Herec Tomáš Hába: Když se o někom řekne  že je komik, tak to je z mého pohledu vyznamenání

Máte tak trochu středočeský, nebo možná až východočeský akcent v řeči. Odkud jste?

Z Přelouče, což je necelých dvacet kilometrů od Pardubic. Takže ano, ty východní Čechy sedí.

No jasně! A jak jste se ocitl v Ostravě? Bydlíte v Ostravě, nemýlím-li se, i když jste členem české scény Těšínského divadla?

Ano, bydlím v Ostravě, kam jsem přišel v roce 2004, abych studoval hudebně dramatický obor na Janáčkově konzervatoři. Podal jsem si přihlášku na konzervatoř do Prahy a na druhém místě do Ostravy.  Víte, já vlastně chtěl více sem než do Prahy. Ta budova pražské Státní konzervatoře je taková pochmurná. Pamatuji si, když jsem tam přišel na den otevřených dveří, tak v jedné místnosti seděl pan František Laurin a dlouze nám vykládal o tom, jak je divadlo těžká řehole a jak vlastně by se do toho nikdo neměl příliš hrnout. Což na mě moc dobrý dojem neudělalo a jelikož jsem taky neměl nikoho, kdo by mě na přijímací talentové zkoušky do Prahy připravil, nedával jsem si příliš velké naděje na úspěch. Tady v Ostravě ty talentové zkoušky byly spíše ve formě ukaž, co umíš teď a tady, a to mě vyhovovalo.

Vystudoval jste hudebně dramatický obor na Janáčkově konzervatoři a nastoupil přímo do Těšínského divadla?

Ano. První hra, ve které jsem hrál už v angažmá, byla tuším Dáma s kaméliemi v roce 2009. Já už ale předtím v Těšíně několikrát hostoval jako student konzervatoře. První byly Hrátky s čertem ve třetím ročníku.

Po studiu na Janáčkově konzervatoři jste tedy hned dostal angažmá. Uvažoval jste tehdy také o jiném působišti?

Ani ne. Tehdejší šéf české scény v Těšíně byl současně šéfem hudebně dramatického oboru na konzervatoři a už ke konci studia mě pomalu připravoval na to, že bych pak mohl nastoupit právě k němu do Těšínského divadla.

Nechtěl jste se vrátit spíše domů? Přelouč je kousek od Pardubic, kde je velmi dobré Východočeské divadlo …

Byl jsem rád za nabídku od pana Čížka, takže jsem o jiném angažmá v tu chvíli ani nepřemýšlel. Východočeské divadlo je ale samozřejmě moje srdeční záležitost, jako malý jsem tam často chodil s babičkou, a právě tam jsem si taky asi nejspíš uvědomil, co bych chtěl v životě dělat.

Když přichází nováček do hereckého souboru, většinou řeší řadu věcí. Jak tomu bylo u vás?

Já tam byl už, jak se říká, jako doma. Hrál jsem ve  většině inscenací, měl jsem smlouvu na práci v každé z nich, a najednou ty smlouvy zmizely a byla jediná, o stálém angažmá. Vlastně to ale byla shoda okolností. Pan Čížek měl v souboru plný stav, a pak Otakar Prajzner, který tehdy byl vážně nemocný, přišel s tím, že bohužel musí skončit a že už se zpátky z nemocenské nevrátí, takže jsem vlastně nastoupil místo něj. Bylo to v půlce sezony.

Místo seniora přišel junior. V podstatě omlazování souboru. To je pěkné. Vzpomínáte na některé role z vašich začátků?

V tu dobu pro mě byly všechny pěkné. První hlavní byla v Náhodné smrti anarchisty. V ní jsem hrál toho blázna. Režíroval to Pavel Ondruch a myslím že to byla i jeho první režie po ukončení studia v profesionálním divadle.

Všimla si té inscenace média? Vyšly nějaké kritiky?

