Snažím se žít okamžikem a tolik neplánovat, říká zpěvák Petr Cieplý alias P.E.T.R.

Petře, na začátek možná poněkud netradiční dotaz. Jak by ses popsal jako zpěvák?

Opravdu zajímavá otázka (smích)… Myslím si, že každý zpěvák v branži je těžko nahraditelný, a hlavně jsme každý originál, když nebudu počítat revivaly. To jsou borci, kteří se přeměňují dnes a denně jako chameleoni a převtělují se do někoho jiného. Vlastně nevím, čím bych mohl být výjimečný, zkrátka dělám to, co mě baví. Čtenáři Ostravanu by mi jistě dali za pravdu, že tady na Ostravsku a kolem mé krásné Opavy je spousta talentovaných zpěváků, skladatelů a dalších umělců, takže je opravdu těžké se prosadit. Možná by lépe odpověděli moji fanoušci.

Proč ses dal na sólovou dráhu? Jednu chvíli to vypadalo, že má Naděje docela nadějně našlápnuto.

V minulosti jsem to už někdy popisoval. Tenkrát se toho sešlo více. Poslední podzim před covidem jsme vydali desku, na které jsme neskutečně dřeli. Po jejím křtu se vlastně každý z nás stáhl do ústraní a přestali jsme spolu víceméně komunikovat. Přitom jsme věděli, že je potřeba produkovat nové písničky. Tenkrát jsem na to šlapal asi hlavně já, takže jsem hodně skládal, jezdil jsem za Petrem Harazinem z kapely Nebe, se kterým jsme na mých textech hodně makali. Petr mi obecně hodně pomáhal, ale s klukama v kapele jsme nebyli v tu chvíli na úplně stejné notě. Tím, jak jsme v kapele nebyli moc pospolu, tak vše ještě více pohřbil covid. Bylo to něco nového, nikdo nevěděl, co z toho bude, přišla nějaká vládní nařízení a zodpovědnost nám velela, abychom se nestýkali. Mám pocit, že tohle byly ty hlavní aspekty, proč mezi námi vyprchala chemie, která v každé hudební skupině musí zákonitě být, takže přišel rozpad, který jsem inicioval já. Potřeboval jsem se totiž někam posunout a zkusit to dělat po svém. Nevyhovovalo mi, jak dlouho nám trvalo vyrobit jednu písničku. Jsem nastavený tak, že prostě napíšu písničku a s tou jsem buď spokojený, nebo ne a letí do koše nebo do šuplíku. Abych to nějak zakončil, tak řeknu, že každý v kapele od toho projektu očekával trochu něco jiného. Každopádně musím říct, že jsme se rozešli v dobrém, ale je zkrátka potřeba jít dál. A to, že jsme si tu jízdu společně užili naplno, to by určitě potvrdí každý z nás.

Tvým pohnutkám rozumím, ale neměl jsi strach ze sólové dráhy?

Možná to vyzní hloupě, protože jsem pořád mladý a cítím se být mladý, ale řeknu to tak, že když jsme byli mladší, asi jsme si v kapele stavěli trochu vzdušné zámky. Říkali jsme si, že by to bylo moc fajn, kdybychom se živili hudbou, a mysleli si, že to máme na dosah. Dneska už je to jinak. Jako jednotlivec už to nevnímám tak, že očekávám, že se hudbou budu naplno živit. Samozřejmě by to bylo krásné a někde v hloubi srdce bych si to moc přál, aby si mě někdo „všiml“, aby mě hrála rádia a podobně, ale primárně je to zábava a relax. Tím, že člověk normálně chodí do práce, tak je hudba hlavně velikánským koníčkem. Děláš něco navíc, co tě naplňuje, a baví to jistý okruh lidí kolem tebe. A možná i díky té změně přístupu mám teď opravdu pocit, že se mi daří, což musím zaklepat. Taky bych rád zmínil, že mám skutečně mimořádně podporující fanoušky, za které jsem neskutečně vděčný. Takže jsem vlastně ani neměl strach z toho, že se nějak zásadně neprosadím. Pokud bych měl zmínit určité obavy, tak ty se týkaly spíše organizačních věcí a vystupování. Dříve jsem víceméně „jen“ zpíval a skládal. Dneska se na koncertech doprovázím sám na kytaru nebo hraju s novou kapelou, která je složena z mých přátel (Pozn. red. Tomáš Pika – kytara, Adam Fiala – bicí, Lukáš Trlica – basa). Takové obavy, jestli vše zvládnu sám, na začátku byly, ale myslím, že opadly hned, jak jsem se rozhodl z Naděje odejít. Stoprocentně opadly po prvním koncertu, kdy jsem si dokázal, že skutečně zvládnu vystupovat jako sólový zpěvák. A že z toho budu mít radost.

Texty písní si tedy píšeš sám?

V podstatě ano, ale je pravdou, že ty nové songy, které jsem už teď zveřejnil jako P.E.T.R., jsem psal se zmíněným Peťou Harazinem. Petr mi pomáhal s textem i pro duet s Petrou Janů, který vypustíme mezi lidi začátkem května.

