Z ruin jatek povstala galerie PLATO. Než na průtok návštěvníků, hledíme na jedinečnost, říká ředitel Marek Pokorný  

Veni, vidi, vici! Radost však kazí Putinova invaze na Ukrajině, kde se také odehrávají jatka. Lidská. Snad mi to čtenáři odpustí, ale napřed vám položím několik otázek spojených s válkou a ke galerii se dostaneme později. Vždycky jste sledoval současné vizuální umění v Rusku, proto se ptám, zda máte nějaké zprávy, jak svobodomyslní ruští umělci protestují proti Putinově agresi? Je to vůbec možné? A v jaké formě se tak děje? Napřímo, dvojznačnými výstavami, jinotajnými performacemi či jak ještě jinak?

Zpráv o válce je v tuhle chvíli o dost víc než informací o tom, co se děje s uměním a umělci v Rusku. Světová výtvarná scéna se vcelku logicky zajímá o ukrajinské tvůrce a jejich problémy. Zatímco ruský pavilón na letošním benátském bienále je uzavřený, stejně jako ruská sborná chybí na mistrovství světa v hokeji, při letošním zahájení konečně snad pravidelné přehlídky světového umění ve městě na laguně všichni věnovali ukrajinskému umění zvýšenou pozornost, a to včetně on-line vstupu prezidenta Zelenského v rámci úvodního ceremoniálu.

To, co teď víme o ruské umělecké scéně, se týká především vylučování oligarchů ze správních a poradních orgánů světových muzeí umění, problémů s uměleckými díly zapůjčenými na velké výstavy ve světě a naprosto skandální reakce na válku od spoluzakladatelky globální publikační platformy pro současné umění Tzvetnik. V jiných případech je tu pochopitelná autocenzura, ale také téměř okamžité odstoupení ředitelky moskevského Mejercholdova divadla z funkce na protest proti invazi. Reakce jsou tedy různé, a navíc se setkávají s určitou mírou nedůvěry ze strany zahraničních partnerů. Diskuse o možné spolupráci či právu na reakci ruských umělců na současnou situaci jsou komplikované i kvůli pochopitelnému odmítavému postoji ukrajinských umělců a umělkyň. Je pozoruhodné, jak se v Rusku performují nesouhlasné postoje či jak někteří občané Ruska intervenují do veřejného prostoru, a to s využitím taktik současného umění. Bohužel tentokrát nejde o umění, ale potřebu části obyvatelstva nějak, alespoň stopově projevit svůj odpor proti agresi vlastního státu vůči Ukrajině.

V PLATO svého času vystavovala moskevská umělkyně Irina Korina. A tehdy jste se nechal slyšet, že současné ruské výtvarníky budete zvát do Ostravy častěji. Není ten správný čas právě teď? Společně s ředitelem Měsíce autorského čtení Petrem Minaříkem si totiž myslím, že „největším vítězstvím demokratických zemí a největší porážkou kremelské diktatury bude stabilizace Ruska a jeho postupné začleňování k zemím Evropy“. Prostě podporovat to svobodné, co v Rusku je. Podobně Václav Havel v roce 1990 apeloval, že musíme podporovat vše demokratické v rozpadajícím se Sovětském svazu.

Určitě je to cesta. Na podzim jsme zahájili debatu s mladým ruským kurátorem Alexandrem Burenkovem o výstavě na téma technošamanismu se zastoupením nejmladší generace ruských umělců. Nicméně diskuse o realizaci projektu jsme zatím zastavili. Spíše se v PLATO bavíme o tom, jaké zázemí může naše instituce poskytnout ukrajinským umělcům, kurátorům a galeriím ve střednědobém horizontu. Nemělo by se jednat o jednorázovou akci. Kolegyně Edith Jeřábková a Jakub Adamec teď probírají naše možnosti a skutečné potřeby, které za ukrajinskou stranu formulují zástupci Centra pro současnou kulturu v Dnipru. Spolu s Galerií výtvarného umění v Ostravě jsme pak dali dohromady nákladní auto plné materiálu, který potřebují ukrajinská muzea pro bezpečné uschování svých uměleckých sbírek, a to ještě před tím, než si z podobné akce udělalo pražské Národní muzeum PR. Takže ano – zájem o ruské umělce a umění máme, ale aktuální prioritou je Ukrajina.

Mám takový sen o společné výstavě ruských a ukrajinských umělců, kteří shodně vnímají Putina jako diktátora a strůjce bratrovražedné války. Mohla by se uskutečnit v PLATO? Nedávno jsem psal reportáž o studentském páru tlumočníků v ostravském uprchlickém centru, on je Rus od Moskvy, ona Ukrajinka ze Šostky. Názor na invazi a ruské zločiny proti lidskosti ale mají úplně stejný. A chystají zásnuby.

