S režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou o Šikmém kostele v Divadle Petra Bezruče

Co všechno bylo součástí vaší přípravy na režii Šikmého kostela v Divadle Petra Bezruče?

Základem všeho přemýšlení – dalo by se říct klíčem – byla mnohá sezení nejen s Annou Saavedra, autorkou adaptace, ale hlavně s ní. Každý, kdo totiž román Karin Lednické přečetl a zamyslel se důsledně nad jeho případnou jevištní podobou, musel dojít k podobnému názoru jako já a my. Totiž že to není zrovna dramatická látka, jak se říká, jako dělaná pro jeviště. A taky že velkou roli v ní hraje něco tak bezbřehého a nejednoznačného jako je komunita a krajina. Ještě jsem si při čtení dokázala představit velkou inscenaci třeba v některém z národních divadel – já si už každou knížku, co čtu, zkouším představit na jevišti – ale nakonec s tím nápadem zavolali Bezruči. A jak se mi zprvu nezdál, tak mě provokoval. Když jsem se navíc seznámila s Karin Lednickou, řekla jsem si, že by v tom byl čert, abych případnou inscenací nevzdala hold světu, ze kterého vyrostlo to, co na tomto kraji miluji – rázovitost, zemitost, umanutost, přímost a hrdý lid, který neplká, ale žije naplno. Takže, zpátky k vaší otázce: hodně jsem četla, nejen román, ale také rozhovory s Karin i dalšími lidmi věnujícími se příběhům krajiny a ztracených měst, pak texty o Karviné, ale třeba i o osudu podobných částí naší republiky, jejichž kořeny a minulost byly srovnané se zemí. Hodně z těch věcí je i v dokumentech na YouTube. Důležité pro mě byly samotné návštěvy Karviné a samozřejmě pak přemýšlení o tom jak udělat tak velkou věc ve vlastně komorním prostředí Bezručů.

S autorkou dramatizace knižní předlohy Annou Saavedra spolupracujete už delší dobu. V některých předchozích konkrétních případech byl hlavním tématem inscenace takzvaný „ženský životní úděl“. Je tomu tak i v tomto případě?

Ačkoliv jsme s Aničkou vymyslely pro adaptaci Šikmého kostela mnohé divadelní prostředky nevycházející z románu a přece vyprávějící jeho příběh, jako jsou stylizované chóry nebo postava Neznámého, který nám po krajině Karviné putuje tady a teď, jádrem adaptace i tak zůstal životní příběh dvou rozdílných žen. Barbory, která si vytržení ze své komunity nedokáže ani představit, a Julky, která v sobě naopak nachází sílu změnit svůj život, odejít z domova a riskovat vše, co jí je známé, aby mohla jít za štěstím. Takže ano, půjde o ženy, ale ne o ženský životní úděl – spíš lidský životní úděl.

Ač se snažím vyhnout se následující otázce, nejde to. Nemohla jste předvídat, že nastudování Šikmého kostela a termín premiéry se střetne s válkou na Ukrajině. Poznamenala, případně promítla se nějak tato skutečnost do vaší práce?

Denně se budím a nechci věřit tomu, že se na Ukrajině stále válčí. Týden čtených zkoušek jsem strávila v takových mlhomrákotách. Naprosto mi nefungoval v hlavě fakt, že my zkoušíme divadlo, zatímco ve vlacích, v Brně na uprchlickém centru Vesna nebo i v noci, když venčím mopse na Černé louce, potkávám ženy, které s dětmi opustily své drahé muže, co brání vlast, nasazují životy, jsou ve válce. Někde uvnitř jsem toužila jít jen pomáhat, celé dny se věnovat těm, kteří prožívají peklo svého bytí, ale můj život byl naplánovaný jinak. Tak jsem se zapojila do pomoci alespoň na dálku a po večerech. Obratem jsme v nakladatelství, pro které píšu, vydali ukrajinskou verzi časopisu Dráček, zařizovala jsem také materiální pomoc pro uprchlické centrum v Brně, zadávala objednávky školních potřeb a co jsem mohla, tak i dotovala sbírky financí na drogerii nebo léky pro potřebné. Snad i proto se mi v duši a srdci podařilo vrátit se k Šikmému kostelu a zkoušení.

Poprvé se během něj mimochodem v profesionální práci setkávám s Julií Goetzovou. Absolvovaly jsme spolu, a ještě i s Annou Saavedra, Janáčkovu akademii – a to v přepisu Preissové Gazdiny roby. Inscenace se jmenovala Eva, Eva! Julie tehdy hrála hlavní roli a byla tak krásně jiná. Já se jí na jevišti nemohu nabažit doteď – má pro mě nebývalou hloubku, nabízelo se jí proto „na tělo“ upravit i monolog postavy Fany, která popisuje právě válečný stav. A tak, když Julie říká text, mám i já pocit, že emočně popisuje mé zoufalství z toho, co se nyní nedaleko od nás děje.

Každé město, které má za sebou pohnutou minulost zásadně ovlivňující jeho rozvoj, mívá problém v hledání perspektivní budoucnosti. V čem by podle vás budoucí perspektivu mohla hledat Karviná?

Karviná je už vzpomínkou. A ač se to zdá jako křehká, pomíjivá věc, já jsem přesvědčená, že by se o tomhle kdysi výstavním městě hlavně nemělo mlčet. V té podivně vytržené krajině jsou kořeny mnoha osudů. Nesmíme opakovat hříchy komunistické ideologie, která umanutě věřila, že lze beztrestně manipulovat s lidskou podstatou. Že jde přesídlovat a drancovat s úsměvem v hukotu údernických hesel a nic se nestane, protože se to tak prostě tupě rozhodne. Přiznejme Karviné s pokorou její minulost, to pro začátek stačí. Co bude dál, to se ukáže, ale vymlčovat minulost nemá nikdo právo ani kdysi, ani teď.

Před nějakým časem jste odešla z postu umělecké šéfky Divadla Petra Bezruče. Teď jste se na chvíli vrátila. Je to opakovaný vstup do téže řeky, nebo jsou to už jiné vody? A pokud ano, tak v čem?

Vrátila jsem se do nových Bezručů, kde cítím život, ale bohužel i tak nějak do nejednou nekrásně jiné Ostravy. Možná je to tak všude, ale u mého milovaného města mě to bolí a drásá o to intenzivněji, o co více si pamatuji naši a moji Ostravu jak epicentrum českého divadla, líheň talentů, hořící jádro. Jakoby z lidí a divadel vymizel esprit. Nejiskří to, co jsem byla zvyklá, že jiskřilo. Lidé dost koukají do země, jsou smutní. Možná se čeká, až se divadla oklepou z covidových a pocovidových depresí, snad, napadá mě ale také, že by to celé chtělo novou, nejen mladou, ale veskrze netuctovou, krev, ta teď jakoby v Ostravě scházela. Nevím, co je za tou podivnou křečí, ale ráda bych zase cítila tu podmanivou energii, drzou upřímnost – prostě onu černozem, co touží tolik žít a nebojí se být jiná, dravá, svá.

Je na obzoru nějaká vaše další práce v některé z ostravských divadelních scén?

O ničem nevím, bohužel. Ale po těch covidových časech se zasekla všechna vyjednávání napříč celou Českou republikou. Tak snad se brzy oklepeme, ta marnost a zmar mě dost bolí a vysiluje. Ve smysl divadla a Ostravy ale umanutě věřím dál.