Odkud čerpáš inspiraci?

Jako drtivá většina všech interpretů čerpám inspiraci ve vztazích, ale také náladách, pocitech a kouzlech okamžiků, které si chceš uchovat. Pak přicházejí momenty, kdy tě v dané situaci napadne nějaké sousloví nebo dokonce refrén a část sloky, což slouží jako základ, na kterém můžeš stavět.

Víš, proč se ptám? Já totiž vím, že máš po boku svou přítelkyni už řadu let, tak když mi řekneš, že inspiraci čerpáš ve vztazích, to je to s tvou partnerkou tak živelné?

(smích) Je to hodně živelné, to mi věř! A teď vážně. Myslel jsem to i tak, že nemusí jít nutně o partnerský vztah jako takový. Čerpat inspiraci můžeme z různých vztahů. Studnicí inspirace může být i takový splín, ale nemyslím jen ten negativní splín, ale i pozitivní osamělost, kdy jsi třeba sám, nemáš komu napsat, komu se vypovídat, přitom za oknem svítí sluníčko. Je to taková zvláštní situace, díky které taky může člověk začít tvořit. Situace, kterou každý z nás asi poznal, ale velmi složitě se popisuje.

Jak vůbec vznikl tvůj brand P.E.T.R?

Musím říct, že jsem nad tím přemýšlel hrozně dlouho. Procházel jsem dokonce různé slovníky a byl jsem zoufalý, protože mě nic nenapadalo. Dokonce jsem dělal anketu na sociálních sítích, aby mi fanoušci doporučili umělecké jméno. Nejvtipnější návrh byl asi Petr Svetr, tak to neprošlo. Nakonec teď je takový trend, že interpreti zase začínají více a více používat svoje jména, tak jsem přemýšlel a řekl jsem si, že nikdo přece není Petr. Začal jsem si s tou myšlenkou více pohrávat. Naházel jsem mezi písmenka tečky a vypadalo to na papíře fakt hezky. Přitakalo mi na to i moje okolí, že bych byl prostě jen P.E.T.R. Nelenil jsem tedy a poslal tento návrh svému kamarádovi grafikovi, aby mi pomohl vymyslet logo. Poslal jsem mu to i s těmi tečkami a on odpověděl, že už je to tím pádem vlastně hotové. (smích) 

Poslední dobou se mluví o tvém spojení s Petrou Janů. Proč k němu došlo?

Ještě jako Naděje jsme se před lety potkali s manažerem skupiny Čechomor, který nám pomáhal, dával rady, koučoval nás. Už tenkrát vznikl nápad na mezigenerační duet s Petrou Janů. Přiznám se, že ta myšlenka mi pořád setrvávala v hlavě. Pořád jsem ale nedokázal napsat ten správný song. Chtěli jsme totiž propojit mladší a starší generaci. Snil jsem o tom, jaké by to bylo. Jestli by vůbec taková legenda české scény byla ochotná se mnou něco nazpívat. Pak je zase důležitá osoba Petra Harazina, protože když jsem jel jednou takhle vlakem na naši schůzku, napadla mě v hlavě melodie, která by mohla být fajn pro duet s Petrou Janů. Peťovi jsem ji pak zahrál, on z ní byl nadšený. Hned na místě jsme udělali refrén, doma jsem pak dopsal sloky a už to pak šlo nějak samo.

A konkrétně na Petru Janů to padlo proč? Poslouchal jsi ji už v mladším věku?

No jasně! Doma mám dokonce její elpíčka, která jsem pak vzal na naše první setkání a nechal jsem si je Petrou i podepsat, takže jsem třeba majitelem podepsaného Motorestu. (album a zároveň hit Petry Janů – pozn. red.)

Říkal jsi, že na začátku května vyjde váš společný song s Petrou Janů. Kde si jej mohou čtenáři poslechnout?

Bude klasicky na všech platformách k tomu určených od YouTube až po Spotify. Připraven je i super videoklip, takže věřím, že se písnička bude líbit.

Hodláš s Petrou Janů spolupracovat i nadále?

Už teď je jisté, že bych se měl objevit jako host na jejím podzimním koncertu, na kterém zpěvačka oslaví padesát let na scéně. Koncert bude ve velké Lucerně v Praze, na což se neskutečně těším. S Petrou bychom si tam měli zazpívat právě výše zmíněný duet. Hostem koncertu bude také Petr Janda, tak doufám, že se tam potkáme a budu mu moct vzdát hold. Letos ještě budu vydávat své nové CD a moc bych si přál, aby mi ho na domácím opavském koncertu Petra Janů pokřtila. Abych řekl pravdu, tak je to zatím jenom můj sen. Petře jsem to ještě ani nenavrhnul, tak třeba to klapne. (smích) Jinak se přiznám, že se snažím tolik podrobně neplánovat. Spíše žiju okamžikem a věci řeším, jak přicházejí.