Hlava nám nebere, jak může někdo obhajovat činy proti lidskosti, říká Radim Herudek ze Silence Before Decay

Čím jste podle vás přesvědčili vydavatele Petra „Herdrona“ Říhu, aby vám pod Pařát Productions vydal album? Přece jenom těch kapel, které by chtěly, aby Pařát Productions zaštítil jejich nahrávku, jsou stovky…

S Petrem se osobně zná náš vokalista Ondřej Šebestík a před devíti lety pod Pařátem vydali s tehdejší kapelou Sklepmaster desku. Když jsme měli natočeno, Ondra zkusil na základě tehdejší spolupráce Petra oslovit. A slovo dalo slovo, Herdronovi jsme poslali nějakou ukázku a bylo domluveno. 

Silence Before Decay tvoří muzikanti, kteří původně byli členy kapel Firezone, Savandry a Sklepmaster. V čem vidíš hlavní rozdíly mezi tvořením skladeb v bývalých kapelách a kreativním procesem v Silence Before Decay?

Za mě je to dost podobné. Někdo přijde s nosným nápadem a na tom zbytek kapely pracuje tak dlouho, až jsme spokojeni.

Když tvoříte nové skladby, tak co, případně kdo rozhoduje o tom, že daný nápad nakonec použijete, nebo se rozhodnete tento motiv změnit či přepracovat? Které okolnosti to ovlivňují?

I když víme, že demokracie v kapele nefunguje a nikdy nebude, snažíme se o těchto věcech rozhodovat kolektivně. Když něco nového vzniká, obvykle se po pár riffech shodneme, zda ve věci pokračovat, nebo ji nechat být. Rozhodujeme tedy zejména pocitem, zda nový nápad, případně skladba šlape, nebo ne.

Ačkoliv máte blízko k death metalu, tak vaše skladby přesahují hranice tohoto žánru. Je vaším cílem přinášet do hudby, a to třeba právě do death metalu, nějaké nové prvky či vlivy, nebo jde vám hlavně o to, abyste dělali to, co vás baví?

Náš styl není lehce definovatelný ani pro nás samotné. Ve skladbách používáme prvky, které nás prostě baví poslouchat u jiných kapel. Můžeš tomu říkat vliv, inspirace či múzy. A netvoříme prvoplánově tak, že bychom si řekli: „Tak a teď složíme ploužák, protože ten musí mít každá kapela.“ V reakci na naši desku jsme zaznamenali označení jako progressive / symphonic / modern metal / atmospheric / death / doom metal / black. Prostě translunární metal plující napříč styly.

Co děláte pro to, abyste jako skupina využili svůj potenciál? Abyste si za pár let, když se za činností kapely ohlédnete, řekli, že to nebyl promarněný čas?

Hlavním cílem je si tu muziku užít. A ideálně skrze ni přinést nějaké emoce i našim posluchačům. Chceme tvořit, dokud nám to půjde a bude nás to bavit. Pak to je poznat i na muzice. A pokud to bude bavit i posluchače a ocení to třeba návštěvou koncertů, mise splněna.

Zajímavostí je, že většina textů vznikla v Řecku. Můžeš upřesnit?

To je pravda. Bylo to na dovolené našeho vokalisty po výšlapu na Olymp. Jak to bylo přesně a proč, to si můžou zájemci přečíst ve dvoustránkovém rozhovoru, který je součástí 104. vydání časopisu Pařát. Takže tuto otázku nechme lehce otevřenou a tajemnou i jako lákadlo k tomu, aby lidi podpořili obdivuhodnou činnost Petra, který Pařát vydává, třeba tím, že si to číslo od něj pořídí.

Souhlasím. Každopádně jedním z témat, kterým se zabýváte, je nepochopení. Velmi často k nepochopení dochází z toho důvodu, že nechceme poslouchat názory druhých. Názory lidí, s nimiž nesouhlasíme, které se neztotožňují s těmi našimi. To následně vede k tomu, že jsme obklopeni jen těmi, kteří nazírají na svět stejně jako my, takže nám chybí jiný úhel pohledu. Což platí pro rovinu politickou, sportovní, pracovní, společenskou i osobní. Čím to podle tebe je?

Tady by se to dalo vysvětlit legendární hláškou z Pelíšků: „To je tím, s kým se taháš. S nějakým anarchistickým bohémem, rudým bolševickým nokem!!!“ Přeneseně tak to je. Lidi mají ve zvyku se sdružovat ve skupinách s nějakými jim blízkými rysy. Třeba lidi, co mají rádi muziku, se stýkají na koncertech, zakládají kapely, točí a vydávají desky a pak poskytují rozhovory. (smích)

Může být, ale tím to nekončí…

Jiní hrají fotbal, další se věnují politice nebo třeba háčkování … V rámci skupin si předávají poznatky a posunují své znalosti o problematice dál. Takhle vznikly univerzity, výzkumná a vývojová centra, ale třeba i druhá světová válka. Ne vždy jsou tyto skupiny totiž světu přínosem.

