Podchod pod Frýdlantskými mosty oživí stovka umělců. Více prozrazují organizátoři Jan Vlček a Viktória Pejková

Kdo přišel s iniciativou zvelebení podchodu Frýdlantských mostů?

Jan: Ještě před dvěma lety jsem bydlel v blízkosti Frýdlantských mostů. Zhruba v té samé době jsme zažívali první lockdown, všichni jsme seděli doma, nikdo nemohl pomalu vytáhnout nos. Tehdy mě trklo, že je obrovská škoda, že se lidé nemohou potkávat a kulturně vzdělávat jinak než prostřednictvím streamů a podobných platforem. Napadlo mě, že podchod pod Frýdlantskými mosty je obrovský prostor s velkým potenciálem, kde by se mohli potkat umělci nejrůznějších směrů. Mrzelo mě, že tohle místo je značně zdevastované, a říkal jsem si, že nějaká oprava by byla fajn. Po nějaké době jsme se skrze pracovní povinnosti potkali s Viktórií. Nastínil jsem jí svůj nápad, který se jí strašně zalíbil, za což jsem moc rád. Zároveň je potřeba dodat, že za celým projektem Podchod stojí celá řada lidí, kteří nám organizačně pomáhají.

Chápu to tedy správně, že Honza je otcem myšlenky a Viktória pomáhá skrze organizaci, produkci apod.?

Jan: Viky pomáhá úplně ve všem, za což jsem neskonale vděčný.

Viktória: Řekla bych, že se doplňujeme v samotném zápalu pro danou věc. Když mě s projektem Podchod Honza oslovil, tak jsem byla nadšená. Navzájem jsme se první půlrok tahali kupředu a dopovali energií, aby vůbec něco vzniklo, protože nemáme zkušenosti s pořádáním podobných akcí a vše pro nás bylo nové. Rozhodně bychom to nezvládli bez Slezské univerzity, konkrétně Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby pod vedením Moniky Horsákové, jenž se nakonec ujal pořádání akce – připravil projektové žádosti, pomáhal s dramaturgií programu, grafikou, administrativou, účetnictvím, propagací, akci zajišťuje technicky, spolufinancuje ji atd. Postupně se na nás nabalili skvělí lidé, kteří nám pomáhají…

Jan: Co říkala Viky, je klíčové. Kdyby nám před rokem někdo řekl, co všechno bude potřeba zařídit, tak by z toho možná nic nebylo. Posouvali jsme se krůček po krůčku. Velký dík za pomoc patří Monice Horsákové, Kristýně Mariákové, Danielu Hrabovskému, Arnoštovi Holanovi, Kristíně Pupákové, Anně Kovárové či Kateřině Szopové.

S Honzou se známe, takže vím, že je ze severu Čech, Viky, vy jste ze Slovenska, takže nejste odkojeni ostravským regionem. Jak vám Ostrava přirostla k srdci?

Viktória: V Ostravě působím tři roky. Je to pro mě takové první město po škole. Absolvovala jsem totiž JAMU v Brně, pak jsem se právě do Ostravy stěhovala za hereckým angažmá do Komorní scény Aréna. Musím říct, že se tady cítím více doma než v Brně. Nevím sama, čím to je, jestli tím, že tady mám už práci, či lidmi, kterými se obklopuji, ale nějakým způsobem mě Ostrava okouzlila se všemi svými klady i zápory. Jsem moc ráda, že jsem tady strávila tři roky, protože teď se budu týden po Podchodu stěhovat do Prahy. Jsem vlastně i nadšená z toho samotného podchodu jako takového, protože nás přiměl o něm přemýšlet.

Jan: Ostravsko je pro mě jiný kraj i styl života, ale myslím to v dobrém. Člověk tady potká různorodé lidi, se kterými mluví pořád stejnou řečí. Ať je to prodavač nebo právník, tak všichni mluví tak nějak stejným jazykem, na nic si nehrají, a to se mi líbí. Navíc je tady skvělý prostor pro umělce. Neumím si představit, že bych podobnou akci dělal u nás doma nebo třeba v Praze. Myslím si, že se zde sešla celá řada věcí, díky kterým se pod Frýdlantskými mosty může sejít nějakých sto dvacet lidí a tvořit. 

Podchod pod Frýdlantskými mosty je velmi nevábným místem.

Pojďme k tomu happeningu jako takovému. Pokud se nepletu, jedná se o jakousi nezávislou návaznost na události, které se zde odehrály v roce 1989, kdy došlo také na snahu jaksi esteticky oživit dění pod Frýdlantskými mosty. Představte si, že se o projektu Podchod dozvěděl člověk, který o něm dosud neslyšel. Na co byste ho pozvali? Na co se vlastně může těšit?

Jan: Jedná se dvoudenní setkání různých performerů – malířů, herců, architektů, hudebníků a podobně, kteří na dva dny podchod v podstatě zastaví, ovlivní a přetvoří k obrazu svému. Rádi bychom touto cestou taky zakopali příkopy mezi diváky a umělci, protože by se všechny živly měly prolínat. Zároveň chceme otevřít diskuzi na téma veřejný prostor. Podle mě by se totiž lidé, potažmo umělci měli vracet do veřejného prostoru. Lidský faktor se z takových míst vytrácí.

A kdybychom měli jmenovat některé účinkující, koho zmíníte?

Viktória: Určitě bych ráda zmínila pana profesora Daniela Balabána, který přislíbil účast. Právě on byl jedním z organizátorů akce pod Frýdlantskými mosty ve zmíněném roce 1989. Za jeho účast jsem moc ráda. Zároveň je ale potřeba říci, že opravdu vystoupí sto dvacet lidí, což je obrovské číslo. Jinými slovy půjde o velkou směsici různorodých uměleckých zážitků.

