Polská krev po opavsku: Zábavná podívaná i pro ty, kteří tuhle operetu znají nazpaměť

Pamětníky a přáteli byl Nedbal líčen jako umělecky mimořádně talentovaný muzikant, milující hudbu až obsesivně. Biografie zmiňují jeho nekomplikovanou, upřímnou a naivně důvěřivou povahu, ale i hedonismus, s nímž si v šťastných letech uměl dopřát radostí života plnými doušky. Nedbal byl jedním z nejoblíbenějších žáků Antonína Dvořáka, který stavěl jeho hudební talent překvapivě i nad ostatní žáky. Největší úspěchy Nedbal zaregistroval na poli operetní a baletní hudby, ale pravdou zůstává, že jeho další, klavírní a orchestrální kompozice dosud čekají na novodobé zhodnocení. Jako evropsky proslulý dirigent, violista Českého kvarteta a skladatel šířil dobré jméno české hudby především za hranicemi své vlasti a ve svém uměleckém působišti Vídni.

Právě jeho rakouské angažmá a příklon k vídeňskému typu operety se po rozpadu monarchie staly podnětem k nevybíravým útokům na Nedbala. Skladatel byl označen za vlastizrádce, který údajně zapíral svůj český původ a zanedbával českou hudbu… Ačkoli se objevila přímá svědectví, že nic z toho není pravda (Nedbalova hudba má nepřeslechnutelný český melodický fond smetanovsko-dvořákovského typu) citově zdeptaný a vydíraný skladatel po sérii zdrcujících útoků ukončil život sebevraždou. Stalo se tak 24. prosince roku 1930 v chorvatském Záhřebu, Nedbalovi bylo 56 let.

Osobní život vyústil do osobní tragédie, ale Nedbalova hudba zůstala živá navzdory nevraživosti rádoby vlastenců. A nové nastudování jeho nejslavnější operety Polská krev ve Slezském divadle Opava naznačuje, že živá nějaký čas zůstane, bez ohledu na to, jak se o tomto archaickém žánru přemýšlí nebo nepřemýšlí.

Juraj Nociar a Barbora Čechová. (Foto: Tomáš Ruta)

Polská krev se na jeviště Slezského divadla vrátila v režii Dominika Beneše. Opavský rodák má s tímto žánrem přes své mládí poměrně slušné zkušenosti a jeho pojetí lze označit za dynamické, akční a vitální. Snaha oživit a aktualizovat libreto se setkala u opavského publika s úspěchem. Sluší se dodat, že vtipné bonmoty s křtem, karanténou a imunitou, stejně jako “slezská holka” zůstaly na půdě elegance a vkusu, kterou tato opereta primárně disponuje. Nechybělo ani chytré a kreativní inscenační řešení některých výjevů, za všechny zmiňme např. půvabnou sekvenci s hráběmi, v níž projevili všichni aktéři výbornou koordinaci pěvecké a pohybové složky.

Scénu a kostýmy připravila Zuzana Přidalová v historizující stylizaci. Jejími atributy jsou zdobnost, lesk, okázalost a všudypřítomné konfety, které vypadaly vizuálně atraktivně, ale pletly se účinkujícím trochu pod nohama. Dámské i pánské kostýmy jsou atraktivní a barevně vyladěné, až na podivný oblek Mirského, který s ostatními příliš nekoresponduje.

Nedbalova Polská krev je prošpikována tanečními čísly, které sestávají z mazurků, valčíků, pochodů, krakoviaků a dalších ohlasů tanečního žánru. Choreografie Martina Tomsy tuto skutečnost vzala na zřetel sérií hezky vyřešených tanečních čísel, na kterých se tentokrát podíleli nejen členové baletu, ale i sólisté a sbor.

Také v sólových rolích bychom našli výkony, které zaslouží uznání, ačkoli obsazení není ve všech případech konzistentní a adekvátní aktuálním schopnostem zúčastněných. Z mužských sólistů nejvíc zaujal výkon Jiřího Přibyla v roli Jana Zaremby. Přibyl je vynikající herec, jeho mluvené i zpívané pasáže jsou přesvědčivé a dávají smysl. Juraj Nociar jako Bolo Baraňski nebyl příliš ve své kůži. Jeho herecké pojetí bylo škrobené, prkenné a neotesané, takto by se největší polský svůdník v srdcích dam příliš neohřál. Také pěvecky se nezdálo, že by si Nociar s nelehkým pěveckým partem detailněji vyhrál, během premiéry neměl ani svou jindy obvyklou jistotu a ladnost ve vyšších hlasových polohách.