Přesně k tomuto poznatku původní otázka mířila…

S tím nepochopením je to hodně o lidech. Setkáš se s tím hlavně u těch méně bystřejších jedinců a to je prostě fakt. Když je něco nad jejich intelektuální možnosti a nerozumí tomu, nesnaží se to ani pochopit. A aby neukázali svou slabost, ostře se vyhradí a budou už jen ze zásady proti. Takoví jedinci nedokáží přijmout kritiku, nedokáží vidět věci v širších souvislostech a rádi se radikalizují. Jednodušší než pochopit je pro ně odsoudit. Jednodušší než vlastní přemýšlení je přejímání názorů. Názorů. Nikoliv faktů.

Takže co s tím?

Nepochopení je pouze nedostatek relevantních a podložených faktů, které by dotyčným věc dostatečně vysvětlily. Krásný příklad byla kdysi dávno bouřka. Blesk a hrom. Dokud lidi neměli podložená fakta, že jde o silný přírodní elektrostatický výboj, který je provázen emisí světla, kdy elektřina procházející kanály výboje, rychle zahřívá okolní vzduch, který díky expanzi produkuje charakteristický zvuk hromu, považovali bouřku za trest a magii. Bohužel tady asi víc než v muzice platí pořekadlo: „Víc nahlas neznamená lépe.“

Skladba Extinction je o zlu. Kde vidíš hranice mezi tím, co zlo je a co není. Mění se tvůj pohled na zlo?

Celá skladba je inspirována knižní sérií o Zaklínači Geraltovi z Rivie. V úvodní části jsme si dokonce propůjčili velmi hlubokou myšlenku z povídky Menší zlo. Ta zní doslova takto:„Zlo je zlo, Stregobore,… Menší, větší, střední, všechno jedno, proporce jsou relativní, hranice nejasné. Nejsem zbožný poustevník, nečinil jsem v životě jen dobro. Mám-li však volit mezi dvěma zly, nevolím raději vůbec…“

Nicméně věci mnohdy nejsou takové, jak to na první pohled vypadá….

Ta povídka nakonec pokračuje tím, že i když se Geralt snažil zůstat neutrální a nezvolil si stranu, nakonec byl stejně do dění vtažen i přes svou prvotní neutralitu. A to výsledné zlo, které se událo, bylo ve výsledku větší, než kdyby si zvolil na začátku. Poselstvím bylo, že neochota volby a neutralita v době jakékoli krize je špatná volba. Zlo je něco, co je pácháno uvědoměle, dobrovolně a hlavně zbytečně. Vidíme to dnes na Ukrajině. Nejhorší na tom je, že to zlo nejvíc odnesou ti nevinní, jejichž jediným životním cílem byl život v míru.

O zlu z jiné perspektivy pojednává i song YMUT…

YMUT byl vzpomínkou na jednu velkou nespravedlnost z 21. srpna roku 1968, která trvala 30 let. Velmi smutnou událost naší vlastní historie. Dodnes přemýšlíme, kde bychom mohli bez „bratrské“ pomoci, o kterou se nikdo neprosil, dnes být.

Nicméně tím se příběh písně neuzavřel…

Do 24. února 2022 jsme tuto událost považovali za snad největší křivdu vůči svobodě miliónů lidí a všemu, čemu se říká lidskost. Bohužel válka na Ukrajině ukázala jediné. Že každé zlo, které není definitivně poraženo, ale pouze vytlačeno, byť nějakou dobu dříme, se nikdy nezmění a vrátí se silnější a brutálnější než kdy jindy. Je jen na nás, jakou stranu si zvolíme. Mysleli jsme si, že s naší historickou zkušeností a tím, co se skutečně děje pár set kilometrů od nás, je to víc než jasné. Bohužel když sledujeme některé lidi v našem okolí, hlava nám nebere, jak může někdo tyto činy proti lidskosti obhajovat. Být v tuto dobu neutrální znamená podporu agresora.

Jakou roli v koncepci alba hraje poslední, jediná česky zpívaná, skladba Velkovezír smrti?

V koncepci alba se textově nachází v jedné linii se zbytkem. Být otrokem bez vlastní vůle a bez práv, který jen plní rozkazy toho s bičem. Nevyhnutelnost smrti a nespravedlivý úděl otroka, který nemá moc cokoli změnit. Češtinu jsme zvolili bez nějakého hlubšího záměru. Prostě to tam sedlo. Texty vlastně vždy vznikaly dle toho, jak skladba na členy působí. Když zavřeš oči a představíš si žár pouště a stavbu pyramid, pak už to jde z tebe samo. A stejně tak to bylo u Velkovezíra smrti.

Jak můžeme být spokojení v současném světě plném nespokojenosti?

Na toto téma byla sepsána spousta knih a touto otázkou se zabýval nejeden filozof. Je to asi o vnitřním rozpoložení a o přístupu k životu. Jsou miliardáři, kteří mají všechno, a přesto nejsou spokojení nebo šťastní. A pak jsou lidi, co pomalu nemají ani na vlastní bydlení a jídlo a vyzařuje z nich tolik spokojenosti se životem, že to rozum nechápe. Jak je to možné? Až na tuto otázku najdeš odpověď, pošli nám ji jako prvním. (smích)

Dobrá, domluveno. Zakončit naše povídání můžeme dotazem na to, co vás čeká v nejbližší době?

V nejbližší době si chceme hlavně užít koncerty, klubové akce s fajn lidmi a dalšími kapelami, nejlépe samozřejmě venkovní festivaly a získat od posluchačů zpětnou vazbu, jestli to, co děláme, má smysl. Nebo si to prostě jen užít.