Divadelní festival Dream Factory Ostrava si letos posunul laťku kvality pro příští ročníky

Letošní ročník přinesl v naprosté většině velmi silné divadelní zážitky. Pro návštěvníky, kteří zhlédli celý program nebo alespoň jeho velkou část, byl tento ročník velmi důraznou pozvánkou na ročník příští. Pokud bychom chtěli poctivě zmínit vše, co si zmínku zasluhuje, bylo by to čtení na několik hodin. Tak tedy jen ty nejvýraznější počiny.

Začněme od konce, a to inscenací Bez roucha v podání Divadla v Dlouhé. Třeskutá fraška Michaela Frayna o tom, co divák z hlediště většinou nevidí (hra se uvádí někdy pod názvem Zepředu, zezadu, pozn. red.) byla jedním z diváků odcházejícím ze sálu po ovacích publika a potlesku ve stoje komentována slovy: Něco takového se snad podaří člověku zhlédnout jen jednou v životě.

Ano, mnohé diváky od smíchu bolí břicho ještě dnes. A i když v hledišti pravděpodobně usedli i ti, kteří komedie zrovna nemusí, všichni bez rozdílu nemohou než uznat v tomto případě vrcholnou ukázku zvládnutí divadelního řemesla jak ze strany režisérky Hany Burešové, tak ze strany všech účinkujících.

Z inscenace Kramerová vs. Kramer. (Foto: Lukáš Horký)

Někteří návštěvníci festivalu zhlédli závěrečnou komedii bezprostředně poté, co viděli představení Kramerová versus Kramer v podání Prešovského národního divadla. Není to tak dávno, kdy se rozvod (archaicky rozluka od stolu i lože), tedy konec uzavřeného manželství nezpůsobený smrtí jednoho z manželů, ale rozpadem vzájemného vztahu, považoval za něco nepřípustného. U sňatků uzavřených v rámci římskokatolické církve mohl rozluku povolit jen papež. Ve společnosti bylo označení slovem rozvedený/rozvedená vnímáno jako pejorativní. Pro řadu rozvedených manželů to však byla osobní tragédie. Dnes je však rozvod vnímán jako něco běžného. Je to dobře, nebo špatně? Jsou děti rozchodem rodičů trvale traumatizovány? Je nezvládnutelně traumatizován i ten z manželů, který se rozvádět nechce? Má vůbec cenu uzavírat manželství, potažmo přivádět vůbec v manželství na svět děti? Tyhle nadmíru potřebné otázky klade inscenace prešovských divadelníků dnešním divákům a je to moc dobře.

Říká se, že nejlepší divadelní představení je to, které se nějakým způsobem dotýká reality, ve které momentálně žijí jeho diváci. Toto rčení absolutně potvrdilo zhlédnutí Richarda III. v podání Dejvického divadla. Nelze než citovat větu Radmily Hrdinové z její recenze: Groteskní, každodenní zlo, vraždící s pobaveným úsměvem muže, ženy i děti, je pro tuto dobu jediným možným výkladem. Hrdinová hovoří nejen o uchopení hlavní postavy jejím představitelem Lukášem Příkazkým, ale přesně charakterizuje to, co inscenátoři chtěli nabídnout. V kontextu s děním na Ukrajině a v Kremlu už není co dodat.

Z představení Richard III. (Foto: Lukáš Horký)

Pokud bychom se zamýšleli nad tím, které představení bylo nejvíce provokující, je nutno předem říci: jak pro koho. Jsou lidé, kteří řeší při pohledu na druhého člověka i na sebe hlavně vzhled, jsou divadelníci, kteří řeší, zdali představení je snesitelné, a to z mnoha důvodů. Představení Sádlo pražského divadla Hlasohled představilo publiku zpěvačku a performerku Ridinu Ahmed. Ta se rozhodla zabývat až skoro až do všech dosažitelných hlubin otázkou nadváhy ženského těla. V důsledku však nešlo jen o nadváhu, nebo chcete-li obezitu jako takovou, ale i o společenské klišé, nejrůzněji definované otázky estetického ideálu, životní úlohu ženy atd. Ahmedová v jednom z rozhovorů pro média říká: Samozřejmě je v zájmu společnosti, aby žena byla zdravá a mohla se reprodukovat, ale zároveň jsme svědky ideálu krásy, který rozhodně nepodporuje reprodukci – když se podíváme na modelky na hranici podvýživy, to přece není optimálně plodná žena. Tohle by pro mě byl validní argument, kdyby úplně stejným způsobem společnost kritizovala lidi, kteří vypadají hubeně. Představení Sádlo mohlo někoho i odpuzovat. Rozhodně však patří k těm, které lze považovat za velmi potřebné.

