Doubravka Součková v Opavě zazářila v Mahlerově symfonii spolu s Janáčkovou filharmonií

Janáčkova filharmonie a město Opava navázali dialog, který je vyvážený a oboustranně přínosný. Koncerty v kostele sv. Václava mají velkou návštěvnost a nabízejí nevšední audiovizuální kouzlo. Nejinak tomu bylo v úterý 24. května, kdy se v podání filharmoniků pod taktovkou Josepha Bastiana rozezněla nejprve Nezodpovězená otázka amerického skladatele Charlese Ivese. Jeho svérázná hudba dokonale popírá zavedenou floskuli, že Amerika přelomu minulého století neměla vlastní novátorskou osobnost. Ives si našel svůj osobitý autorský styl dřív, než většina evropských skladatelů a Nezodpovězená otázka je docela názorným a výstižným příkladem. Pětiminutová záležitost předjímá ambient, atonalitu a další progresivní výstřelky, které se později staly běžnou součástí hudební výzbroje skladatelů 20. století. Ivesova skladba vyzněla v akusticky zajímavém prostoru neobyčejně sugestivně. Originální instrumentace působila kouzelně i díky znamenitým výkonům jednotlivých hráčů v sólových pasážích.

Janáčkova filharmonie v Opavě. (Foto: Martin Kusyn)

Pět minut proti téměř hodinové symfonii. Takový je poměr časových sil mezi první a následující skladbou. Čtvrtou symfonii G dur Gustav Mahler začal psát už jako respektovaný ředitel vídeňské opery. Než se pustil do práce, připravil si jakousi synopsi jednotlivých vět jako u předchozí Třetí symfonie. Později však od vysvětlujících textů upustil a rozhodl se, že hudba Čtvrté si musí vystačit sama. Pouze finální věta využívá vokální složku v podobě písně Nebeský život z Arnim-Brentanovy sbírky Chlapcův kouzelný roh. Hudba této symfonie je natolik čarokrásná a kouzelná, že jsou programní návody zbytečné. Mahler sám chtěl napsat symfonii kratší a přístupnější než předchozí (vzpomeňme Beethovenovu osmou!) Možná proto se tak bezprostředně srozumitelné dílo nesetkalo s pochopením. Jeho kritici možná čekali další symfonický monument, každopádně si Mahler prožil drsnou zkušenost, jeho symfonie byla s výjimkou Stuttgartu vypískána. Geniální díla vesměs současníci sžíravě kritizovali. Další generace si však Mahlerovu čtvrtou zamilovaly.

Joseph Bastian. (Foto: Martin Kusyn)

První větu zahájila filharmonie pod Bastianovou taktovkou v poměrně svižném tempu. Úvodní zvonky a flétny vystřídalo ležérně elegantní téma ve smyčcích. Scherzo druhé věty Mahler koncipoval v duchu středověké pověsti o smrti vyhrávající na skřípavé housle svým obětem. Významnou roli zde sehrál lesní roh. Třetí větu, která je jednomyslně považována za myšlenkové centrum celé symfonie, však pan dirigent tempově neodhadnul příliš dobře. Adagio působilo mdle a utahaně, chyběly mu atributy, které slovy Mahlera mají daleko širší spektrum myšlenkových asociací: „slavnostní a blažený pokoj, opravdové shovívavé veselí, hluboce bolestivé kontrasty, nebo, chcete-li, vzpomínky na pozemský život.” Ještě, že má Janáčkova filharmonie tak znamenitou sekci violoncell a kontrabasů, takové hrátky s tempem by mohly u slabších orchestrů skončit vyloženě tragicky.

Doubavka Součková. (Foto: Martin Kusyn)

V poslední větě se k filharmonikům připojila sopranistka Doubravka Součková. Závěrečná věta je završena písní, v níž se s velkým gustem vyjmenovávají materiální i duchovní slasti: „Užíváme radostí nebeských, varujeme se věcí pozemských. Světské rámusení, v nebi slyšet není. Vše v poklidu si lebedí.“ Dobový básník si ten nebeský „poklid” představoval zajímavě: tančíme, skáčeme, hopsáme, pějeme, za víno ani halíř, chléb pečou andílci… Rozkošná představa, která se téměř zhmotnila i díky výtečné Doubravce Součkové. Sopranistka dokázala vyjádřit křehkou poezii s něžností a bezpečnou artikulací. Také po intonační a výrazové stránce její výkon patřil k těm, na které lze poukázat jako na adekvátní, brilantní a nesmírně citlivé. Z každého tónu bylo zřejmé, že Součková přistoupila k Mahlerově kompozici s respektem a maximální zodpovědností.

Z koncertu v kostele sv. Václava. (Foto: Martin Kusyn)

Janáčkova filharmonie má v provádění Mahlera velmi slušné výsledky. Bylo by velmi příjemné, kdyby se uvádění jeho symfonií v Ostravě stalo dobrým zvykem a pravidlem. Domnívám se, že dnes už nikdo nebude hledat v hudbě této ani jiné symfonie faleš, nerozum a „nerozvážnou veselost”. Tak je to vždy, když někdo vidí dál, než většina ostatních. I čtvrtá symfonie je dnes všeobecně vnímána jako výraz „laskavého stesku po lepších časech, po dávno zmizelém…” Jak příznačné pro současnost a vlastně pro doby minulé a zřejmě i budoucí.