Ostravská zastávka Igora Orozoviče: Skvělý herec tentokrát v roli hudebníka nadchl Divadlo Mír

Každý si s sebou nese nějaký příběh. Když je intenzivně prožitý, může se dotknout někoho dalšího. Šanson jako druh emocemi nabité písně je přímo pokladnicí příběhů, ale jen málokdo je dokáže tlumočit věrohodně. Po návštěvě středečního koncertu můžu potvrdit, že Igor Orozovič mezi ně rozhodně patří.

Na tento koncert jsem zavítal náhodou. Den předem přišlo od kamaráda echo, že oblíbený herec a hudebník vystoupí v Ostravě. Slovo dalo slovo, a byť jsem neznal předem téměř žádnou píseň Igora Orozoviče, zvědavost zvítězila a ve středu večer jsem navštívil Divadlo Mír. Orozovič se nejprve objevil sám, postavil se k pianu. Z jeho hry bylo cítit, jak je s klavírem srostlý. Spolehlivá technika, nadhled a jistota. Z první písničky se posléze vyloupla Náušnice, jedna z nových písní, která před měsícem dostala i vizuální ztvárnění v podobě videoklipu.

Slyšet Orozoviče zpívat živě s sebou nese docela zvláštní pocity. Především si uvědomíte, že si před vámi na nic nehraje. Barva jeho hlasu je v příkrém kontrastu k slovu sametový, které se s oblibou objevuje v pozitivních recenzích. Jenomže u Orozoviče jsme na stopě příběhů, které jsou prezentovány bez předsudků a inteligenční stupidity.

Jeho hlas, připomínající smirkový papír a jindy zase troubení polnice, vypráví veselé příběhy se smutným koncem a smutné historky s nadějným závěrem jiným způsobem než romanticky rozněžnělý nebo technicky vybroušený tenor. Je živočišný a nespoutaný jako samotný život. Co se týče hlasové výšky, cítí se Orozovič nejlépe v basové a barytonové poloze, občas se rozlétne výš, kde jeho hlas získává barvu podobnou legendárnímu Petru Hapkovi. Orozovič své písně podobně emotivně prožívá, ale je výrazově přece jen zdrženlivější a nahlíží na ně z různých úhlů jako vypravěč, komentátor nebo očitý svědek.

Na čem Orozovič tratí po technické a dispoziční stránce, dokáže hravě dohnat na dynamice, frázování, hereckém ztvárnění, artikulaci a feelingu. To jsou prostředky, které tento interpret v rozličné míře ovládá, jenom je třeba počítat s tím, že tyto písně nejsou pro slabší povahy. Žádné povrchnosti, banality či infantility nepřijdou. Jeho autorské songy jsou totiž regulérní dramata, do kterých vstoupíte jako nezaujatý pozorovatel, ony vás postupně stráví a pohltí tak, až se na samém konci přistihnete, že vám nebetyčně záleží na tom, jak to celé dopadne… A to je přesně ono. Pasivita a lhostejnost jsou to poslední, co člověka na koncertě Igora Orozoviče může potkat. Souvisí s tím i štědrá lexikální výzbroj, která je bohatá na slovní zásobu, pracuje s metaforami, symboly a jinotaji. Jen tak mimochodem, Orozovič zpívá výborně i francouzsky a srbsky, což potvrdil i několika písněmi v těchto jazycích.

S nepoddajnými texty, které mají charakter ryzího svědectví a zprávy o stavu duše i těla, souvisí i hudební stránka. Orozovič píše muziku podobně houževnatou, nespokojenou, doufající, pochybovačnou a setrvale hledající. Protíná se v ní přehršel různých vlivů, množství společenských i osobních témat a aluzí. Víc si ji zřejmě vychutná intelektuálně založený posluchač, který má elementární přehled v různých hudebních žánrech včetně klasické hudby, ale jeho písně umí okouzlit i svou primárně atraktivní podobou a propracovaným aranžmá. Orozovič se navíc obklopil výborně sehranou kapelou z prvotřídních muzikantů.

Klasické hudební vzdělání je postřehnutelné na interpretaci brilantního pianisty Zdeňka Dočekala: do některých písní zakomponoval i známé hudební motivy. Rockový feeling sálal z kytarových linek Michala Rákosníka. Jazzové a rockové kořeny nezapřel bubeník Marcus Jurkovič, který dokázal obarvit šansonové balady tak citlivě, jakoby hrál na melodický nástroj. Podobně vkusně a funkčně obstarali své party baskytarista Jan Timiopulos a saxofonista Martin Forst.

Největší eso v rukávu Orozovič odkryl Kristýnou Farag. Tato půvabná dáma uhranula diváky svým mnohostranným talentem: její hra na příčnou flétnu byla famózní, vedle toho Farag znamenitě odzpívala s Orozovičem dueta a doprovodné vokály a dokázala být jeho spektakulárnímu projevu rovnocennou protihráčkou. Krkolomná árie Otorinolaringologie, kterou napsal Orozovič, se v jejím dechberoucím podání stala zlatým hřebem večera. Farag s Orozovičem se představili dokonce i v čistě instrumentální kompozici pro klavír a příčnou flétnu, v níž si herec interpretačně sáhnul pěkně hluboko. Jako zpěvačka se během večera několikrát představila i ostravská herečka Lada Bělašková. Ta pro změnu překvapila výborně zvládnutou písní ve francouzštině. Bělašková si vedla výtečně a navíc svou nakažlivou spontaneitou dala koncertu i odlehčenou náladu.

U Igora Orozoviče se ukazuje, že aby člověk zaujal, nemusí mít vždy prvoplánově líbivý vokál a jednoduchou melodii. Dobrou písničku dělají kvalitní texty, neotřelá stavba a celkové podání, v němž tento charismatický umělec uplatnil své široké herecké nadání a evidentní hudební a skladatelský talent. Písničky Igora Orozoviče se divákům v Míru líbily a v závěru ho obecenstvo vyprovodilo potleskem vestoje. Vůbec se nelze divit. Osobně mám chuť si koncert ještě jednou zopakovat, texty Orozoviče rozhodně stojí za několikanásobný poslech. Hudba je pestrá a má šansonový základ, který je však otevřený velmi širokému spektru stylů. Proto vedle jeho vlastních písní nepůsobila nepatřičně ani ukázka z muzikálu Lazarus s hudbou Davida Bowieho, kterou Orozovič perfektně zazpíval.

Jak to řekl jeden ostravský řidič? Když máš talent, tak se neubráníš… Igoru Orozovičovi se lze bránit stěží. Lepší je si jeho písničky opravdu gurmánsky vychutnat. Jsou to dobroty, které dlouho ulpí na jazyku. Laskominy předkládané bez herecké manýry, normálně a bez dlouhých frází. Úplně nejlepší bude zavítat na jeho koncert. Prý se Igor do Ostravy za rok vrátí na stejné místo. To už určitě bude na světě jeho debutové album. Domnívám se, že až vyjde, stane se jednou ze senzací české hudební scény.