Šikmý kostel u Bezručů zaujme čtenáře románu i ty, kteří ho neznají. Je to jasný divácký hit

Snaha představit všechny postavy, se kterými se čtenář v románu setká, by byla zcela marná. Je jich prostě příliš moc. Zabývat se všemi událostmi, které v průběhu let mezi rokem 1894 až 1945 (to je časový úsek ve kterém se odehrávají první dva díly plánované trilogie) také nelze s ohledem na stravitelnou délku divadelního představení. Převážně ženský inscenační tým se rozhodl osu inscenace a zároveň osu příběhu spojit s osudem dvojice ženských postav, které jsou v románu nejbližšími přítelkyněmi, a doplnit vše postavami z jejich životů.

Barbora Křupková. (Foto: Petr Hrubeš)

Barbora, kterou hraje Barbora Křupková, je v podstatě personifikací zmizelé staré Karviné. Těžký život Barbory, která ke konci představení jen bezmocně polehává na jevišti, je alegorií života města odsouzeného k zániku těžbou uhlí, která probíhá přímo pod jeho ulicemi a domy, pod hornickými koloniemi a jejich zahrádkami, pod architektonickými pamětihodnostmi, ke kterým patří zmizelé školy, hotely, zámek i jeden z kostelů. To všechno je dnes už pryč. V krajině porostlé náletovými dřevinami, křovím a plevelem zůstal jako hořké memento stát jen na stranu nakloněný barokní kostel sv. Petra z Alkantary. A na jevišti na konci představení leží životem zcela znavená Barbora.

Tvrdý a bolestný je život Barbory. Jako matka tří dětí, čtrnáctiletého syna a ještě mladších dcer a očekávající narození dalšího dítěte, přichází o muže i syna. Oba jako horníci zahynou při důlním výbuchu. Léta však běží dál. A stejně jako bojuje město o život v předem ztraceném boji o šťastnou budoucnost, bojuje i Barbora ze všech sil o život svůj a svých zbývajících tří dcer.

Zpočátku z bezprostřední blízkosti jí sílu dodává její kamarádka Julka. Také žena havíře, svým mužem opouštěná a nakonec nemilovaná a bitá, odchází z manželství, které se proměnilo v trýzeň, za šťastnější životem do Ostravy. Děj první části představení je v podstatě vyobrazením všech důležitých okamžiků odehrávajících se v životě a vzájemném vztahu obou těchto žen.

Vojtěch Johaník jako Jurek a Markéta Matulová jako Julka. (Foto: Jiří Zerzoň)

Po přestávce divák zhlédne ve zkratce průběh první poloviny dvacátého století skrze události dotýkající se existence města, které pomalu mizí z mapy. Rozpad Rakouska-Uherska, zrození Československa, válka s Polskem o Těšínsko… A nakonec přijde i zmínka o tom, co teprve čeká na dosud nedopsaných stránkách Karin Lednickou připravovaného závěrečného dílu trilogie.

Anna Saavedra a Janka Ryšánek Schmidtová vědí, že na divadelním jevišti nesmí chybět každodenní životní příběhy, vzájemné vztahy postav a jejich interakce. To vše navíc podané co nejpoutavější formou. To, co před očima diváka probíhá, je svým způsobem jevištní báseň, tragikomická poéma vytvořená prolínáním slova, světel, zvuků, ruchů a hudby, a vtělená do jevištních obrazů. Veselejší podívanou literární předloha příliš nenabízí, a tak téměř všechny komediální scény jsou spíše výsledkem režijní invence Janky Ryšánek Schmiedtové než sdělením toho, co by čtenář marně v literární předloze hledal.

Horníci s inscenaci Šikmý kostel. (Foto: Petr Hrubeš)

Velmi účinné jsou scény, ve kterých režie využívá prvků pohybového divadla, doprovázených industriální hudbou Ivana Achera. Originální je vyobrazení havířů v hospodě po šichtě skrze sborové pohybové kreace s pivními půllitry v ruce přerušované zastaveními veškerého pohybu (štronzo) a znova spouštěné. Dramaturgie a režie se tím vším snaží dát duši diváka v převážně chmurné atmosféře alespoň chvíli oddechu a pobavení. Nutno přiznat, že některé zábavné okamžiky, odehrávající se v podniku Sofie Schallerové, tedy de facto v nevěstinci, jsou divadelně velmi vydařené nejen díky skvělým hereckým výkonům, ale i díky výborné práci kostýmního výtvarníka.

