Janáčkův festival začal s nečekaným dirigentem a úžasným hobojistou, který hudbu umí prožít až do morku kostí

Oznámení o zdravotní indispozici Alexandra Liebreicha přišlo na poslední chvíli. Takové nemilé věci se stávají, ale dají se řešit dobrou alternativou. Volba Petra Altrichtera, který šéfdirigenta SOČR zastoupil, byla naprosto adekvátní. Rodák z Frenštátu pod Radhoštěm v Ostravě studoval, pravidelně se vrací a jeho dirigentské renomé je nezpochybnitelné.

Stručně řečeno, dirigent Altrichter zabodoval u publika na celé čáře. Už česká státní hymna jako obligátní úvod festivalu zazněla pod jeho taktovkou s nezvyklou rázností a svěžestí. Bez tak běžného a častého patosu a rozmělněné agogiky evokovala prostou, ale krásnou písničku. Však to také píseň je!

Janáčkova Sinfonietta v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Petrem Altrichterem rovněž měla velmi osobité znaky. Altrichter nehledal v partituře nějaké speciality. Prozíravě se vyhnul extrémům v tempech i dynamice a soustředil se především na krásně nesenou melodii a proporční vyváženost orchestrálního zvuku. Sinfonietta je plná nejroztodivnějších sólových pasáží, figurací a instrumentálních motivů. Všechno v ní tak nějak bublá, vře a bouří jako by byla z masa a krve. Podobně na mne hra SOČR pod taktovkou energického Altrichtera působila. Jako dílo plné života a zdravého odhodlání dívat se do budoucnosti. Skvělé provedení s řadou znamenitých hráčských výkonů.

Vilém Veverka a Petr Altrichter. (Foto: Petr Tkáč)

Koncert pro hoboj a orchestr Richarda Strausse je úplně z jiného těsta. Pochopitelně nemá Janáčkovu dravost jako spíš neoklasickou vyrovnanost, smířlivost a mírumilovnost. Ne náhodou vznikl na konci druhé světové války. Sólového hobojového partu se ujal nepřehlédnutelný Vilém Veverka. Muž, který je stejně zdatný interpret, horolezec a fotograf. Milovník rychlých aut a člověk, který si neklade žádné limity. Veverka zahrál Straussovu skladbu s nenapodobitelným elánem. Procítil každý tón, jeho fráze měly nádherně kantabilní zpěvnost opřenou o bezkonkurenční technické zázemí. Místy se hobojista rozohnil natolik, že svými pažemi hudbu ztvárňoval i gestikulací a řečí těla. Excentrická podání Veverky nejsou žádnou novinkou.

Hobojový koncert německého mistra je sice zvukově líbezný, přesto jsem měl pocit, že se melodika přelévá v záplavě tónů nahoru a dolů bez nějakého výraznějšího momentu a emocionální odezvy. Veverkova živelná interpretace jednoznačně přispěla k lepšímu dojmu z tohoto díla. Ostatně, stejně jako agilní hra komorněji zredukovaného SOČRu.

U Richarda Strausse ještě chvíli zůstaneme. Německého skladatele reprezentovala také poslední skladba zahajovacího koncertu. Tenkrát se jednalo naopak o dílo z jeho mladých let. Don Juan op. 20 je koncipován jako symfonická báseň pro velký orchestr. Legendární svůdce žen inspiroval Strausse nejen svými erotickými choutkami, ale také nezdolnou energií a – budeme-li upřímní, egocentrismem, který je atributem mnoha suverénních a úspěšných umělců.

Ze zahajovacího koncertu MHFLJ. (Foto: Petr Tkáč)

SOČR pod Altrichterovou taktovkou zahrál i tuto skladbu báječně. S vystupňovanou dynamikou a precizně připraveným vrcholem, který ovšem v samotném závěru skladatel velmi hezky zjemnil do půvabného náznaku. Dirigent ani hráči se nenechali strhnout lákavou možností „velkého“ zvuku: provedení bylo plné jemných přechodů a elegantně tvarované dynamiky, rytmu a melodie. Slova uznání posílám především lesním rohům a dalším dechovým nástrojům, jejichž instrumentální party jsou velmi náročné. Sluší se říci, že Petr Altrichter zastoupil Alexandra Liebreicha báječně. Panu šéfdirigentovi SOČRu přejeme brzké uzdravení a frenštátskému rodákovi, který oslavil loni sedmdesátiny, vinšujeme pevné zdraví a posíláme poděkování za skutečně nevšední hudební zážitek!