Do svobodného světa jsem doplaval přes moře, vzpomíná fotograf František Zvardoň z Petřvaldu

Význam vašeho díla pro současnou světovou fotografii lze snadno dohledat na internetu. Pojďme si povídat o vašem slezském dětství, o tom se mnoho neví. „Široké kladivo do štoly vrážím, / na Salmovci kopu, / já v Rychvaldě kopu a v Petřvaldě kopu,“ píše Petr Bezruč ve Slezských písních. Jak jste jako kluk vnímal rodný Petřvald, jako začouzené hornické město?

Abych pravdu řekl, více než hornické kulisy si vybavuji petřvaldskou přírodu. Kus lesa a rybníček kousek od našeho domu, kde jsem strávil dětství, a to s partou kluků ze sousedství. Jednou jsem do toho rybníka i spadl, pamatuji, jak mě vytahovali z toho bahna, taková rašelina to byla.

Možná uhelné kaly. Největší petřvaldská šachta Pokrok, tedy Důl Julius Fučík na vás nedělal dojem?

Panorama šachet jsem vnímal jako něco normálního, víc ve mně prostě zůstává pocit venkovského dětství, petřvaldská příroda do mě nějak vrostla. Hornictví k Petřvaldu patřilo jaksi samozřejmě, snad všichni chlapi tam byli havíři včetně mého otce Františka. Neviděl jsem na hornictví nic neobvyklého, ve čtrnácti letech mě rodiče poslali studovat hornickou průmyslovku do Ostravy. Byl to kraj uhlí, prostě všední realita.

Tady v parku před Přírodovědeckou fakultou na Slezské Ostravě dodnes stojí pomníček Petru Bezručovi, který Petřvald ve Slezských písních připomíná vícekrát. Četl jste jako student Bezruče?  

Spíš jsem ho musel číst, ve škole. Byl jsem ale vychováván ve velké úctě k hornickému řemeslu, proto jsem také skončil na hornické průmyslovce. Otce horničina sice přivedla do vysokých politických funkcí v Komunistické straně Československa, v srdci však pořád zůstával tím obyčejným horníkem z Petřvaldu.

Jak vysoko to v KSČ dotáhl?

Myslím, že byl jeden čas i tajemníkem strany na úrovni tehdejšího kraje, nevím to přesně. Jak jsem dospíval, vedl jsem s otcem řadu diskusí. On byl straníkem starého typu, zapálený předválečný komunista, který chtěl změnit svět k lepšímu, snad právě i v duchu básní Petra Bezruče. Na Pražské jaro v roce 1968 jsme měli odlišný názor, docela jsme se hádali. Normalizace už se nedožil, zemřel v roce 1969. Tehdy jsem po tátovi zdědil svůj první fotoaparát.

Jakou značku? 

Byla to Leica, ovšem její sovětská verze, respektive kopie Leicy.

Čili fotoaparáty FED, pojmenované po Felixi Dzeržinském, zakladateli sovětské tajné policie. Zachovaly se nějaké snímky, které s fotoaparátem udělal váš otec?

Myslím, že nikdy nezmáčkl spoušť. Asi ten aparát dostal během své politické kariéry, zřejmě darem. Byl úplně nový, když jsem do něho poprvé založil film.

A tehdy jste se rozhodl, že se stanete fotografem?

Úplně přesně si vybavuji, co mě napadlo nad tím nečekaným dědictvím. Že fotografie je vlastně to jediné, co zůstane po člověku. Pár snímků v rodinném albu, to je všechno. Na fotkách vidíme tváře našich předků, to je jediné pouto s nimi. Pak jsou tu ještě vzpomínky, ale reálně zůstává jen těch několik dochovaných fotek. Znova jsem si to uvědomil v těchto dnech, když jsem navštívil svoji starší sestru, která dnes žije v Havířově. Prohlíželi jsme si rodinná alba, dědečka a pradědečka z Petřvaldu a další předky, některé ty snímky jsou staré skoro 150 let. Fotka je jediným svědectvím existence člověka v kontextu s lidskou konečností. Ano, tehdy nad tím sovětským aparátem jsem se rozhodl, že se chci věnovat právě fotografii.

Z výstavy F. Zwardoně Francie, zahrada Evropy. (Foto: F. Zwardoň)

Nežijeme dnes v opačném extrému? Každý denně vyfotí hromadu snímků mobilem včetně selfíček, fotograficky máme zadokumentován každý den, vznikají miliardy fotek.

To je pravda, ale otázkou je, co z toho zůstane za dvacet anebo padesát let. Technologie se mění, disky se z různých důvodů mohou smazat, tohle nejsou reálně existující fotografie. Možná po téhle éře nakonec zůstane ještě mnohem méně snímků, než jak máme fotograficky zdokumentován třeba počátek dvacátého století.

Lidé si ale fotky tisknou, stéle je ukládají do alb, ta se také neuchovají?

V těch albech už nejsou fotky, jsou to tisky. Pro budoucnost se zachová jen klasická „stříbrná“ fotografie, která projde vývojkou ve fotolaboratoři. Tisky ztratí časem barvu, jejich uchovávání je problematické a zatím ne úplně prověřené v nějakém delším časovém horizontu.