Z inscenace Šikmý kostel. (Foto: Petr Hrubeš)

Velmi šťastným nápadem je dopsání postavy Neznámého do divadelního scénáře. Neznámý, inspirovaný skutečnou postavou posledního obyvatele staré Karviné, který se odmítl nechat donutit k vystěhování, a zároveň pojatý jako ztělesnění duchů bývalých obyvatel zmizelého města a jejich vzpomínek, je také průvodce celým dějem.

Neznámého hraje Norbert Lichý. Jeho herecká kreace je nezapomenutelná. Není to žádná primitivní duchařina. Po jevišti se pohybuje energický muž, glosující místy vážně, místy sarkasticky, místy zasmušile, pak zase ironicky a pro změnu vzápětí s laskavou citlivostí úsek dějin, ve kterém lidská hamižnost vymazala ze světa celé krásné město.

Markéta Matulová a Barbora Křupková. (Foto: Jiří Zerzoň)

Výborný výkon odvádějí Barbora Křupková a Markéta Matulová. Křupková v roli těhotné vdovy a zoufalé matky Barbory probouzí soucit a vnímání těžkého ženského životního údělu díky věrohodnosti, s jakou Barbořin nešťastný život vykresluje. Matulová to má o něco těžší. Její Julka prochází různými životními etapami. Zpočátku je nešťastná, protože ji ostatní ženy havířů vnímají jako povýšenou a mezi ně nezapadající. Pak ji nevydařené manželství vyhání z domova. Když po čase přijíždí na návštěvu k Barboře, je téměř k nepoznání. Místo životem deptané manželky horníka, těžkou prací vyčerpaného a posléze téměř každodenně opilého, tu stojí sebevědomá žena vyššího stavu, elegantně oblečená, s vybraným chováním a vystupováním. Matulová lehce přechází z jednoho charakteru do druhého a s velkou hereckou grácií vytváří několik postav vtělených do jedné.

Z inscenace Šikmý kostel. (Foto: Jiří Zerzoň)

Je těžké vyzdvihovat jednoho herce či herečku nad jiné. V představení vystupuje celý herecký soubor Divadla Petra Bezruče. A všichni jsou výborní. Mezi nejvýraznější ženské postavy patří hospodská Mokroška i hostinská Šalerka Markéty Harokové, Žofie a Monika Kateřiny Krejčí, Františka Julie Goetzové i Barka Yvony Stolařové (obě zejména v dětských rolích). Ondřej Brett hraje s úsměvným nadhledem faráře, totéž ocenění patří Václavu Švarcovi v roli ministranta (snad nejkomediálnější výstup v představení). Oba komediální výkony zdárně doplňuje Jáchym Kučera v postavě Ludwika, mladíka-panice, vyděšeného z toho, co vidí v nevěstinci, kam ho zavedou Tomek a Jurek, aby ho zbavili ostychu a strachu z žen jako takových. Skvělý je Vojtěch Johaník jako Jurek, Julčin manžel. Jurkova všeodpouštějící láska k Julce zůstane dlouho v srdci všech žen v hledišti.

Jáchym Kučera jako Ludwik. (Foto: Jiří Zerzoň)

Inscenace se dotýká i aktuální mezinárodní situace. Činí tak způsobem, při kterém se tlačí slzy do očí žen v hledišti a muži místy až vztekem zatínají zuby v rozhořčení nad všemi válečnými agresory.  To vše během obrazů ze sedmidenní války mezi Československem a Polskem a při připomínce česko-polského konfliktu v roce 1938, kdy před očima diváků najednou běží obrazy ukrajinských žen a matek utíkajících z válkou ničené země, ve které v boji za vlast umírají jejich muži a otcové dětí.

Mnohé by se dalo inscenaci vytknout. U herecké práce místy ne zcela dokonalá práce s výslovností a mluvní složkou, a to zvláště ve ztišených okamžicích. U režie část druhého dějství po přestávce, kdy se divadelní představení mění na malou chvíli školní hodiny dějepisu a zaujatost v hledišti klesá. Možná i místy přílišná úcta k literární předloze namísto většího využívání výslovně divadelních prostředků.

Ale to vše jsou jen nepatrné vady na kráse celého emocionálně velmi silného představení, které diváci nakonec odměnili dlouhým potleskem ve stoje.