Nová monografie ukazuje, že Jožka Matěj byl nejen skladatelem, ale vším, co tvoří člověka

Kdo ho znal, neřekl mu jinak než Jožka. Vyznačoval se robustní fyziognomií, ale jeho duše byla plná poezie. Matěj psal hudbu nesmírně vstřícnou a posluchačsky atraktivní, která přesto nemůže být podezírána z jakéhokoliv alibismu a konformní snahy se zalíbit.

Strakošova kniha je rozdělena do šesti kapitol. Úvodní se věnuje životním osudům. Čtenář se seznámí s Matějovým rodným městečkem Brušperkem, zajímavé je jeho setkání s Leošem Janáčkem, který na šestiletého chlapce hluboce zapůsobil. Autor sleduje hudební tradici, která se v rodině Matěje udržovala po generace. Líčí jeho studia na Masarykově ústavu hudby a zpěvu v nedaleké Ostravě, kde jeho vzdělávání vedl legendární František Míťa Hradil. Velkou poznávací hodnotu mají přímé vzpomínky Jožky Matěje, kterými Strakoš vhodně dynamizuje svůj text.

Mimořádnou dokumentární hodnotu má v tomto smyslu Matějovo vzpomínání na válečná léta: „Můj odchod do Prahy spadá do údobí kdy je možno mluvit o masové emigraci muzikantů z Ostravska… Bylo to zvláštní – uprostřed nejstrašnější války všech věků vyrostla doslova jako houby po dešti v Ostravě řada velmi talentovaných muzikantů, a to ve všech oborech, hlavně interpretačního umění.”

Jožka Matěj. (Foto: archiv)

Výrazný talent přivedl Jožku Matěje na Pražskou konzervatoř a AMU, kde studoval kompozici u Jaroslava Řídkého. Monografie přibližuje jeho první skladatelské úspěchy i stylovou různorodost, která vedla klasickým i popularizačním směrem. Zvláštní osobní poměry skladatele a jeho podvojné bytí mezi Prahou a rodným krajem připomínají osud Leoše Janáčka. Svého předchůdce ostatně Matěj evokuje také svou tvorbou, v níž doslova přilnul k lašskému folkloru.

Zásadní význam má kapitola týkající se Matějovy hudby. Strakoš zde srozumitelným způsobem začleňuje skladatele do širšího kontextu dobově velmi oblíbeného neofolklorismu. Všímá si také jeho názorové a kompoziční proměny, v níž se Matěj vymanil z postromantického klišé a reflektoval ve své symfonické i operní tvorbě zásadní filozofická i historická témata. Klíčový význam mají v tomto smyslu jeho opera Čtyřicet dnů hory Musa Dagh (1980) podle románu Franze Werfela a pět znamenitých symfonií, které vznikly v letech 1955 až 1976.

V čem ovšem vynikal Matěj jako skladatel nejvíc, byla hudba pro dechy. Sám od dětství hrával na pozoun a pro tento nástroj i další žesťové i dřevěné dechové nástroje napsal řadu dodnes nepřekonaných skladeb. Jeho cit pro nástrojovou stylizaci, zvukové a témbrové vlastnosti a tedy technické i výrazové možnosti jsou v tomto ohledu zcela jedinečné, o čemž svědčí nesčetná provedení jeho dechových skladeb na světových soutěžích (Pražské jaro) i koncertních pódiích.

Třetí kapitola Strakošovy monografie se zabývá vybranými koncertními díly. Nese skromný název Zastavení u některých skladeb, tomu odpovídá i popularizační způsob přiblížení Matějových děl srozumitelnou a čtivou formou.

Co se rozsahu týče, je nejstručnější následující čtvrtá kapitola, pojednaná jako vzpomínky významných osobností na Jožku Matěje. Zde si musí člověk trochu postesknout, že se nepovedlo shromáždit větší počet reminiscencí. Lze předpokládat, že mnozí dosud žijící pamětníci jako Milan Báchorek, Rudolf Bernatík nebo Jan Hališka mohli poskytnout další zajímavé vzpomínky na tohoto originálního skladatele.

Poslední dvě kapitoly se zabývají reflexí osobnosti Jožky Matěje v současnosti a přinášejí také podrobný soupis jeho díla. Strakoš si také správně všímá nezájmu o Matějův odkaz, který je pouze špičkou ledovce v obecně chabé pozornosti většinové české populace k aktuální umělecky koncipované hudbě. Kontinuita v střízlivé péči a zájmu o hudební odkaz předků je něco, co bolestně chybí, proto je také povědomí o neobyčejně pestré české hudbě 20. století notně matné a zašlé…

Na Strakošově knize lze ocenit srozumitelný styl vyprávění, bohatou dokumentaci včetně vzácných fotografií a schopnost vystihnout jednoduchými slovními prostředky jádro věci. Poněkud gargantuovské písmo je sice otázkou osobní tolerance, ale pro starší generace bude zřejmě vítanou předností. Dobrou systematiku lze najít také v četných poznámkách pod čarou a fotografiích, u kterých nechybí popisky.

Monografie Jana Strakoše přichází tedy nanejvýš vhod. Matěj zemřel v roce 1992, tedy před třiceti lety. Nedá mnoho námahy vyhledat si těch několik málo skladeb, které jsou od něj k dispozici na hudebních databázích YouTube a Spotify. Kdo najde chvíli čas, čeká ho s největší pravděpodobností velmi příjemný a možná i zásadní osobní objev. Jožka Matěj byl totiž geniálně nadaný melodik a poznat jeho překrásnou hudbu je jedna z možností, jak pochopit, co je to kultura a proč má smysl usilovat o ni a chránit ji.

Krásně to napsal sám skladatel Jožka Matěj: „Co může být na světě krásnějšího než tón, který vytváří hráč nejen svou duší, ale doslova i svým tělem, svou krví, vším, co tvoří člověka.“

Jan Strakoš: Jožka Matěj – hudební skladatel. 119 stran. Vydalo nakladatelství Montanex Ostrava, 2022