Tisk, anebo klasický mokrý proces? O tom se hlavně mezi uměleckými fotografy pořád vedou sáhodlouhé diskuse. Vraťme se k vašemu prvnímu fotoaparátu, pamatujete si na první snímky?

Bylo mi něco přes dvacet a strašně rád jsem cestoval. Všude, kam se tehdy dalo, hodně i po našem kraji. Fascinovaly mě třeba Hukvaldy, což bylo dáno i snímky Josefa Sudka, který se do Janáčkova rodiště vracel za fotografii po celé čtvrtstoletí. Sudka jsem samozřejmě obdivoval, takže mojí první „uměleckou“ sérií byly fotky odhalených kořenů stromů ve svazích pod hradem.

Ty tam podnes fotí každý turista.

Je to pořád ten stejný úchvatný zážitek, byl jsem se tam nedávno podívat znova. Od počátku jsem ty kořeny vnímal jako symboliku života, to jsou kořeny země, základ lidského bytí. Něco jsem tehdy i vystavil, v Krnově nebo Bruntále, už nevím.

Jakožto literární historik občas listuji někdejším Ostravským kulturním měsíčníkem a pamatuji, že jsem tam narazil na vaše akty, jsou to většinou tanečnice v různém stupni zahalení. Jak vznikaly?

Akty režim kupodivu toleroval, snímky většinou vznikaly ve spolupráci s baletkami ostravského divadla.

Fotil jste i horníky, továrny a další „budovatelské“ snímky pro normalizační fotografické publikace. Tahle obživa vás asi moc nebavila?

Ne, proto jsem se pokoušel nějak prorazit za hranice a v roce 1976 jsem dostal cenu UNESCO FIAP „A better way to life“ v kanadském Vancouveru, bylo to za snímek zdevastované krajiny z Ostravska. Od té doby se o mě začala zajímat StB a stále víc jsem přemýšlel nad tím, že chci dělat fotografii naprosto svobodně. V roce 1985 jsme s manželkou a malým synem konečně dostali výjezdní doložku do Jugoslávie. Auto jsme nechali na pobřeží u italských hranic a jen tak v plavkách jsme vlezli do moře, kluka jsme táhli na nafukovacím lehátku. Za svobodou jsme jednoduše doplavali. Byly to asi tři čtyři kilometry, pak pro nás přijela na moře italská loď.

Jugoslávští pohraničníci sice hranice se Západem hlídali jen tak „jedním očkem“, ale občas nějaké československé turisty na útěku i zatkli. Politolog Jiří Pehe vypráví, jak ho jugoslávští pohraničníci v roce 1981 vrátili od hranic několikrát a trvalo týden, než se do Itálie přece dostal. Vás pohraničníci nezahlédli? 

Schválně jsme ten útěk naplánovali na pravé poledne. Pohraničníci v té době chodili na oběd. Na moři se nás nikdo z jugoslávské strany nepokoušel zastavit.

Z výstavy F. Zwardoně. (Foto: F. Zwardoň)

Z Terstu vedla vaše cesta do Štrasburku a záhy jste se vypracoval na předního evropského fotografa. Ale to už je příběh, který čtenáři najdou snadno na internetu. Třeba na stránkách ministerstva zahraničí ČR o slavných krajanech ve Francii figurujete hned po boku Milana Kundery, Patrika Ouředníka anebo Antonína Jaroslava Liehma. Jen se ještě zeptám na cyklus fotografií francouzských zámeckých zahrad, který nyní vystavujete v aule Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Jak vznikl?

V roce 2010 mi vyšla kniha Chemins de Saint-Jacques-de-Compostelle, což byly letecké snímky dokumentující slavnou svatojakubskou poutní cestu do Santiaga de Compostela. Při té příležitosti jsme vrtulníkem přelétli i nad mnoha úžasnými zámeckými zahradami ve Francii a napadlo mě, že by to mohla být pěkná kniha. Architekti těch zahrad ani majitelé zámků si nikdy nemohli užít ten dojem, jak zahrady působí z takové výšky. Maximálně je viděli ze sedla koně anebo ze zámecké věže. Jsou to nádherné geometrické kompozice.

Dokonce bych řekl, že místy ty snímky připomínají až abstraktní malby.

Máte pravdu, a právě tohle mě na těch snímcích fascinuje. Jsou to opravdu obrazy.

Vy jste potřeboval vrtulník, dnes se běžně fotí z dronů, není to i konec výlučnosti letecké fotografie?

Nemyslím si, protože na dronu nesedí fotograf. Chybí tam ten lidský rozměr, kdy fotograf zmáčkne spoušť vysoko nad zemí.

Nikdy po roce 1989 jste nemyslel na návrat do rodné země?

Ne, nikdy. Já jsem se od Československa úplně odsekl, a myslel jen dopředu. Chtěl jsem poznat svět, což se mi podařilo, fotografoval jsem ve více než padesáti zemích světa. A jsem už víc Francouz než Čech. U těch kořenů na Hukvaldech sice trochu sentimentu pociťuji, ale zatím ne v takové míře, že bych se chtěl vrátit. Doma jsem ve Štrasburku, tedy v jedné vesničce u Štrasburku. Něco se jakoby přeřízlo a už to tak zůstane. Zakázal jsem si, abych se ohlížel nazpět.