Pokud vím, tak ani žádná kritika nevyšla. Nevím, jestli tu hru znáte…

Já to viděl u Bezručů v roce 1989, myslím že to bylo na podzim, těsně před událostmi na Národní třídě a před vznikem sametové revoluce. Hrál v tom Miloš Čížek, myslím že policistu, a hlavní roli Blázna měl Vladimír Čapka. Myslím, že to režíroval Josef Janík, ale to už je hodně dávno. Hra je to ale krásná …

Je pěkná. To ano. Je to ale takové spíš filozofování. A nevím, jestli je to názvem, tím tématem, o čem hra je, nebo čím, ale moc lidí na to ani nechodilo. Prošlo to naším předplatným a pak se to stáhlo. Já ale na tuhle svoji jednu z prvních rolí v angažmá moc rád vzpomínám. Patří k těm, které mě někam posunuly.

Vidíte, já vlastně také nevím, jak dlouho to v Divadle Petra Bezruče hráli. Tehdy ještě v dnešním Domě kultury města Ostravy, kde působili před svým návratem do dnešní budovy, která je hned vedle. Ale vraťme se do přítomnosti. Které byly další role, na které rád vzpomínáte?

Tak určitě jeden z trojice bratrů v komedii A je to v pytli! Tam jsme tu trojici hráli ve složení Petr Buchta, Zdeněk Klusák a já, pak byla ještě jedna komedie, také od Raye Cooneyho, Nerušit, prosím, v ní jsem hrál postavu tajemníka ministra. Potom taky na roli Cherubína ve Figarově svatbě, to u nás dělal ve své originální režijní adaptaci režisér Radek Balaš, a v neposlední řadě na Kuba, prostoduchého mládence ve stejnojmenném muzikálu na lidovou notu.

Muzikálový herecký projev obsahuje zpěv i tanec spolu s činoherním herectvím, je to pro vás náročné?

Náročné to je, ale baví mě to. Vždycky jsem k tomu měl blízko. Obdivuju všechny, co tuto disciplínu ovládají.

Dovedu si představit, jak náročný je choreograf Jaro Moravčík. A taneční složka v muzikálu Kubo byla skvělá!

V Kubovi jsem toho já moc nenatančil, tam excelovali jiní kolegové. Pokud se ale jedná o práci na choreografiích v jiných muzikálech, nemyslím si o sobě, že patřím k těm nejhorším, co nezatančí vůbec nic, ale jak celkem dobře chytám text, písničky se naučím rychle, tak s tím a tancem mi to trvá déle. Potřebuji na to prostě více času, když to ale nakonec dostanu do těch noh, už to jde.

Vaše zatím poslední výraznější role je Jepichodov ve Višňovém sadu. Jak se vám hraje?

Já se vám musím, k něčemu přiznat. Čechov nepatří zrovna mezi moje oblíbené autory. Seznámil jsem se s postavou, a řekl si no, tak uvidíme… V našem souboru mám tak trochu takovou hereckou škatulku. Když je ve hře nějaký hlupák, blázen nebo psychicky poněkud zvláštní člověk, padne to většinou na mě. Jepichodov je sám ve svých očích k ničemu. Má komplex méněcennosti, ale jeho problémy vůbec nikoho v jeho okolí nezajímají.

Říkáte že Čechov spíše ne, tak kteří autoři vám konvenují?

Tak třeba Ray a Michael Cooneyovi a vlastně i skoro všichni ostatní, co píší současné komedie.

Cítíte se spíše komikem než hercem charakterních rolí?

Když se o někom řekne, že je komik, tak to je z mého pohledu už vyznamenání. Ano, mám rád komické role asi víc než všechny ostatní. Tak bych to řekl. Ale já rád hraju i vážné role nebo třeba tragikomické. Vždyť to je krásné, když je to na hranici mezi vážným dějem a něčím, při čem se člověk může i sem tam zasmát, i když příběh samotný vůbec veselý není.

Jak jste se cítil během zkoušení Višňového sadu?

