Nová konverzační komedie Modrý z nebe baví návštěvníky Těšínského divadla absurdní zápletkou
22.5.2022 09:34 Evelína Vaněk Síčová Divadlo Recenze
Česká scéna Těšínského divadla si připravila pro diváky s příchodem teplých jarních dnů příjemnou oddechovou inscenaci, která vyniká především textem Michaela McKeevera. Mistrně napsaná hra Modrý z nebe diváky zavede do nakloněného domu rodiny Suttonových, kde se zdá, že se všichni zbláznili. Návrat syna po osmi letech přináší nejen nový vítr do rodinného sídla zámožného klanu, ale především řetězec situací, které vás vtáhnou do světa, kde je vše viděno optimistickým kukátkem.
Tomáš Hába a Barbora Sedláčková.
Foto: Karin Dziadek
Modrý z nebe, komedie amerického dramatika, kterého až z podivem česká divadla hrají sporadicky, je nenásilná, konverzační hra s prvky absurdní zápletky. Její česká premiéra proběhla v roce 2017 ve Slezském divadle v Opavě a měla tehdy velký úspěch. Společným jmenovatelem v obou případech je Alice Olmová-Jarnotová jako dramaturgyně obou představení. Zdá se mi, že do těšínské verze vnesla především jemnější linku, stabilnější ukotvení žánru a udržení spíše komediálního tónu.
Domů se po letech vrací syn Avery (Tomáš Hába), aby svým rodičům představil snoubenku Gillian Moore (Barbora Sedláčková). Příjezd zprvu vypadá jako velká šťastná událost, avšak záhy se ukazuje, že každý z členů rodiny je tak trochu víc zvláštní, než je Gillian schopná přijmout. Naopak Avery se cítí stále více jako doma a pochopení vůči rodině ho stahuje do náruče, kde se cítí dobře.
Režisér Peter Gábor vytvořil velmi příjemné představení, které má potenciál být každou reprízou lepší a lepší. Interakce diváků na sebe během sobotní premiéry nenechala dlouho čekat a postupně se vzájemná energie s jevištěm propojila a premiérová nervozita se po chvíli rozplynula.
Režisér vsadil především na silné ženské postavy a do rolí sester Evelyn a Ester obsadil Lenku Waclawiecovou a Šárku Hrabalovou. Obě své role přivedly do příjemné dokonalosti a vzájemná rozdílnost v ruku v ruce s úctou a pochopením dostává velmi zdařilý rozměr. Lenka Waclawiecová svou roli laskavé maminky, která vše špatné vytěsňuje a vytváří tak často nepochopitelné závěry, které na sebe vážou absurdní rozuzlení, hraje s lehkostí a klidem. Evelyn Statton je bezesporu velmi dobře vykreslená postava oddané matky a Lenka Waclawiecová ji hraje dokonale do posledního detailu.
Šárka Hrabalová se v roli tety Ester stará především o gastronomickou část soužití, a tak nějak působí zdánlivě jako jediný normální člen rodiny. Zdání však klame, protože netrvá dlouho a také Ester uvádí nově příchozí do rozpaků. Po telefonu oblažuje svým lascivním hlasem postarší muže, za což dostává nemalý honorář. Komické situace tak na sebe nenechají dlouho čekat a konfrontace s překvapenou Gillian nebo zvědavým Averym jsou pak jen příjemným bonusem.
Kořením, a to pěkně štiplavým, celé ženské komunity je babička Nana. Dáma, kterou ještě donedávna považovali někteří za mrtvou, bydlí v pokojíku za kuchyní, je nedoslýchavá a nejde daleko ke sprostému výrazu. Kouzlo je především v tom, že peprný slovník aktuální situaci mnohdy shrne velmi trefně. Adéla Krulikovská v této excentrické roli dostává sice menší prostor, ale troufám si říci, že svým ztvárněním slízne pomyslnou smetanu sympatií. Naprosto přesně vystihuje postavu svérázné babičky především její kostým.
Kostýmní výtvarnice Alena Schäferová si vyhrála s každou postavou tak, aby její charakter vynikl do posledního detailu. Módně oblečená maminka do světoznámých značek v rámci konzervativního módu udržet svět, jaký by měl být. Vždy ladící tatínek Stanford (Vítězslav Kryške), poskytovatelka sexuálních služeb po telefonu v rouše beránčím neboli teta Ester v zástěře budící dojem nevinné cukrářky. A v neposlední řadě civilní moderní obraz Averyho a barevný vzhled výbušné Gillian. Vše do sebe zapadá, neruší a má svou logiku.
Oku lahodící je také scéna. Celou dobu se inscenace odehrává v prostorné hale, která je oděná do jemných pastelových barev s průhledem do zahrady, který důmyslně slouží na promítnutí situací odehrávající se venku na zahradě. Michal Syrový pracuje s příjemnými barvami, civilním nábytkem i starožitnými detaily, které dodávají inscenaci správný šmrnc. Jediné, co mi zde chybí, je celkové naklonění domu. Tento efekt je vidět na fotografiích vystavených na nástěnce, ale jinak je vše svislé. Pokud by i lampy, závěsy a případně celá scéna byly šikmo, dosáhla by scéna správného efektu.
I přesto, že ženská část rodinného klanu je v přesile, tatínek Stanford v podání Vítězslava Kryške není v žádném případě utlačovaný muž. Svou zvláštně se chovající ženu zbožňuje, je jí plně oddán. Sám utíká před svou vlastní nemocí a smrtelnost vidí jako další krok v životě. Jeho postoj je opravdový, citlivý a především uvěřitelný. Vítězslav Kryške má roli nadšeného golfisty, svého syna vítá, ale stále ví, že prim zde hrají ženy, kterým nechává velký prostor. Stanford je v jeho podání velký sympaťák.
Tomáš Hába v roli Averyho má nelehký úkol. Ústřední postava milovaného syna vracejícího se z Evropy po mnoha letech naruší svým příjezdem chod domácnosti a nechtěně rozdmýchá mnoho nevyřešených situací. Tomáš Hába není už žádným nováčkem na těšínské scéně. Osobně mi velmi sedí v rozverných rolích, kdy může prodat svůj atypický projev, který v tomto případě malinko rušil a odváděl pozornost od jeho role.
Tomáš Hába ztvárňuje Averyho jako vychovaného, citlivého muže, který se nebojí konfrontace s kterýmkoli členem rodiny. Jeho monology, které nebyly vždy potřeba, působily nepřirozeně a škrobeně. více přirozenosti a sebejistoty by postavě neuškodilo.
V kontrastu k Averymu stojí jeho excentrická partnerka Gillian, jež se postupně transformuje do výbušné zlatokopky, která nedokáže překonat podivnosti Stattonových. Barbora Sedláčková vykresluje svou postavu velmi expresivně, což je v rámci jejího charakteru žádoucí, nicméně to, že méně je někdy více, platí i zde.
Inscenace Modrý z nebe (v originále 37 Postcards) patří mezi ta představení, která jsou pro všechny bez rozdílu věku a pohlaví. Věřím, že právě tato inscenace může být pro diváky Těšínského divadla velmi příjemným zážitkem a s postupem času bude jistě čím dál lepší.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.