Myši patří do nebe: Skvostný zážitek pro malé i velké návštěvníky ostravského Divadla loutek

Hodinové představení diváky zavede do lesa, kde žije myška Šupito a lišák Bělobřich. Věčně hladový zrzavý predátor neustále číhá na rozvernou milovnici lískových oříšků. Jejich poslední setkání bude pro oba osudové. Zvířecí hrdinové se setkávají se zdánlivě konečnou smrtí, díky které se dostávají do nebe. Tímto „koncem“ začíná velké putování na místo, které je neustále plné slunce a kde nekončí hra a rodí se přátelství, která by jinak nevznikla. Je to však také příběh o proměně, o poznání a také o víře, že se opravdová přání vyplní (i když dopadnou úplně jinak, než byla zprvu myšlena) a o vymanění se z role, která je každému předurčena.

Z inscenace Divadla loutek Myši patří do nebe. (Foto: R. Polášek)

Iva Procházková využívá klasická názvosloví, která se s touto životní situací používají a převádí je do přívětivých slovních hříček. Režiséři – Karel Růžička a Lenka Sedláčková – pracují s těmito situacemi s naprostou lehkostí a nejednou docílí burácivého smíchu z hlediště. Dětem je svět s konečností předkládám bez sentimentálního balastu a se stejnou věcností je také přijímán.

Veškeré pasáže jsou příjemně načasované, příběh je vyprávěn velmi svižně, jednotlivé sekvence příběhu na sebe logicky navazují, mají pochopitelnou souvislost a dětskou pozornost udrží svou hravostí a roztomilostí. Téma smrti je podáno stejně jako v knižní předloze, tedy ani zde se neprodlužuje setkání se smrtelností. Smrt přichází bez okolků a bez většího sentimentu se přistupuje i k putování do nebe jako k další etapě „života“. Ačkoli se téma dotýká posmrtného života a následné reinkarnace a znovuzrození, vše je podáváno s lehkosti a přirozeností, aniž by příběh cokoli vnucoval nebo přesvědčoval o své pravdě. Setkání myšky s dalšími postavami má svou logiku a je namístě přiznat si, že tato inscenace je již nyní dokonalým završením celé divadelní sezony, která je jakýmsi znovuzrozeným Fénixem.

Z inscenace Divadla loutek Myši patří do nebe. (Foto: R. Polášek)

Inscenace pracuje s více technikami – všechny kulisy jsou promítány na průhledné plátno s vícerozměrným efektem. Celým příběhem provází hlas shůry (Miroslav Rataj), který je laskavý a věcný. Loutkoherci jsou schovaní v černých hábitech, aby docílili efektu neviditelnosti a daří se jim to dokonale. Veškerá pozornost je zaměřena pouze na samotné loutky, které ožívají nejen na jevišti, ale i ve fantazii všech diváků. Scénickou výpravu má v područí Iva Ščerbáková a nelehká práce do sebe zapadla s naprostou ladností.

Za loutkami stojí Karolína Hýsková (myška Šupito), Lenka Macharáčková (lišák Bělobřich), Vladimíra Krakovková (Rozvážná koza a nápomocná Vlaštovka), Richard Liberda (nešikovný Strýc Šmajda a vtipný Slepýš), Lenka Pavlíčková (Sestřenice Žerebrouky a trochu pomalá Ryba) a Jan Smyček, který ovládá všechny končetiny navíc (a bublifuk).

Z loutkové inscenace Myši patří do nebe. (Foto: R. Polášek)

Představení je určeno dětem od pěti let a horní věková hranice je neomezená. Osobně jsem se přistihla, že se celou dobu usmívám nad průzračností celého představení a velmi mě celé zpracování baví. Po představení zaznívaly z hlediště věty typu „to bylo krásné“ nebo „nádhera“ a mně nezbývá než souhlasit, a to i s dlouhým potleskem ve stoje.