Nemyslím, že je zrovna teď čas na podobnou událost. Je to velmi citlivé, jak koneckonců ukázala rozhořčená reakce ukrajinských umělkyň žijících v Česku na podobnou snahu v rámci výstavy, kterou věnovala Galerie Hlavního města Prahy Jindřichu Chalupeckému – a kde je také sekce věnovaná neoficiální moskevské umělecké scéně 70. a 80. let minulého století.

Umělci bývají často pacifisty a přímé účasti v bojích se snaží vyhýbat už jen proto, že nepřítel je pro ně rovnocennou lidskou bytostí. Před válkou jste byl v kontaktu s řadou ukrajinských výtvarníků či kurátorů, bojují dnes někteří z nich na frontě?

Z umělců, které znám osobně, asi na frontě nikdo není. Ale Žanna Kadyrová, jejíž tvorbu jsme ještě v Gongu představili spolu s dílem Alice Nikitinové, posílala přes Facebook vlastní fotky a videa ze zničených měst a městeček na Ukrajině. Naštěstí je v pořádku. Výstava Ochranné zbarvení byla tehdy naší vědomou reakcí na okupaci Donbasu. Žanna pak například vystavovala v Benátkách, kde jsem ji seznámil s česko-slovenskými galeristy, s nimiž spolupracuje dodnes.

Zrekonstruovaný interiér jatek. (Foto: Město Ostrava)

Obraťme list. Veni, vidi, vici. Když jste v listopadu 2013 přišel jako kurátor do tehdy zřízené městské galerie ve vítkovickém Gongu (před vámi ji nějaký čas vedl kurátor Ladislav Kesner), vstoupil jste tak trochu do jámy lvové. Lidé, kteří od devadesátých let bojovali za zřízení městské Kunsthalle a zachraňovali objekt jatek (Olga Slámová, Jiří Surůvka, Ilona Rozehnalová, Martin Strakoš a další), byli projektem v Gongu zklamáni. Nelíbilo se jim třeba vazalství města na Vítkovických železárnách a jejich majiteli Janu Světlíkovi. Vy jste galerii dokázal z tohoto vztahu vyvázat, v roce 2016 se podařilo založit PLATO jako městskou příspěvkovou organizaci. Věřil jste už při svém příchodu do Ostravy v roce 2013, že dokážete pohnout „ostravskými ledy“?

Věděl jsem poměrně přesně, do jaké situace vstupuji. Sluší se připomenout, že si na mě tehdy vzpomněl Ladislav Kesner. S ním jsme pro Moravskou galerii v Brně připravili její nejnáročnější odborný a zároveň divácky mimořádně úspěšný projekt posledních dvaceti let – Obrazy mysli, mysl v obrazech, díky němuž jsme poprvé u nás kromě jiného vystavili i kresby Leonarda da Vinciho z britských královských sbírek. Kolega Kesner, který tehdy napsal ne úplně šťastnou koncepci městské galerie, také moje jméno zmínil ve chvíli, kdy nastala patová situace a bylo jasné, že by měl přijít někdo s určitým vhledem i nadhledem.

Občanská společnost už ale odpracovala tu nejnáročnější část projektu: artikulovala a prosadila určitou představu o tom, jakou instituci pro současné umění Ostrava potřebuje, a nespokojila se s kompromisem, jejím nejasným profilem a budoucností. Já jsem to tehdy pochopil tak, že se v Česku vlastně poprvé po roce 1989 otevírá reálná šance na vybudování veřejné galerie pro současné umění na zelené louce. Ostrava byla při všech transformačních potížích na vzestupu, prostě se dala do pohybu, což jsem vnímal už z Brna, a zároveň tady byly v podobě tříletého grantu pootevřené dveře do budoucna.

Jak byly ty dveře pootevřené?

Šlo o to, strčit do nich nohu a zbytek odpracovat. Takže ano, můj domácí úkol byl přesvědčit během krátké doby jednak veřejnost, alespoň tu, pro níž jsou umění a kultura nebytné, že projekt galerie současného umění nespadne pod stůl a může si poměrně rychle vydobýt určitý respekt i na celostátní úrovni, jednak přesvědčit politickou reprezentaci, že má smysl v něm pokračovat v podobě městem zřizované organizace. Tedy vytvořit především institucionální zázemí do budoucna. Že už v polovině roku 2015 bude rada města souhlasit se zřízením příspěvkové organizace, která fakticky vznikla v polovině roku 2016, a že se PLATO během osmi let nejen vyprofiluje mezinárodně a získá kredit v zahraničí, respektive že se v roce 2022 bude stěhovat do vlastní velké nově zrekonstruované budovy, tak to mě v listopadu 2013 ani ve snu nenapadlo.

