Lukáš Hurník uvede svou skladbu na Janáčkově festivalu a říká: Posluchač je spolutvůrce. Poslech je tvorba

Ostrava, konkrétně Poruba je místem, kde se narodil váš tatínek. Nemohu vám nepoložit obligátní otázku, jaký je váš vztah k tomuto městu?

Většina tátových historek se pojila s tímto krajem. Babička i dědeček se dožili více jak 90 let, oba byli odtamtud, a tak jsem si jich a jejich slezštiny dlouho užíval. Na Janáčkův máj a Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka jezdím každý rok a vždycky poznám nějakého nového příbuzného nebo postavu z tátova vyprávění.

To je krásné, rodinné kořeny stále existují… V rámci MHFLJ letos zazní také vaše skladba. O jakou kompozici jde?

Houslista pan Lucas David si ode mě objednal houslový koncert pro sebe a orchestr v Detmoldu. Tam nějakou dobu působil Brahms. Takže jsem napsal poctu třem B německé hudby. Ta trojka se stala hlavní osou skladby: sólista a dva orchestry tvoří vrchol a základnu trojúhelníku. Věty jsou tři, Alpha, Beta a Gamma. A celé se to jmenuje Trigon. Jsou tam i citáty z děl těch tří B, ale vyhraje v poslední větě Bach.

Název Trigon znamená také míčovou hru, která se hrála třemi hráči v postavení trojúhelníku. Napadla vás ta souvislost?

Ne to ne, to jsem nevěděl, ale perfektně to sedí. Bach, Beethoven a Brahms jsou tam skutečně trochu jako protihráči.

To je úžasné. Tomu říkám opravdu pozoruhodná intuice… A propos, když už jsme u intuice, jakou roli hraje ve vaší hudbě?

No…. v té fázi, kdy hledám téma, melodii, motiv, tak to je věc intuice. Ale to, co následuje pak, tematická práce a tak, to už je spíš racionální proces. Někdo hezky napsal, že komponování hudby je především „řešení problémů“

To je docela hezká formulace… Zmínil jste hudební citáty tří velikánů evropské hudby. Do jakého kontextu jste je zasadil? Jak byste svůj koncert charakterizoval a proč jste se vlastně rozhodl pro formu houslového koncertu?

Houslový koncert bylo zadání. Tři velikáni vzešli z toho, že si to objednal ten Detmold. První věta je takovou nostalgickou meditací nad zašlými časy, v nichž žili ti 3B, kdy hudba byla tak integrální součást tehdejší společnosti, že její hodnoty uznávali všichni. Druhá věta je scherzo, v němž se „hádají“ úryvky Brahmse, Beethovena, a ukázňuje je známé B.A.C.H. Poslední věta vyrůstá z jednoho Bachova motivu, který ale nabírá na síle a drtí všechno kolem, včetně sólisty a nakonec i Bacha samotného.

To zní i komicky, myslíte, že vaše hudba má v sobě i stopy humoru?

Ta druhá věta je vyloženě vtípek. Ale v třetí už nám trochu tuhne úsměv na rtech. Houslistovi taky…(smích). Mimochodem, často se o svých skladbách dočtu, že to jsou hříčky. Ale velmi často je pod tím ještě hlubší vrstva, kterou se už mnozí nechtějí zabývat.

Možná by se jí i zabývali, ale třeba ji pouze neodhalí. Ve hře je totiž také ještě něco jako posluchačská zkušenost a účastná mysl.

Jistě, posluchač je spolutvůrce. Poslech hudby je tvorba.

Sólového partu se ujme houslista Roman Patočka. Jste v kontaktu a proběhnou (případně) proběhly nějaké konzultace?

Už to hrál na koncertech asi čtyřikrát a vždycky stejně skvěle. Nějaké virtuosnosti si tam přidal a v tom ho plně podporuji (úsměv).

To je pro současného skladatele slušné skóre: Fakt, že se jeho skladba hraje tolikrát, nemyslíte?

No, ale jiné, kterých si také vážíte, se dočkají třeba jen premiéry. Dneska je dramaturgie orchestrů postavena na generačním principu, hrají se třicátníci. Ale komorní hudba je na tom ještě hůř. Dokud existovaly Kluby přátel hudby, zazněla soudobá skladba třeba 30krát za rok, když se jí ujal úspěšný komorní soubor. To už není, a přitom by mohlo být.

Proč to vlastně už nefunguje? Přitom máme právě v dnešní době myslím naprosto skvělé komorní soubory, které patří mezi světovou elitu…

Všichni, včetně médií, sledují megakoncerty a festivaly. Takové ty velké hřiby, co jsou v lese zdálky vidět. Ale o podhoubí se nikdo nestará. Na ty Kluby přátel hudby přispíval hlavně Český hudební fond. Filmaři si ten svůj obhájili, ten hudební byl zrušen a nic ho nenahradilo.

To je smutné. Ale na poušti se občas objeví nový výhonek, třeba se něco nového zase zrodí, viz. třeba bytové koncerty Tomáše Jamníka nebo Vážný Zájem…

Jojo, to byl skvělý nápad. Kdysi to byly salóny. V bytech kulturních měšťanů. Prý ještě pár let po válce fungovaly. Táta říkal…

Táta byl také členem skupiny skladatelů, kteří si říkali Pondělníci. To byli moc fajn chlapi, pamatuji na tu muziku, kterou si můžeme poslechnout díky aktivitám Honzy Filly na YouTube. Byl jste nebo jste také členem nějaké skladatelské party?

To asi ne, ale s Ondřejem Kukalem jsme byli na vojně v AUSu, hned po revoluci jsme si uspořádali „soukromý“ koncert, to byla tehdy neslýchaná věc, máme společné CD se skladbami pro Romana Janála. Taky spoluvojín…

Myslím, že to vaše společné cédéčko mám… To už je pár let. Mezitím jste se stal šéfredaktorem Vltavy a posléze stanice Český rozhlas D-dur. U té jste setrval, to vypadá také na vážný zájem…

D-dur je prostě „o hudbě“. Já říkám, že je to stanice pro ty, co klasickou hudbu milují. I pro ty, co o tom ještě nevědí. Hlavní je, že stanice D-dur vysílá na digitálních sítích, je tudíž velmi levná, a tak si může dovolit být tak „speciální“. Jistě, je to samozřejmě smutné, že o umění, které v téhle „konzervatoři Evropy“ kralovalo tisíc let, se zajímá jen tak málo lidí, že klasickou FM rozhlasovou stanici už prostě neuživí.

Na druhou stranu digitální rádia jsou prostě „in“. Taky se rád pokochám tou úžasnou klenotnicí hudby, kterou máte k dispozici. Na závěr bych se zeptal, jak se těšíte do Ostravy na svou ostravskou premiéru?

Těším se moc a jsem rád, že se tam hraje právě Trigon. Přece jen je to větší, půlhodinová skladba, ne jen obvyklá soudobá orchestrální desetiminutovka. Mám radost, že pro ni pan Jaromír Javůrek, muž s obrovskými zásluhami, našel místo.