nevnímám. Potěšilo mě, že Nelu nominovali, a doufala jsem, že všem vytře zrak. Ale pro mě není výchozí hodnotou fakt, že má někdo na kontě spousty ocenění. To, na čem mi záleží, je v něčem jiném: Když ke mně něčí tvorba promlouvá a táhne mě k sobě svou vlastní silou.

V děravý boty a hlad. Německý malíř Carl Spitzweg namaloval v polovině 19. století obraz Chudý básník, který mám moc rád. Je lehce ironický, zároveň básníka charakterizuje jako zarputilce oddaného poezii, který píše, i když mu teče střechou a v kamnech vyhaslo. Jak důležité je psaní pro vás?

Pro mě bylo a stále je prostředkem, jak se smířit se skutečností a sama se sebou. Je to nástroj, který mě provází od dětství, který tu pro mě byl v těch nejtěžších chvílích nepohody. Možná proto nedokážu psát žádné ódy, ale chci ukázat věci, které jsou nepříjemné nejen pro mě. A když se ty básně dostanou k lidem, kteří se cítí podobně, bojují s podobnými démony a uleví se jim, že nejsou jediní, tak pro mě ty texty získávají největší ocenění.