Zrekonstruovaný interiér jatek. (Foto: Město Ostrava)

V prvním rozhovoru, který jsme spolu po Ostravan.cz udělali v listopadu 2013, jste k vyhrocené atmosféře kolem Gongu řekl: „Hnízdo, které bzučí, je vždycky lepší než prázdný kurník. Můžeme bzučet každý sám, spolu, proti sobě, ale hlavně, že to bude slyšet. Promarněná tahle šance bude teprve tehdy, když se nepokusíme ji využít.“ Myslím, že ta šance využita byla, o čemž svědčí, že město koupilo rozpadající se jatka, z nichž se právě stává galerie. Ale pochopitelně, že i teď leckdo proti PLATO bzučí, třeba někteří „zasloužilí“ ostravští výtvarníci, kteří by v nových prostorách rádi vystavovali, ale zároveň tuší, že takovou nabídku nedostanou. Kdo všechno bzučí? A nemyslím jen ty výtvarníky.

Ke mně se teď to bzučení dostává jenom zprostředkovaně. Nicméně si ho docela umím představit a do značné míry ho chápu. Na druhou stranu, a to říkám od začátku, pokud chce mít město významu Ostravy vlastní funkční galerii současného umění, pak to nemá být kvůli tomu, aby naplnila bezprostřední potřebu zdejší scény mít kde vystavovat – těch příležitostí je relativně dost. Na prvním místě je podle mého přesvědčení umožnit kontakt se současným uměním, které je globální a mnohotvárné. Realizované nabídky byly už v Gongu (Šárka Mikesková a Michal Kalhous), spolupráce na různých úrovních s umělci působícím zde se rozvíjí v mnoha formátech (Marek Pražák, Hana Puchová, Márius Konvoj, Jakub Černý a řada dalších) a nepochybujte, že v novém sídle najde zdejší scéna své místo. Ale stejně jako nevystavujeme umělce a umělkyně jen proto, že jsou světoví, nebudeme vystavovat ani umělce a umělkyně jen proto, že působí tady.

Naše volby mají pádnější důvody. Přesto pozornost, jíž věnujeme zdejší scéně, v čase spíše poroste. A pokud je někde v doslechu ještě další bzučení, rádi mu budeme naslouchat. Navíc spoustu věcí týkajících se Ostravy a regionu, i těch neuměleckých, veřejně diskutujeme společně s dalšími aktéry na půdě PLATO a jsme připraveni se kdykoli otevřeně bavit o tom, co vlastně Ostrava potřebuje. A proč děláme to, co děláme.

Zrekonstruovaný interiér jatek. (Foto: Město Ostrava)

Koncepce PLATO je zkrátka dosti odlišná třeba ve srovnání s nedalekým Domem umění. Už jsme o ní na tomto kulturním webu mluvili vícekrát, zkuste ale znova připomenout, co dělá PLATO jinak.

Už z principu se například nemusíme starat o sbírky a nemusíme v silném slova smyslu pracovat s pamětí. My tu paměť spíše reflektovaně vytváříme. Jedním z úkolů galerií našeho typu je především pomáhat uskutečňovat umělcům a kurátorům jejich vize a dávat je do souvislostí s tím, jak se mění svět a jeho problémy. Péči o umělce a umění, které přichází s různými alternativami a problematizuje zažité úhly pohledu či naše předsudky, pak doplňuje specifický typ péče o různé, často menšinové skupiny návštěvníků, kteří někdy sami cítí potřebu hlubšího vhledu do světa umění a znepokojuje je stav světa a společnosti. A velmi důležitá je naše nabídka, velmi propracovaná a s důrazem na intenzivní zkušenosti a zážitky, pro školní skupiny od mateřských škol po školy střední. To je asi to, co můžeme nazvat jádrem našeho „byznysu“.

Takže spíše než na průtok návštěvníků, hledíme na jedinečnost, intenzitu a hloubku jejich zkušenosti. A často experimentujeme. Což může vyvolávat určitý pocit nejistoty u návštěvníka, který vyhledává tradičnější typ zážitku založený na dívání se. Nám jde víc o celkovou zkušenost a sdílení, které vedou sice k umění, ale i mimo něj. Až někam k možnosti začít s proměnou vnímání světa a vlastního jednání v něm. Nechceme říkat, co se má a co ne, ale nabízíme možnost vyzkoušet si prostřednictvím umění různé cesty k dobrému životu. To je zřejmě velká ambice, nicméně pro mě osobně mimořádně důležitá.