Vít Šantora a Barbora Čechová. (Foto: Milan Bátor)

Víc než letmý pohled na obsazení Polské krve, napoví, že se bohužel učinily větší strategické chyby u jiných postav. Bronio Popiel Víta Šantory byl i přes chvályhodnou snahu mladého interpreta pěvecky i herecky nedotažený a výrazově bezradný. Do očí bijící je ovšem skutečnost, že v malých roličkách věčně nachmelených pařmenů a přátel Baraňského se tak trochu zbytečně promrhal velký potenciál Zdeňka Kapla, Romana Haroka a dalších… Přitom někteří z těchto pánů, mají s rolí Popiela zkušenost i z větších operních scén.

Krásné výkony naopak připravila dámská část castu, z něhož musíme nejprve zmínit Barboru Čechovou. Tato sopranistka se představila jako Helena Zarembová poprvé ve své kariéře a její výkon je pozoruhodný. Čechová herecky dokázala prosadit svou neústupnost a paličatost, i pěvecky svým štíhlým a hebkým sopránem s dobrou výslovností okouzlila. Výborná byla také dvojice Tereza Kavecká a Katarína Jorda jako dcery a matky Kwasinských. Kavecká je univerzální typ operní, operetní a muzikálové herečky, její výrazné herectví spolehlivě našlo koketní a frivolní polohy své postavy, které sopranistka dokázala podpořit kultivovaným pěveckým projevem.

Její kolegyně Katarína Jorda přešla ze závažných operních rolí ke komickým typům zcela přirozeně a slaví v těchto rolích zasloužené úspěchy. Hlášky, které říká právě její postava, patří k těm zapamatovatelných, což není dáno jen jejich pádností, ale především skvěle bezprostředním a emocionálně zabarveným způsobem jejího podání.

Z dalších účinkujících obecenstvo nejvíc pobavilo kvarteto věčných “štamgastů” Daniela Volného, Zdeňka Kapla, Romana Cimbála a Romana Haroka, kteří si své opilecké eskapády opravdu užívají a připraví divákům nejeden komický moment. Je opravdu škoda, že si inscenátoři nepohlídali lépe optimální obsazení všech rolí, protože k ideálnímu výsledku chyběl tentokrát jen krůček.

Z inscenace Polská krev. (Foto: Tomáš Ruta)

Nedbalova hudba je v dobrém slova smyslu atraktivní. Proti slušné populární hudbě nelze nic namítat a Polská krev je šikovných a charismatických hudebních motivů a nápadů plná. Vůbec nevadí, že Nedbal vlastně celou operetu prošpikoval několika příznačnými melodiemi, s nimiž posléze různě rafinovanými způsoby pracuje. Tento způsob naopak zvyšuje dramatickou sevřenost díla, které místy vyznívá jako široce rozezpívaná modlitba (počátek 3. dějství) za úrodu nebo srdečná lidová píseň. Nedbal v tomto díle nezapřel školu svého největšího mistra Dvořáka – partitura Polské krve je na operetu plná barev a nezvyklých instrumentačních nápadů.

Orchestr Slezského divadla Opava zahrál pod taktovkou Tomáše Hanáka spolehlivě a líbezně. Nenechme se mýlit, že by tato hudba byla interpretačně jednoduchou záležitostí. Množství výrazných instrumentálních motivů a témat prochází celou operetou, ale interpreti orchestru SDO se s nimi vesměs vypořádali znamenitě. Konečně si také opavský posluchač přišel na klasické vibrato a romantický hudební výraz, který je tomuto žánru vlastní. Jedním z vrcholů večera byla árie v báječném podání Jiřího Přibyla, kterému v orchestru sekundovala výtečná sólová tuba. Nádherný výkony bylo slyšet též v prvních houslích, sólovém violoncellu, fagotu, příčné flétně a dalších nástrojích. Hanákovo dirigentské pojetí má smysl pro stylovost a tempově dobře posazená tempa zajistila, že tři hodinky v opavském divadle uletěly jako oblaka na obloze.

Výsledkem je vkusná, elegantní, nápaditá inscenace Polské krve, která může pobavit ty, kteří tuto operetu uvidí poprvé a zaujmout ty, kteří už si myslí, že viděli všechny možné varianty. Režie Dominika Beneše má příjemný nadhled a ukazuje, že i tradiční titul se dá udělat svižně a tak, aby se divák bavil bez pocitu trapnosti.