Jan: Možná bych jmenoval dál, ať už je to Petr Stach, Petr Ligocký, Lišaj, Kryštof Janáček, Lenka Kocierzová, Jan Petrus, David Mírek a spousta dalších. Nerad bych na někoho zapomněl.

Vy sami jste nejen organizátoři, ale také se podílíte na akci coby performeři. Oč půjde?

Viktória: Budu tam vystupovat společně se studenty Janáčkovy konzervatoře. Jsem režisérkou projektu společně s Davidem Boshem a Petrem Gáborem, který tvořil hudbu. Vytvořili jsme tak zhruba dvacetiminutovou pohybovou performanci Get Stuck Inside, která je inspirovaná samotným podchodem. Je jakousi sondou do vnitřního světa performerů, kteří se musí konfrontovat se svým vlastním vnitřním podchodem, ze kterého se snaží marně uniknout. V konfrontaci nacházejí východisko a společně nalézají cestu ke světlu, cestu k vnitřnímu poznání. Každý sám za sebe, a přece spolu.

Jan: Budu mít na místě jednu instalaci, v podstatě se jedná o lapače snů. Budu se snažit pracovat nejen s prostorem jako takovým, ale také větrem, který podchodem proudí. Pak budu produkovat takovou světelnou show, na které spolupracuji se studentkou Slezské univerzity v Opavě Kateřinou Szopovou.

Podchod pod Frýdlantskými mosty.

Říkali jste, že na místě během těch dvou dnů vystoupí 120 umělců. Předpokládám, že některé jste sami oslovili, ale jiní se ozvali sami, že by chtěli být součástí toho všeho. Pletu se snad?

Jan: Nepleteš. Na začátku jsme oslovili lidi, které známe a říkali jsme si, že by bylo super, kdyby tam vystoupili. Následně jsme na sociální sítě pověsili výzvu, že kdokoliv by se k nám chtěl přidat, tak má dveře otevřené.

Viktória: Dokonce přijedou i zástupci z JAMU, kteří představí performance zaměřené pro neslyšící. Jsme totiž propojeni i s uskupením Tichý svět. Chceme přiblížit akci právě i lidem s problémy sluchu.

Jan: Ještě bych tímto chtěl doplnit obrovský dík všem vystupujícím, kteří se na akci Podchod představí ve svém volném čase či za vlastní náklady.

Jak je strukturovaný program celého Podchodu?

Viktória: Na začátku jsme sice přemýšleli nad tím, že by se jednalo o ryze spontánní akci bez nějakého časového harmonogramu, ale tím, jak vystupující přibývali, tak by to byl jeden velký chaos. Prostor pod Frýdlantskými mosty je sice obrovský, ale rovněž jsme si uvědomili, že je vše potřeba korigovat. Zároveň nemáme dostatečné technické vybavení pro všechny mikrofony, reprobedny nebo projekce, takže jsme tomu museli dát určitý řád.

Jan: Program je k dispozici na našich sociálních sítích i na webu.

Když je řeč o veřejném prostoru, pro řadu lidí se může jednat o takový neuchopitelný termín. Setkali jste se s nějakou negací? Máte podporu města, případně jste napojení i na městskou policii, kdyby se něco semlelo? Přece jen jeden nikdy neví.

Jan: Musím říct, že město Ostrava i obvodní radnice se k naší iniciativě staví velmi pozitivně. Snaží se nám maximálně vyhovět, co se týče elektřiny, záboru, městské policie apod. Budou tam posílené policejní hlídky, takže i na to jsme mysleli. Osobně se nebojím, že by mohlo dojít na nějaký konflikt s bezdomovci nebo lidmi, kteří bydlí v blízkosti, spíše si říkám, že bychom tam mohli tu a tam někomu z kolemjdoucích překážet a vypustí si svoje mindráky a negace na nás. Toho se upřímně trošku bojím, ale věřím, že vše se uskuteční tak, jak by mělo. Dokonce patronem Podchodu bude starosta městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz Petr Veselka, takže to je jen dokreslení vstřícnosti města.

Říká se, že cesta je cíl, ale čeho byste chtěli dosáhnout, až to skončí?

Jan: Za mě to určitě nejsou žádná čísla, že bychom se plácali po ramenou, že přišlo tolik a tolik lidí. Úspěchem pro mě bude, když si všichni vystupující i návštěvníci svůj čas v Podchodu užijí. Tohle se nedá nijak spočítat. Sám věřím, že když se tam na chviličku zastavím a budu jen pozorovat dění kolem, tak se dočkám propojení umělců a diváků, čímž by se zasypávaly ty pomyslné příkopy, o kterých jsem dnes už hovořil.

Viktória: Jen bych se podepsala pod to, co řekl Jan. Je fascinující, že se taková akce podařila připravit. Zároveň jsme se na ní všichni podle mě hodně naučili a nabrali jsme zkušenosti. Zjistili jsme, že aktivní lidé kolem nás prostě jsou. Zjistili jsme, že jde něco podobného tvořit s dalšími lidmi, byť se dá říci, že oba jsme byli v Ostravě relativně krátce a tolik lidí jsme neznali. Ráda bych, abychom zkrátka z tohoto projektu měli radost. Mám pocit, že v tom jakémsi stresovém oparu posledních let je vše naškrobené a přespříliš nalinkované. Zapomínáme na radost z maličkostí. Byla bych ráda, kdybychom si po těchto dvou dnech řekli, že jsme si to všichni užili a bylo to super.

Více informací o akci najdete ZDE