Těšínské Kino na hranici nabídlo návrat k naléhavé filmové výpovědi

Po nepřející covidové pauze se kina opět začala plnit žádostivým publikem a po loňské náhradní srpnové edici si pořadatelé opětovně vyžádali jarní termín takzvané „Májovky“. Využili tak několika polských státních svátků, které ideálně vyhovují všem, kdo milují prodloužené víkendy. Stovky polských diváků se tak nerušeně mohly usadit v rozsáhlých kinosálech na polské i české straně hranice.

Český divák už měl situaci obtížnější a po bohatém pátečním, sobotním či nedělním promítání musel sáhnout po vlastní dovolené nebo se zařadit do umění nepřejícího pracovního procesu. Polsko ovšem žilo kinem a filmovým uměním (nejen, protože se tady koná i paralelní program Literatura na hranici) až do slavnostního zakončení v úterý.

Festival je svým způsobem zázračný jako kýžená Brigitte Bardotová či spíše její fluidum. Hold vzdaný francouzské filmové klasice představuje totiž pomyslnou špičku ledovce, v jehož podhoubí se skrývají daleko drsnější a autentičtější dramata. Kino na hranici totiž není žádnou oddychovou selankou a představuje velmi drsný úder a zvolání v duchu umělecké výpovědi. Ta je často konfrontována s tím nejožehavějším děním v dnešní politické sféře, v níž dominuje nejednoznačnost a dezinformace mezi jednoznačným poselstvím. Hned v úvodu tuto ožehavou nálož „odpálil“ zahajovací snímek české produkce Kdyby radši hořelo o domnělém teroristickém činu na vesnici v duchu absurdní tragikomedie ze zlatých šedesátek a nové vlny.

Adam Sikora, ředitelka festivalu Jolanta Dygoś a dramaturg festivalu na zahájení výstavy. (Foto: Kino na hranici)

Česká vesnice je v názorovém rozkladu jako Evropa, nečekané souvislosti přinášejí nové výzvy a ještě nesmyslnější reakce. Tragikomický humor je Čechům vlastní a naši sousedi jej už tolik desetiletí obdivují. Proto se taky i řada samotných polských tvůrců vyjadřuje, že Čechy milují pro jejich schopnost dělat si legraci z životně zásadních věcí. Poláci mají jiné přednosti a na rozdíl od Čechů dokáží vystavět téměř tříhodinový snímek jako dusné drama bez jakéhokoliv východiska. Což byl příklad oceňovaného snímku Nezanechat stopy ( Żeby nie było śladów), soustředícího se na násilnou smrt mladého básníka a maturanta Grzegorze Przemyka, který je zákeřně ubit polskou milicí během stanného práva v roce 1983. To je ale pouhý začátek, impuls k rozjetí soukolí neuvěřitelné mašinérie, kterou dokáže normalizační diktatura spustit, ničíc jako moloch vše kolem sebe.

Na jednu jedinou vteřinu se ve 160minutovém snímku objeví v pozadí plátna plakát na významný polský horor Vlčice (1983) od režiséra Marka Piestraka a tím je řečeno téměř vše. Komunisté se chovají jako zvířecí bestie a jejich činy vyvolávají ten nejděsivější mráz po zádech. Jedna sekunda stačí k vyjádření metaforické podstaty doby a není to jediný případ.

Na lavičkách v těšínském zámku, nedaleko kina Piast, přitom diskutují novodobí hrdinové, autoři s ukrajinskými kořeny, reportéři přicházející přímo z bojiště, pod taktovkou polského nestora disentu Andrzeje S. Jagodzinského. Sekundují brněnské Větrné mlýny nebo Zofia Baldyga a Marií Iljašenko.

Dramaturg literární sekce A. Jagodzinski. (Foto: Kino na hranici)

Ale zpět do kina Piast, které patří k hlavním kinosálům celé přehlídky. Zvláštního významu dosahuje už jen svým černým interiérem, jako na slavnostním pohřbu, kde se někde v dáli odehrává stříbrem zářící apoteóza dnešního světa. Svědčí o tom i další polský snímek od oceňovaného kameramana a také režiséra Adama Sikory. Dřívější spolupracovník Lecha Majewského (například film Angelus) natočil během nedávné pandemie černobílou meditativní výpověď z příhraničního Kladska pod symbolickým názvem Wolfelsgrund. Osobitý neohorror se soustředí na existence přežívající a panující v krajině autorova nitra. Jsou to místní starci, jeden z nich nebyl nikdy u moře. Kamarád mu na důkaz jeho existence přiveze slanou vodu v láhvi. A co se s ní stane? Kolegu natolik „suší“ že ji vypije během jedené ze svých kocovin. „A pak, že se slaná voda nedá pít,“ žertují kladští rodáci. Wolfelsgrund, specifická vlčí krajina, podobně jako Piestrakova alegorie stanného práva Vlčice, potažmo novější Nezanechat stopy jsou tak trochu obě strany jedné mince. Adam Sikora objevuje krásu uvnitř lidských sutin.

Adam Sikora. (Foto: Kino na hranici)

Adam Sikora patří ke stálým hostům Kina na hranici, účastní se jí každý rok a nejen jako filmový tvůrce. Pravidelně na festivalu vystavuje, jeho tvorba připomíná něco jako spiritistické kresby zapomenutých slezských medií. Jejich epicentrum nebylo jen na polské straně, ale zejména v ostravských Radvanicích. Proto nám může být jeho tvorba tak blízká, i když se musí vyprostit zpoza sutin času. Kino a filmová tvorba jsou díky tomu v dnešní době naléhavější než kdykoliv jindy před pandemií nebo válkou. Sikora si tak všímá i temných kontur záhybů pod zářivou sukní kterékoliv dnešní hvězdy.

Festival při obou březích Olše letos více než jindy potvrdil svou jedinečnou pozici a nezbytnost dramaturgické výpovědi této umělecké oblasti nad neutěšeným stavem současného bytí.