V rozhovoru z roku 2019 jste řekl: „Bauhaus vyžaduje radikální přístup, na jatkách se vrátíme i k výstavám.“ Nakonec PLATO zůstává i v bývalém hobby marketu, ale snad to neznamená, že „radikální“ záležitosti zůstanou nadále v Bauhausu a na jatkách se budou odehrávat nějaké „umírněnější“ projekty?

Spíš bych to viděl tak trochu jako vývoj na spirále. Díky novému galerijnímu prostoru se na vyšší úrovni vrátíme k výstavám. Uchováme to nejlepší z naší zkušenosti z Gongu a přidáme naše experimentální DNA z kanceláře pro umění na Českobratrské ulici a z Bauhausu. Umírněnost je stav mysli, nikoli vnější podoby našich projektů.

Zrekonstruovaný interiér jatek. (Foto: Město Ostrava)

Teoretici umění z různých končin světa kvitují ultramoderní programovou koncepci PLATO s nadšením, primátor Ostravy Tomáš Macura také nemá výhrady, ale jsou samozřejmě i politici, kteří s koncepcí městské galerie nesouhlasí. Ale co když se v podzimních komunálních volbách dostanou k moci a budou chtít, ať vystavujete třeba Rumcajse, tedy dílo Radka Pilaře? Přesně takto svého času zanikla skvělá galerijní koncepce Martina Klimeše v opavském Domě umění.

Může se stát všechno, samozřejmě. Důvody bývají různé. Po maďarské smršti teď například zblízka pozorujeme konzervativní, politicky motivovaný obrat v Polsku, kde během posledních tří let ministr a místní samosprávy odvolali řadu mimořádně kvalitních a úspěšných ředitelů a ředitelek svých nejvýznamnějších muzeí a galerií a nahradili je nomenklaturní garniturou bez zkušeností. Naposledy sesadili ze dne na den mého přítele Jaroslawa Suchana z pozice ředitele Muzea umění v Lodži. A to vlastně hned poté, co skončila výstava Avantgardní muzeum, na níž spolupracoval s Muzeem moderního umění v New Yorku, Yaleovou univerzitou, Sprengelovým muzeem v Hannoveru a řadou skvělých soukromých sbírek. A o níž se v superlativech psalo po celém světě. Veřejné kulturní a umělecké instituce zkrátka jsou předmětem politického boje a místem střetu představ o společnosti a jejích hodnotách. V takovém případě je skvělé, když funguje občanská veřejnost. V každém případě je lepší mít instituci – na jejíž profil můžeme mít různé názory –, než ji nemít. V tomhle směru je na budoucnost ostravská výtvarná infrastruktura nyní skvěle připravena.

Politika je nevyzpytatelná. Zkuste mi raději popsat, jak své „vítězství“ prožíváte? Veni, vidi, vici, kulturní deník Ostravan.cz vám gratuluje k úspěchu, jaký před deseti lety v Ostravě nikdo neočekával, protože teď v Ostravě máme galerii propojenou s nejaktuálnějšími trendy vizuálního umění ve světě. A navíc v prostorách, které už byly určeny k zániku, to vše je majstrštyk! Takže, jak to to všechno prožíváte?

Hlavně to neprožívám jako vítězství. V takových termínech nepřemýšlím. Pokud se nám povede v září zahájit s plnou parádou první výstavu ve zrekonstruovaných jatkách, a to včetně založení zeleně v jejich okolí, tak budu dvojitě šťastný člověk. Málokterý ředitel u nás měl totiž takové štěstí na tak skvělé kolegyně a kolegy, na další spolupracovníky a na podporovatele, včetně vedení města, díky nimž mohl dovést dvě umělecké instituce na pomyslný vrchol.

*

Město Ostrava připravilo ve zrekonstruovaných jatkách Měsíc otevřených dveří, který potrvá od pondělí 16. května do 10. června. Lidé tak mají příležitost podívat do útrob této nově opravené kulturní památky ještě předtím, než se do ní přestěhuje galerie PLATO. K vidění je výstava o historii jatek a připravena je řada doprovodných akcí, například debata s architektem Robertem Koniecznym, komentované prohlídky s historiky a památkáři či speciální prohlídky pro rodiny s dětmi. Po Měsíci otevřených dveří bude objekt uzavřen, první výstavy zde PLATO otevře od podzimu.