Festival Dream Factory 2022 přináší tradičně inscenace, ve kterých jde o notoricky známou předlohu ve zcela osobitém provedení. K takovým patřila inscenace Maryša: Příběh vraha v podání Jihočeského divadla České Budějovice. Zcela jistě atraktivní provedení v plenéru, klasika viděná očima generace, která většinou klasiku jako takovou už nemusí. Rozhodně to však byla klasika divadelně uchopená způsobem otevírajícím znova a znova otázky, které do svého díla vtělili bratři Mrštíkové a které zůstanou živé tak dlouho, jak dlouho bude na této planetě živá lidská civilizace.

Z představení Zdeněk Adamec + Sebeobviňování. (Foto: Lukáš Horký)

Představení Zdeněk Adamec + Sebeobviňování Divadla Na zábradlí vneslo do programu otázku historické paměti. I snahu o její zkreslování či dokonce o vymazávání důležitých okamžiků z historie států a národů těmi, kterým se nějaká událost z nejrůznějších důvodů nehodí do krámu. Rakouský spisovatel, dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke se ve své hře Zdeněk Adamec vrací k události, kterou se z historické paměti snažil vymazat československý totalitní komunistický režim. Šlo o sebeupálení Jana Palacha, o čin, který měl vyburcovat veřejné mínění občanů Československa zapomínajících na události srpna 1968 pod vlivem komunistické normalizace. V březnu roku 2003 se upálil na stejném místě jako Jan Palach student Zdeněk Adamec. Proč to udělal, o to jde v části představení nazvaném jeho jménem, druhá část je věnována Handkeho hře Sebeobviňování. I zde jde o některé z klíčových okamžiků historie, ovšem viděné úhlem pohledu uměleckého tvůrce, v tomto případě spisovatele, a to přímo z pohledu Petera Handkeho. Ten se v textu vyrovnává s nařčeními z novodobé „zrady vzdělance“, které se měl dopustit relativizací zločinů na Balkáně, když se stavěl na stranu srbského násilí.

Bývalý prezident Václav Klaus se k činu Zdeňka Adamce vyjádřil slovy unnecessary and inappropriate, tedy jako o něčem nenutném a nepřiměřeném, neodpovídajícím situaci. Ale z čeho se mají odpovídat spisovatelé, když zveřejní svůj názor, a lze vůbec vyžadovat „zodpovídání se“ po lidech, kteří obětují vlastní život jen proto, aby zdůraznili svůj názor na dějinnou událost či průběh dějin, které jsou vždy přehledem důsledku lidských činů jako takových? Jednu legitimní otázku však inscenace Divadla na Zábradlí klade: Je spojení těchto dvou shora zmíněných témat šťastné? V publiku letošního Dream Factory se našli i diváci, a nebylo jich zrovna málo, kteří oceňovali spíše atraktivní scénický jazyk a herecké výkony než spojení obou témat.

Z inscenace Dom. (Foto: Lukáš Horký)

Slovenské Divadlo Andreje Bagára Nitra přijelo s inscenací Dom. Česká dramatička Anna Saavedra vytvořila text pro inscenaci na základě slavného Lorcova dramatu Dům Bernardy Alby. A když se u jedné záležitosti sejdou tvůrci, jakými jsou Anna Saavedra, režisér Marián Amsler a Frederico Garcia Lorca, a mají k ruce tak kvalitní herecký soubor, kterým oplývá nitranské divadlo, je událost nabíledni. A také byla. Anna Saavedra se ve svém textu napsaném přímo pro nitranské divadlo zabývá spíše otázkami spojenými s Lorcovým životem, s fašismem, který Lorcu popravil spolu s několika dalšími básníky a spisovateli. Amslerova režie je postavena na výrazném vizuálním dojmu, kterým také skutečně působí. Zároveň jde o jeden z nejúžasnějších kolektivních hereckých výkonů v současném slovenském divadle.

Letošní ročník Dream Factory Ostrava se velmi vydařil. Je namístě velké poděkování všem, kteří se na jeho koncepci i realizaci podíleli. Má-li být příští ročník nejméně stejně kvalitní, je laťka posunuta hodně vysoko.