Bylo hodně poznamenáno covidem. Všechno se strašně vleklo. Vždycky, když jsem měl pocit, že jsem už cestu k postavě jakoby našel, přišla stopka. Něco jsme nazkoušeli, přišla karanténní přestávka, a pak se začínalo zase znova. Tak to bylo celkem asi natřikrát.

Pomáhal vám režisér?

Pan Kracik přistupuje k hercům individuálně. K někomu promlouvá častěji, k někomu méně a nechá ho, aby si cestu k postavě hledal sám. Já jsem byl v tomto případě spíše ten druhý případ, o to víc mě těší, že jsem ho doufám nezklamal a naplnil jeho režijní představy.

Vy jste poznal soubor české scény Těšínského divadla už jako student. Co se vám v Českém Těšíně nejvíce líbí, myslím v divadle?

Tamní kolektiv. Že si tam lidi na nic nehrají. To divadlo má svého ducha. Lidi tam drží spolu pohromadě.

Petr Kracik, současný ředitel Těšínského divadla a šéf jeho české scény, přišel v době, kdy už jste měl za sebou několik let pod bývalým vedením. Co se změnilo příchodem Petra Kracika?

Změnilo se hodně. Určitě se zlepšila práce s veřejností. Konečně je o nás více slyšet. Máme nové internetové stránky, Facebook, Instagram, což vysvětlit bývalému vedení, že je dobré to mít, byl celkem problém.

A co přímo v souboru? Co přinesl Petr Kracik do souboru české scény? Co dal přímo vám?

Často zdůrazňuje, že si máme vážit a mít rádi naše diváky. Přijde mi, že nás více vede k rozvíjení vlastních osobností. Hereckých, a potažmo i lidských. Přeje si, abychom se stali tváří našeho divadla.

Vraťme se ještě k Jepichodovi. Co vám dal on?

To, že není dobře, když se člověk nemá rád. Člověk by si měl trochu vážit sám sebe. Z Jepichodova jsem si vlastně vzal jediné: Nebýt jako Jepichodov!

V nadcházející inscenaci hry Michaela McKeevera hrajete Averyho Suttona. Prozradíte divákům, kdo to je?

Je to bystrý americký mladík, který procestoval skoro celou Evropu, asi proto aby našel sám sebe. Jestli našel, to sám neví. Každopádně se vrací po několika letech domů společně se svou snoubenkou, kterou chce představit rodičům. Vrací se tak tak trochu pod tlakem snoubenky, která se sama chce seznámit s Averyho rodinou. Avery ví, že jeho rodina je svým způsobem excentrická, není tak úplně normální. O to víc ho překvapí, že jeho rodiče, teta i babička jsou ještě méně normální, než byli, když odjížděl. Během celé hry se postupně odkrývá ta zvláštnost, chcete-li určité vyšinutí celé Averyho rodiny. Pak přijde pointa…

A tady vás přeruším, abyste náhodou neprozradil budoucím návštěvníkům divadla příliš mnoho. Spíše řekněte, co na postavě Averyho máte nejraději.

To, jak se snaží se vším vyrovnat. Jak chce všechno vyřešit a udržet si přitom nadhled i nad velmi vážnými věcmi.

Máte v sobě něco z jeho povahy nebo charakteru?

Máme toho společného, řekl bych, celkem dost. Během zkoušení zjišťuji že v moha situacích bych se zachoval úplně stejně jako Avery. Myslím, že máme společný i takový ten vřelý vztah k rodičům. Myslím při zkoušení často i na svoje rodiče a vycházím z toho, jak se chovám, když něco řeším s nimi.

Kdy bude premiéra?

V sobotu 21. května. Myslím, že volné vstupenky ještě jsou, takže tímto srdečně zvu všechny čtenáře, aby se přišli podívat.

Co vás čeká po prázdninách?

U nás v divadle nikdy moc dopředu nevíme, co nás bude čekat, takže se nechám překvapit tím co přijde. S jistotou ale vím, že budu v titulu, který se přesunul z důvodu covidu z letošních Velikonoc na ty příští. Jedná se o Komedii o umučení a slavném vzkříšení našeho pána a spasitele Ježíše Krista.