Pátý ročník Cen Jantar byl prostě jiný než ty předešlé. Obrovská poklona všem oceněným i nominovaným

Nové dramaturgické pojetí nemuselo sednout všem, bylo dlouhé a místy trochu upovídané. Nemělo by však zapadnout, že ve čtyřech divadelních kategoriích se hodnotily dva roky najednou kvůli covidové pauze.

Udílení bylo však i zábavné, akční a překvapivé. I letos nemohla chybět unikátní spojení vystupujících s orchestrem a sborem. Tentokrát se této role ujali Mirai Navrátil s kapelou Bandjeez, kteří zahráli píseň Davida Stypky O lítání, avantgardní písničkářka Moonshye a kapela CI3. Vystoupil skvělý klavírista Tomáš Vrána i sopranistka Tereza Kavecká, ale také balet Národního divadla moravskoslezkého.

Kapela CI3 a sbor Chorus Ostrava. (Foto: Petr Hlubek)

Ano, ze strany jednoho z účinkujících došlo k vulgaritám, což nebylo součástí dohody. Šlo o nečekaný a potměšilý exces, vlastně podraz, který nikdo z organizátorů nečekal.

Všichni včetně nových moderátorů Vojtěcha Štěpánka a Kristýny Leichtové se v každém případě snažili, aby ten společný čas utekl co nejlépe.

Moderátoři Vojtěch Štěpánek a Kristýna Leichtová. (Foto: P. Hlubek)

Upřímně řečeno, je úplně jedno, kdo nakonec z aktuálního ročníku vyšel jako držitel jantarové sošky. Tentokrát vážně nebyl nikdo „jen“ do počtu. Kdybych měl shrnout své pocity, vidím to asi následovně:

Brittany Catalinas Haws. (Foto: Petr Sznapka)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesla Brittany Catalinas Haws, protože Ostrava je opět městem, kde se potkávají a propojují kultury, žánry a myšlenkové proudy a kde je obsazení baletního souboru vpravdě špičkové a mezinárodní.

Hana Fialová. (Foto: Petr Sznapka)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesli Tomáš Savka a Hana Fialová, kteří k sobě na jevišti neodmyslitelně patří. Oba jsou skvělí zpěváci a vynikající herci, kteří svými výkony pravidelně přispívají k tomu, že Ostrava má kvalitní a dynamickou muzikálovou scénu.

Hana Kotková. (Foto: Petr Sznapka)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesli v jednom roce Hana Kotková a Ostravská banda, za kterou převzal cenu Petr Kotík. Právě tato dvojice se v organizačním i uměleckém smyslu postarala o to, že Ostrava není pouze hudební archiválií, ale vyloženým epicentrem nové hudby. Navíc hudby, která si na nic nehraje, nebojí se experimentovat a překračovat žánrové hranice.

Petr Kotík při přebírání ceny. (Foto: Petr Sznapka)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesl Roman Polách za svou úžasnou sbírku básní Délka života ve volné přírodě. Sledoval jsem pozorně už začátky tohoto mimořádně senzitivního a vnímavého autora, jehož poezie je vším, jen ne recyklovanou snůškou osobních emocí, ale hluboce společensky a humanitně angažovanou reflexí událostí a života.

Roman Polách. (Foto: Petr Sznapka)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesla Eliška Čabalová, opravdová legenda v oboru umělecké knižní vazby, která může být vnímána jako působivá tečka za tímto mizícím oborem. Těch teček je však více, protože paní Čabalová předala své zkušenosti desítkám studentů. Stejně tak může být tedy přijímána jako svědectví, že kvalitní řemeslo se nikdy úplně neztratí.

Eliška Čabalová. (Foto: Petr Sznapka)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesli herci Norbert Lichý a Markéta Matulová. První zmíněný je už mnoho let umělcem, jehož tvář a osobité civilní herectví je pro mne bezmála symbolem herecké Ostravy.

Norbert Lichý. (Foto: Petr Sznapka)

Matulová a její Špinarka zase ukázala, že legenda může být vzkříšena bez patosu a s obrovským pochopením.

Markéta Matulová. (Foto: Petr Sznapka)

Jsem taky rád, že divadelníci v Ostravě i dalších městech drží svorně pospolu a myslí i na velké herce malých rolí. Vítám ocenění Dušana Urbana a inscenací Slezského divadla Opava a Studia G.

Dušan Urban oceněný za roli do 33 vět. (Foto: Petr Hlubek)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesli operní pěvci Luciano Mastro a Markéta Böhmová. I kvůli nim má smysl vracet se k tradičnímu repertoáru české i světové opery, protože ho dokážou tlumočit věrohodně, s hlubokým zaujetím i radostí z krásné hudby a emocí.

Jana Ryšlavá. (Foto: Petr Hlubek)

Jsem opravdu rád, že si Kaleného Jantara odnesla Jana Ryšlavá jako osobnost nezávislé ostravské scény. Inspirativní dáma, která je duší platformy Move Ostrava.

Viktor Kolář. (Foto: Petr Hlubek)

Jsem opravdu rád, že si cenu za celoživotní přínos odnesli fotograf Viktor Kolář a sbormistryně Eva Šeinerová. Oba patří k lidem, kteří učí druhé poslouchat, dívat se a myslet. Třeba o tom, proč je dobré brát život takový, jaký je a vždy dělat poctivě vše naplno, jak nejlépe dovedete.

Evě Šeinerové cenu předal náměstek hejtmana L. Curylo. (Foto: Petr Hlubek)

Jsem opravdu rád, že si cenu odnesli David Stypka & Bandjeez, Ewa Farna, Dorota Barová a Beata Hlavenková. Čtyři jména a čtyři naprosto odlišné hudební poetiky, které svědčí o tom, jak rozmanitá a nevýslovná je hudba. A taky o tom, že si Ceny Jantar nepotrpí na žánrové škatulky a umí ocenit kvalitní pop i ryzí uměleckou avantgardu.

Dorota Barová. (Foto: Petr Hlubek)

Na závěr mě moc potěšilo, kdo získal historicky vůbec první Cenu Davida Stypky. Jura Bosák je člověk, který mi Davida v některých ohledech připomíná. Ať už kvalitou vlastní hudební a textařské tvorby, pěveckou výlučností či přesahem k výtvarnu a grafice. Když už je všechno jinak, tak to prostě má být.

Jura Bosák. (Foto: Petr Hlubek)

Ceny Jantar nejsou založeny na soutěžení a řevnivosti, jejich smyslem je umění a umělce spojovat. Proto si stejně upřímně vážím všech, kteří letos své nominace neproměnili. Výsledky jejich kreativity nejsou ani o trochu slabší nebo horší. Jsou prostě jiné. Běh za slávou může mít krátký dech. Všechno je pomíjivé, ale v té setrvalé pomíjivosti a zapomínání není špatné občas si položit otázku, jestli jsou věci opravdu takové, jak o nich přemýšlíme. Dát někomu prostor je vždy lepší, než neudělat vůbec nic.